Každý malý úspěch má velkou cenu

rozhovor s Rut Dvořákovou

o vykořisťování a obchodu s lidmi i o pomoci Diakonie ČCE

Jakkoli válka Severu proti Jihu nebo například zrušení nevolnictví či roboty v českých zemích ukončily jisté formy otroctví (tak jak o tom hovoří dějiny), tušíme, že latentně tento fenomén existuje také v dnešní době, a to nejen v přeneseném smyslu (kdy hovoříme o otročení technice nebo závislostem). Z médií slýcháme o levné pracovní síle (leckdy dětské) ve špatných podmínkách rozvojových zemí, o vykořisťování a nucené práci, o kuplířství a dalších formách otroctví novodobého. To všechno je významným globálním problémem dnešní doby. A týká se to také nás a našich zeměpisných šířek. I proto je dobře, že aktivní pomocí na tomto poli se zabývá také Diakonie Českobratrské církve evangelické. Přinášíme rozhovor s vedoucí diakonického programu Ne-Násilí Rut Dvořákovou.

Jak se vlastně Diakonie dostala k pomoci obchodovaným lidem?

Projekt Ne násilí vznikl na základě doporučení synodu ČCE, který reagoval na závěry komise složené ze zástupců ČCE a německých církví, totiž že by se církev měla nějak koncepčně věnovat tématu vykořisťování a obchodu s lidmi. Z německé strany přišly peníze a požadavek, aby vznikl projekt, který bude toto téma řešit především v německo-českém pohraničí. Projekt se jmenoval Obchod s lidmi a sexuální vykořisťování. Měl se týkat hlavně žen a dětí.

Takže církev toto téma asi logicky delegovala na svou Diakonii.

Ano. Diakonie pak na začátku roku 2009 vyhlásila výběrové řízení na koordinátorku, tou jsem se stala já a měla jsem za úkol sestavit nějaký smysluplný plán projektu, čemu by se měl věnovat. Velký důraz byl kladen na spolupráci církve a Diakonie.

A dál?

Když jsem se začala projektem zabývat, měla jsem už zkušenosti s tématem sexuálního vykořisťování dětí a žen, ne ovšem s obchodem s lidmi. Proto jsem oslovila ke spolupráci dnes už partnerskou organizaci La Strada ČR, která je jednou z hlavních institucí, jež se touto problematikou u nás zabývají. Během nějaké doby se ukázalo, že se celé téma posunulo: více než sexuální vykořisťování je u nás dnes problémem vykořisťování na trhu práce. Takže jsem se pokusila poněkud posunout hlavní těžiště projektu. To nebylo jednoduché, němečtí partneři velmi lpěli na tom, abychom se zabývali právě zmíněným sexuálním vykořisťováním žen a dětí, zvláště pak v česko-německém pohraničí. To se ovšem ukázalo jako nepříliš aktuální, protože tato místa právě v posledních letech zaznamenala masivní odliv sexuálního průmyslu oproti „štědrým“ devadesátým létům. Zároveň Diakonie rozšířila projekt v tom smyslu, že se zabýval nejen obchodem s lidmi, ale fenoménem násilí vůbec. Také jsme během prvního roku vytvořili preventivní program pro školy, který se týkal sexuálního násilí na dětech a mladých lidech.

K tomu se ještě dostaneme. Jak tedy vypadá vaše práce dnes? Projekt Ne-násilí už nepatří pod ústředí, nýbrž k samostatnému nově vzniklému Středisku celostátních programů a služeb (SCPS) se sídlem v Praze na Žižkově.

My nejsme klasické středisko Diakonie. Naše činnost je celorepubliková, nikoli pouze regionální. Provozujeme také utajený azyl pro muže jako registrovanou sociální službu. V některých aktivitách navíc reprezentujeme celou Diakonii. Jsme třeba členy tzv. mezirezortní komise pro boj s obchodem s lidmi v rámci Ministerstva vnitra ČR, kde jsou zastoupena i další ministerstva, různé složky policie a další organizace.

Na koordinaci celého programu už dnes nejsi sama. Kdo se dnes tématu v rámci střediska věnuje?

