Čŏng Hjŏn Kjŏng (*1956) je korejská teoložka, představitelka feministické teologie osvobození, neordinovaná teoložka jihokorejské Presbyterní církve, která se zabývá mimo jiné mezináboženským dialogem křesťanství a původních náboženských tradic Asie, Afriky a Latinské Ameriky, vztahem mystiky a revoluční změny, nebo dějinami křesťanské teologie v Asii. Rozhovor s ní v roce 2015 vedla Sherry E. Jordon jako s jednou z účastnic Reimagining, celosvětové konference zaměřené na feministickou teologii, která se uskutečnila v roce 1993. Rozhovor je k dispozici v archivu Dukeovy univerzity (https://repository.duke.edu/dc/reimagining/f27e2c64-be26-4416-bb8f-dc63e96369bc)
Jak jste se seznámila s feministickou teologií?
Když jsem šla v roce 1981 studovat do Spojených států, žila jsem v Claremontu. Můj tehdejší manžel, fundamentalista, měl ve svém sboru na starosti práci s mládeží a já jsem dělala totéž v jiném sboru. Sbor mého manžela ale trval na tom, že tam musím být s ním. Jinak přijde o práci. A když jsem pak opravdu přestoupila k němu do sboru, práci jsem už nedostala. Dělala jsem to najednou jako dobrovolnice. Manželka faráře pro mládež – jednoho člověka si zaplatíte a druhého dostanete zdarma!
Ten sbor na tom trval?
Ano. Já jsem měla v Koreji kořeny v hodně liberálním ekumenickém prostředí, takže to bylo poprvé, co jsem se musela na vlastní kůži potýkat s fundamentalistickým křesťanstvím a jeho důrazy, zneviditelňováním žen. Ženy ani nesměly kázat. Byla jsem z toho nešťastná. Ale v té době přijela do Claremontu Letty Russellová a měla přednášku o feministické teologii a partnerství v Bohu. Já jsem nevěděla, co je feministická teologie. Prostě jsem byla v depresi a šla se na tu přednášku podívat. A se vším, co říkala, jsem musela souhlasit. Byla jsem úplně v extázi. Po přednášce jsem za Letty Russellovou šla a říkám jí: „Nevím, jak tohle děláte, ale chci to dělat taky a vy mě to musíte naučit.“ A ona se usmála a řekla: „Jestli chcete dělat teologii jako já, pojďte na feministickou teologickou školu, je to takový první experiment. Jmenuje se Woman’s Theological Center a je to v Bostonu. Učí tam jenom ženy, všechno feministické teoložky.“ Večer jsem přišla za manželem a řekla jsem mu: „Tady s tou školou končím a jedu do Bostonu. Jestli se se mnou chceš rozvést, tak to udělej, ale prostě tady nemůžu zůstat.“ Pokaždé, když jsem šla v Claremontu na nějakou přednášku, se mi už předem zvedal žaludek. Říkala jsem si, že když se mi vždycky dělá špatně, asi nemám být teoložka. Zpětně si ale myslím, že to bylo proto, že se ta teologie vůbec nepotkávala s mojí realitou. Je to realita evropských mužů, s mojí realitou to nemá nic společného. Chtěla jsem být úspěšná, chtěla jsem mít dobré výsledky, ale moje tělo se tomu bránilo. A pak jsem se přestěhovala do Bostonu.
Manžel vás asi nepodpořil?
Budete se možná divit, ale podpořil.
Opravdu?
Opravdu. Protože mi bylo opravdu hodně špatně. Bylo to vážné. Nemohla jsem ani vstát z postele. A on cítil, že když mě nepodpoří, mohla bych spáchat sebevraždu nebo skončit na psychiatrii. Prostě hrozilo, že se stane něco hrozného. Tak jsem šla do Bostonu a byla jsem vůbec první, kdo tu školu dokončil. Byl to první ročník a já byla první, kdo ho absolvoval.
Kdy to bylo?
V roce 1983. Tehdy tam učily Rosemary Radford Ruether, Mary Daly, nebo Elisabeth Schüssler Fiorenza. Chodila jsem na všechny přednášky. Cítila jsem, že mi to dělá i fyzicky dobře. Každý den jsem prožívala úplné osvícení. Poprvé v životě mi přišlo, že dělám něco, co má smysl. Že žiju svůj život a zároveň mám číst přispět lidstvu. Kromě toho, že jsme studovaly, jsme taky pracovaly v terénu. Já jsem pracovala s uprchlicemi, některé spolužačky se ženami bez domova. A tuhle zkušenost jsme pak využívaly i při promýšlení teologie. Musím říct, že mi feministická teologie doslova zachránila život.
