Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Matoušovo evangelium 7,13–14
Sotva to lze vystihnout v několika větách. Jeho podrobný životopis sepsala v roce 1963 Olga Fierzová, Švýcarka, která byla od roku 1926 jeho nejbližší spolupracovnicí (Přemysl Pitter and his Work; překlad do češtiny je v rukopise). On sám sepsal své zážitky v roce 1970 ve strhujícím líčení, které nazval „Nad vřavou nenávisti“. Kniha vyšla německy pod názvem „Unter dem Rad der Geschichte“ a byla oceněna curyšskou kantonální vládou. V roce 1973 doplnil Pitter životopis vyprávěním „Vzpomínky na mé dětství a mládí“. Než všechny tyto texty vyjdou, aspoň několik stručných informací.
Přemysl Pitter se narodil 21. června 1895 v Praze. V dětství ztratil sourozence, v patnácti letech matku a brzo na to i otce. Vyučil se typografem a po otci zdědil malou tiskárnu. Při jejím vedení se dostal pro svou nezkušenost a mládí do takových potíží, že se přihlásil na začátku první světové války dobrovolně na frontu. Tam tváří v tvář smrti, beznaději a zoufalství došlo k jeho vnitřnímu obrácení. Z války se vrátil jako radikální pacifista, odpůrce každého násilí.
Začal studovat bohosloví, ale studium nedokončil pro mnohou praktickou činnost, ke které se cítil být od Boha povolán. Rozhodující vliv na něj mělo celoživotní studium bible a svědectví české reformace. Životním vzorem se mu stal Jan Milíč z Kroměříže. Podle jeho příkladu začal po válce kázat na Staroměstském náměstí, založil hnutí Nového Jeruzaléma a za pomoci celé řady přátel a spolupracovníků postavil a vedl v letech 1933–1951 Milíčův dům. Sem shromažďoval děti z nejchudších žižkovských rodin a vedl je i jejich rodiče v duchu lásky a bratrství.
Od roku 1924 pracoval v Mezinárodním hnutí pro smíření a její československé odbočce. V témže roce založil a do roku 1941 vydával časopis, programově nazvaný „Sbratření“.
Za druhé světové války pomáhal s nemalým rizikem židovským dětem a jejich rodinám. Před koncem války dal podnět k přípravě rozsáhlé akce na záchranu židovských dětí, které hynuly v nacistických koncentračních táborech. Akce se rozrostla do nečekaných rozměrů. Na pěti zámcích a v jedné vile vybudoval z pověření České národní rady za obětavé pomoci spolupracovníků Domovy pro děti, které sbíral a zachraňoval nejdříve z táborů nacistických koncentračních, později z československých internačních. Ztraceným dětem hledal-jejich rodiče a příbuzné, organizoval opětovné spojení rozbitých rodin. Pro péči o německé děti po válce se stal terčem štvavé kampaně, ale díky statečnosti jiných z ministerstva sociální péče byl pověřen inspekcí československých internačních táborů a péčí o všechny děti tam shromážděné. Tato největší Pitterova akce skončila odsunem Němců z československého území v roce 1947. Pitter i během ní dále pokračoval v práci v Milíčově domě a v ozdravovně v Mýtě u Rokycan, kam shromažďoval děti k letním táborům.
Po únoru 1948 byla jeho vzorná práce pro děti nejprve oceněna a práce v Milíčově domě, financována Spolkem přátel mládeže, nerušené pokračovala. V roce 1950 však nebylo paní Olze Fierzové dovoleno vrátit se do Československa, když odjela do Švýcarska na pohřeb své sestry. V roce 1951 bylo Přemyslu Pitterovi zakázáno v Milíčově domě kázat, v jeho pokoji byla provedena domovní prohlídka, a nakonec byl z domu násilné vystěhován. V témže roce z Československa utekl. Spolek přátel mládeže byl rozpuštěn.
V roce 1952 se Přemysl Pitter ujal československých uprchlíků v internačním táboře Valka u Norimberka. Pracoval tam s paní Olgou Fierzovou jako kazatel a sociální pracovník celých deset let.
V roce 1961 byli Přemysl Pitter a Olga Fierzová pozváni „svými dětmi“ do Izraele. Oba obdrželi medaili s nápisem: „Kdo zachraňuje jeden život (= duši), zachraňuje celý svět.“ A oba zde zasadili strom v Aleji spravedlivých, jako ti ne-židé, kteří při záchraně židů riskovali svůj život.
Teologická fakulta curyšské univerzity poctila v roce 1975 Přemysla Pittera udělením čestného doktorátu jako „obhájci stísněných, průkopníku usmíření, interpretu a zachovateli české reformace“. Pitter přijal tento doktorát, jak řekl, „zástupně za drobné anonymní pracovníky, kteří se snažili plnit Ježíšovy příkazy ve službě bližním“. Při své promoci vzpomněl těch, „kteří s krajní obětavostí – a často s nasazením života – zachraňovali ty, kdo se ocitli pod koly dějin“.
Kdo tedy byl Přemysl Pitter?
Možná by na tuto otázku odpověděla řada dokumentů, kázání, vzpomínek a úvah, neboť Přemysl Pitter byl také spisovatel. A není toho málo, co za svého života napsal. Dodnes z jeho písemné pozůstalosti uveřejňuje řadu pozoruhodných textů paní Olga Fierzová, která se letos ve Švýcarsku dožívá 26. července devadesáti let. Po Pitterově smrti sama pokračuje ve vydávání Hovorů s pisateli, které Pitter začal vydávat v roce 1962, když odešel do důchodu. Zemřel ve Švýcarsku po těžké nemoci, do posledních dnů v pilné práci, 15. února 1976