Kromě mne, tedy vedoucí tohoto programu, máme skvělou paní ředitelku Evu Grollovou, která drží pevnou ruku nad financemi a celou strukturou naší organizace, potom vedoucího azylu, který zároveň funguje jako terénní pracovník a tlumočník. Hovoří několika pro nás důležitými jazyky – rumunsky, moldavsky, ukrajinsky a rusky. Potom máme dva terénní pracovníky, dále sociální pracovnice, dva asistenty v azylovém bydlení. Nadto ještě spolupracujeme s plzeňským střediskem Diakonie, kde byl také zaveden terénní program této služby. Tam jsou dva terénní pracovníci, kteří ale také metodicky spadají pod nás. Naše práce je týmová, takže i když mi občas moji kolegové říkají šéfová, bez jejich přispění bych nezvládla nic. Myslím, že nejhezčí pocit pro šéfovou je, když podřízení umí mnohé věci lépe než ona, a vyhráno má, když začnou kontrolovat oni ji a upozorňují na chyby, které dělá. Potom může v klidu odejít. A já mám výborný tým. Externě pak využíváme služeb tlumočníků z různých dalších jazyků, třeba asijských.

Z toho plyne, že většina vašich klientů přichází z východu, ať už od blízkých sousedů nebo z dálných zemí.

Ano, přicházejí z různých zemí – z Vietnamu, Mongolska, ze zemí bývalého Sovětského svazu, nyní je to nejčastěji z Bulharska a Rumunska. Také ovšem z naší země – teď jsme zrovna dlouhodobě měli azyl plný lidí z České republiky a Slovenska. Potom také přebíráme české občany, kteří se vrací ze zemí, kde byli vykořisťováni.

Podle toho, co říkáš, se zdá, že obětí násilí v sexbyznysu u nás spíš ubývá. Že těžiště vaší pomoci míří spíš na trh práce, tedy konkrétně k těm, kteří do ČR přijíždějí za „normální“ prací.

Lidí vykořisťovaných na trhu práce je hodně, dnes určitě víc než těch, kteří jsou obchodováni v sexbyznysu. Ale taková důležitá vsuvka: my jim zásadně neříkáme oběti. Když se řekne, že jde o oběť, vede to ke stigmatizaci. Já nerada používám i označení obchod s lidmi. Stále se diskutuje, jaká je situace v České republice, kolik je tu obchodovaných osob. Podle trestní legislativy by to mohlo vypadat tak, že k žádnému obchodování s lidmi v rámci pracovního vykořisťování nedochází. Prozatím v ČR není žádný pravomocný rozsudek, jen tři nepravomocné. Ve skutečnosti vykořisťovatelé mají čím dál sofistikovanější způsoby, jak lidem ubližovat a vydělávat na nich. Využívají toho, že jim pracovníci nerozumí, že se nechají obelhat, uzavírají s nimi nevýhodné smlouvy. Dnes už nikdo nikoho nebije, ale dávají se pokuty za různé vymyšlené skutky. Nikoho násilím nedrží někde ve sklepě, ale naopak jsou lidé vyhazováni z ubytoven na mráz. Už se ani nezadržují pasy, ale stačí kopie a lze vyřídit mnohé, stačí mít dobré přátele. Z lidskoprávního pohledu je to přinejmenším porušování lidských práv. Většinou je porušován občanský zákoník, mnohdy i trestní. Když občas bezradně sedíme s kolegy z různých organizací, nebo i s policisty, a mluvíme o dalších a dalších případech, které se staly, vždy někdo dodá: „Ale to je normální.“ Tato věta je jakési zaklínadlo, slýcháme ji často, když se pokoušíme něco dělat. Ano, je to v ČR bohužel normální, děje se to ve velkém, jak já říkám – odrbávají se u nás tisíce lidí, většinou cizinců, nehorázným způsobem. Do tohoto kolotoče jsou zapojeny i struktury napojené na organizovaný zločin. Ekonomické ztráty pro stát jsou velké. To, co je „normální“, vytváří normy státu, společnosti, rodin, jednotlivců, takže i nás všech. Dokud tu bude normální, že lze najmout pracovníky, následně je odrbat, podvést stát na daních, zaměstnávat načerno, protože se to vyplatí, dělat si papíry za peníze někde jinde, ačkoliv je to dražší a jde o korupční chování, ale naše zákony a úřady jsou mnohdy nastaveny tak absurdně, že to jinak nejde, tak nebude co trestat, protože normální chování není trestné… My tedy postupně opouštíme výraz obchodované osoby. Sami lidé, kteří se k nám dostávají, často říkají: „My přece nejsme ti obchodovaní.“ Ale to nesnižuje váhu problému a potřebu pomoci.

Jak probíhá kontakt, jak se k těmto lidem (už neříkám obětem) dostáváte?