Jak jste se dostala na Reimagining?
Na setkání Světové rady církví v Austrálii v roce 1991 jsem měla projev, který vyvolal neuvěřitelný rozruch. Měla jsem tehdy mluvit o Duchu svatém z perspektivy feministické teoložky osvobození z třetího světa, což jsem taky udělala. Vyvolalo to ale hrozné kontroverze. V jedné knize o ekumenické teologii se dokonce píše, že to byl nejkontroverznější projev v dějinách křesťanství! To se mi líbilo, ale zároveň to bylo samozřejmě absurdní. Byli tam se mnou lidé, kteří dělali tradiční korejské rituální tance, byli nazí a pomalovaní barvami. A taky korejská šamanka. Bubny, tanec, zpěv, nahota! Co jiného byste taky chtěli od feministické teoložky? Feministická teologie v sobě má smyslovost, sexualitu, emoce, tělesnost. Jenom jsem udělala, co ode mě chtěli. Ale vyvolalo to totální šok. Mluvilo se o mě jako o heretičce, čarodějnici, odpadlici. Další den jsem byla v Times, New York Times, Le Monde, Guardianu, všude. Přes noc se ze mě stala celebrita.
Jaký jste z toho měla pocit?
Nevím. Udělala jsem jenom, co se ode mě chtělo. Byla jsem v té době nevinná a trochu naivní. Vrátila jsem se do Koreje, kde jsem pracovala jako docentka teologie, ale ne moc významná, protože jsem byla laička, nebyla jsem ordinovaná. Prošla jsem ale celým procesem ordinace, jenom jsem ho nedokončila. Na konci je totiž otázka: „Věříš, že je Ježíš Kristus tvůj jediný Spasitel?“ Ale já jsem nikdy nevěřila, že je Ježíš Kristus jediný spasitel, takže jsem řekla, že ne. Nechtěla jsem být ordinovaná, pokud to znamenalo, že musím vyznat tohle. Byla jsem ráda, že jsem se nestala farářkou, protože jako neordinovaná teoložka jsem si mohla dovolit být odvážnější, proročtější. A měla jsem tenhle projev, který ale nebyl přijat. Když jsem se pak vrátila do Koreje, fundamentalisté mi dokonce vyhrožovali smrtí. Můj manžel se tehdy dokonce postavil na jejich stranu. Říkali mi, že o Duchu svatém nic nevím a musím se kát, že musím přijmout Ducha svatého a mluvit v jazycích. „A musíš se vrátit ke mně a být poslušná žena,“ dodával můj manžel. A to nešlo. Kvůli tomu jsme se taky rozvedli. A já jsem znovu upadla do depresí. Protože jsem měla poklidný život a najednou ze mě byla skoro mezinárodní celebrita. Chodilo mi tehdy denně doslova třeba deset pozvánek na různé akce všude po světě. Nějakou dobu se to pak nezměnilo. Austrálie mi otevřela dveře do světa. Byla jsem ve skoro osmdesáti různých zemích. Protože jsem asi dost podivná křesťanka, zvala si mě i buddhistická, hinduistická, muslimská, marxistická, psychiatrická, feministická, radikálně feministická i post-feministická společenství. Všichni se mnou chtěli vést dialog, protože cítili, že jsem otevřená a můžou mi důvěřovat. Zničilo mi to osobní život, musela jsem se rozvést, ale otevřelo mi to nový život a nový svět – nejen křesťanský, ale prostě lidský.
A jak to tedy bylo s tím kulturním přeznačováním křesťanství?