Jedna možnost je přímo v terénu, kde máme pracovníky: na ubytovnách, v provozech a podobně. Tam naši pracovníci dělají prevenci, rozdávají letáky, informují o tom, že tu jsme a že se na nás mohou obrátit. Předáváme jim také kontakt na zvláštní k tomu určenou SOS infolinku již zmíněné organizace La Strada. A odtud je vlastně i ten druhý způsob, kdy nás někdo osloví telefonicky nebo dostaneme kontakt přímo od partnerských organizací. Kromě La Strady je tu ještě projekt Magdala katolické Charity, který vede Jindřiška Krpálková, a další.

Když vás tedy někdo osloví, ať už přímo nebo zprostředkovaně, co se děje dál?

Záleží, co ten který člověk potřebuje. A taky na našich aktuálních možnostech. Poskytujeme různé druhy poradenství. Často jde o migranty, takže poradenství v záležitostech této problematiky. To často zařídí pracovníci přímo v terénu. Lidé mnohé věcí nevědí, zaměstnavatelé je záměrně udržují v nevědomosti a neinformovanosti. Zrovna dnes jsme tu měli pána z~Ukrajiny, jemuž za prodloužení platnosti pasu účtovali 65 tisíc korun. Přitom běžná sazba za tento úkon je dvanáct stovek. V těchto záležitostech také spolupracujeme s dalšími organizacemi. Domluvíme asistenci, doprovod tam, kde máme dobrou zkušenost. Když už je evidentní, že došlo k nějakému vykořisťování, třeba nevyplacení peněz, vyhrožování a podobně, kdy člověk chce odejít od zaměstnavatele, tak se potom domlouvají různé strategie, jak to udělat – jestli může odejít rovnou, nebo třeba musí utéct, což zase nebývá tak často. Jestli se může zdržovat v daném regionu nebo musí z bezpečnostních důvodů odejít. Pak mu nabídneme bezplatnou ubytovnu nebo náš utajený azyl. A pak už následuje komplexní sociální poradenství – od pomoci s vyřízením dokumentů přes společné hledání nové práce po asistenci v různých právních záležitostech. Těm, kdo uzavřeli nevýhodné půjčky, pomáháme s nastavením splátkových kalendářů, pro cizince máme kurzy češtiny. Spolupracujeme také s policií v případě podání trestního oznámení. To ale mnozí podat nechtějí, což musíme respektovat.

Přichází k vám více Čechů, nebo cizinců?

Obecně je i u nás rozhodně více migrantů. V poslední době jsme však měli více Čechů na komplexní služby a na krátkodobé služby zase lidi z ciziny. Migranti, kteří sem přijedou za prací, od nás často nechtějí přijmout prostředky nebo bydlení zadarmo. Pro ně je to hanba, ostuda, oni sem přece přijeli pracovat a vydělávat. Přijmout sociální služby je pro mnohé z nich nepřijatelná forma almužny, doma mají rodiny, které potřebují živit a které opustili a jeli za prací. Ale také jim přece patří důstojné místo na trhu práce v naší zemi.

Pomáháte jim třeba zprostředkovat návrat domů?

To je složitá otázka. Když děláme tzv. návraty pro lidi z třetích zemí, organizujeme to přes IOM (International Organization for Migration – Mezinárodní organizace pro migraci). Těžší je situace, kdy jde o lidi z EU. V rámci našich projektů na to nejsou finance. Dostáváme dotace, abychom lidi mohli ubytovat, postarat se o ně, pomáhat jim tady, ale nesmíme je použít na financování jejich návratu domů, pokud jsou z EU. Systém financování sociálních služeb má hodně paradoxů… Velká část mé práce spočívá ovšem také v lobbingu a podobných aktivitách. A teď se nám snad podaří prosadit nový dotační titul MPSV na práci se skupinami cizinců v EU v krizi, jímž by mohly být financovány právě tyto záležitosti. Trvalo to snad tři čtvrtě roku, ale zdá se, že se to povede. To je veliký úspěch.

S jistou automatičností se obecně mluví o obchodovaných ženách, zřejmě i v souvislosti s obchodováním v sexuální oblasti. Diakonie se ovšem věnuje také obchodovaným mužům. Zmínila jsi, že provozujete utajené azylové bydlení dokonce právě pro muže. Souvisí to nějak s expanzí obchodu s mužskou částí populace?

Náš utajený azyl pro muže vznikl ryze z praktických důvodů. La Strada i projekt Magdala Charity disponují azylovými domy především pro ženy a jen s omezeným počtem míst pro muže. Takže jsme se společně domluvili, že bude vhodné otevřít azylový dům právě pro muže. Spousta našich rozhodnutí je otázkou spolupráce s ostatními organizacemi. Obecně nejde o nějaké naše vzletné nadšení k boji proti obchodu s lidmi, jako spíš o pragmatické rozhodování a vzájemnou spolupráci. Pravdou je, že jak se mění okolnosti a prostředí, v němž jsou osoby vykořisťovány, mění se i genderové složení. Spousta mužů sem jezdí za prací, proto i těch vykořisťovaných přibývá.

Z toho, co říkáš, jasně plyne, že spolupráce s oběma partnerskými organizacemi funguje. A dobře.

Ano. Za prvé skvěle funguje vzájemná pomoc a výměna klientů. Když jde o velké skupiny, nějaké přesuny nebo řešení aktuálních průšvihů, tak jedeme dohromady a podobně. A za druhé také lobbing už děláme společně. Když se pak připravují nemilé dopisy na různé instituce, tak už máme trojí logo Diakonie – Charita-projekt Magdala – La Strada. Tímto spojením a společným přístupem jsme hodně dokázali. Nedávno třeba prošla změna trestního zákona, podle níž se už ohlašovací povinnost obchodování s lidmi nebude vztahovat na pomáhající organizace. To nám hodně usnadní práci. Tuto iniciativu vedla zástupkyně ředitelky La Strady Petra Kutálková, my jsme spolupracovali. Teď už to jen čeká na podpis prezidenta republiky.

Setkala ses někdy s nějakou dramatickou situací? Patří k vašemu povolání strach? Adrenalin?

Adrenalin určitě. Já tolik do terénu nechodím. Spíš je to v tom, že musíš rychle něco vymyslet, zorganizovat. Někdo třeba zavolá a jsou to náhlé akce, kde je třeba rychlého a dobrého úsudku a rozhodnutí. Ale jinak nám nějaké akutní nebezpečí nehrozí. My jsme těm pachatelům celkem lhostejní, nijak je neohrožujeme. My pomáháme těm, kteří u nich v nedobrých podmínkách pracovali. Ale oni si dovezou dalších dvacet, sto, nebo čtyři sta jiných…

Kromě aktivní pomoci v terénu se zabýváte také prevencí. Připravili jste program pro školy s názvem Kudy-kam. O co jde a jak se to v praxi osvědčilo?

Ano, to jsou výukové materiály, které se používají na řadě škol, teď třeba zrovna v Plzni. Vím, že si to školy dost pochvalují. Jedná se o film na DVD s několika skutečnými příběhy obchodovaných lidí a manuál pro další práci v různých věkových kategoriích na základních a středních školách. Chtělo to od nás i ministerstvo vnitra, my sami jsme vyškolili také policisty, kteří materiály používají v rámci preventivních aktivit. Mají o to zájem také zahraniční partneři – film je s anglickými titulky. Dokonce jsem byla pozvaná do jednoho vzdělávacího institutu, kde jsem o tom přednášela. Je škoda, že v tuto chvíli přímo ve středisku nemáme příliš kapacitu, takže jsme to zatím ponechali plzeňským kolegům.

Boj s organizovaným zločinem je ošemetným během na předlouhé, snad nekonečné trati. Může se člověk na tvém místě někdy zastavit a říct si: tohle je úspěch, tohle se opravdu povedlo?

Já bych netvrdila, že pracuji s organizovaným zločinem, já nabízím sociální služby lidem, kteří ve svém životním příběhu zažili něco ne zrovna přívětivého a jsou v nouzi. Já jsem na tom lépe, umím sehnat peníze, umím něco zorganizovat, mám dobrou paní ředitelku a skvělý tým, a tak jim mám co nabídnout. Ráda spolupracuji s policisty, kteří svou práci dělají dobře, a tam už bych mluvila o boji s organizovaným zločinem, ale není to hlavní náplň naší činnosti. Pro mě je a bude nejdůležitější práce s klienty. Jako vedoucí bych asi měla víc sedět v kanceláři, což moc nedělám, podle toho vypadají moje zápisy v počítači. Nevím, jestli se dá hovořit o spoustě zachráněných lidí, ale svým spolupracovníkům se snažím stále říkat, že každý dílčí úspěch má velkou cenu. Když si jeden z pěti lidí v azylovém domě najde práci, bydlení, začne vydělávat a přestanou se mu zdát ošklivé sny, tak to stojí za to.

Ptal se Pavel Hanych