V té době se i v mezinárodních teologických časopisech rozebírala moje teologie a vztah evangelia a kultury. Jediný problém byl v tom, že jsem pro vyjádření vztahu asijské ženy k Duchu svatému využila symboliku buddhistického šamanismu. A slyšela jsem, že nějací konzervativci poslali můj projev do Francie nějakému renomovanému teologovi, aby posoudil, jestli je křesťanský. On jim odpověděl: „Ano, je jednoznačně a bytostně křesťanský.“ A mluvilo se pak o mně jako o synkretistce. To pokládám za nespravedlivé, protože víme, že Ježíš se nenarodil o Vánocích a nebyl vzkříšen o Velikonocích – to jsou pohanské svátky! A čerpali z Platóna, Aristotela a celé téhle filosofické tradice. Z toho spojení se zrodilo hierarchické a dualistické křesťanství. V Bibli velikonoční zajíčky a malovaná vajíčka opravdu nenajdete. A na Ježíšovy narozeniny se zdobí stromeček a rozdávají dárky. To jsou všechno pohanské zvyky! Ale když jsem se pokusila vyjádřit něco křesťanského pomocí symbolů svojí kultury – tedy buddhistické a šamanské kosmologie – byla jsem najednou heretička a synkretistka. A já jsem na to řekla: „Ano, jsem synkretistka, ale to vy taky. Jediný rozdíl je v tom, že já to o sobě vím. Protože vy se tváříte, že vaše kultura a vaše kosmologie má být univerzální a daná. Pro mě to není nic daného. My jsme postkoloniální generace. Ježíš říká, že se nové víno nemá dávat do starých měchů. A přesně to oni dělají. Snaží se nové víno narvat do měchů starých paradigmat a kategorií. Duch svatý nemá hranice. Je divoký. Vane, kudy chce. Ale to bylo vnímáno jako hrozně kontroverzní. Psalo se o mě ve všech možných teologických časopisech. Ale udělali na základě toho seriózní pětiletý výzkum o vztahu evangelia a kultury. V církvích v Asii, Latinské Americe a Africe totiž to, co jsem udělala, dost rezonovalo. Pobouření to vyvolalo hlavně v Evropě. Tam jsem byla za synkretistku. Závěr toho výzkumu byl takový, že každé křesťanství je synkretické. Je ale zajímavé, že i když jsem tohle celé vlastně začala, nikdy mě nepozvali o tom někde přednášet.
Kvůli čemu?
Protože spousta příšerných teologů říkala, že jestli pozvou mě, oni nepřijedou. Protože jsem prostě byla moc kontroverzní. Snažila jsem se křesťanství uchopit z pohledu asijské feministky z třetího světa.
Začala tahle vaše ambice už v Bostonu?
Ano. Tam jsem dostala možnost rozvíjet svoji imaginaci. Šla jsem úplně proti tradiční teologii. Světová rada církví se zaměřila na otázku vztahu evangelia a kultury. Jak moc to lze integrovat? Co všechno je kultura? Co všechno je evangelium? Ale otázka je, podle čeho se to má určovat. Evropská teologická tradice už to určovat nemůže. Každá společnost musí sama dojít k tomu, kolik ze svých tradičních náboženství, spiritualit, kosmologie a přístupu ke světu do své teologie zahrne. O tohle mi šlo a ta Austrálie mě pak ještě zradikalizovala. Když vás ostrakizují jako čarodějnici, heretičku a odpadlici, říkáte si: „Co to má znamenat?“ Došla jsem k tomu, že si budu dělat, co chci. Tím nejdivočejším způsobem. A pořád to pokračuje. Dnes jsem oficiálně učitelka dharmy a dělám například i holotropní dýchání. Všechno začalo tou Austrálií. Když se vás někdo snaží zatlačit do rohu, musíte zaútočit, protože nemáte jinou možnost. Musíte být sami sebou. Takže to pro mě bylo požehnání, které na první pohled vypadalo jako prokletí. Musela jsem chodit na terapie a dělat intenzivní meditační praxi, protože jsem opravdu trpěla, ale otevřelo mi to spoustu dalších věcí. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že jednou budu buddhistická učitelka dharmy, ale díky Austrálii se to stalo. Byla jsem pod palbou křesťanských fundamentalistů a potřebovala uniknout. Ten únik pro mě představovala zenová meditace, jenom sedět v naprostém tichu a nechat téct slzy. Dělala jsem to, abych se vyrovnala s tou bolestí, ale dalo mi to mnohem víc. Otevřela se mi cesta k mystice, kterou jsem do té doby takhle intenzivně nepoznala. Učím teď o mystice a revoluční změně. A pomohlo mi to pochopit i středověkou teologii.
Co je podle vás jádrem křesťanství?
Jádrem je pro mě asi radikální vize Ježíše Krista – Boží království jako vize radikální rovnosti. Lidé, kteří společně sedí u jednoho stolu a dělí se o jídlo. Je jedno, jakou má kdo sexuální orientaci, jestli je třeba trans nebo má nějaký handicap, v Boží perspektivě máme všichni právo u toho stolu sedět. A je to hostina. Není to žádný asketismus nebo mučírna. První Ježíšův zázrak je proměna vody ve víno. Ježíš nám přináší život v jeho plnosti. A já v život v jeho plnosti jednoznačně věřím. Základní předpoklad je chovat se k lidem jako jejich bližní. To je zlaté pravidlo v každém náboženství. A z hlediska religionistiky si nemyslím, že Ježíšova jedinečnost spočívá v tom, že byl Boží syn. Všichni jsme nakonec Boží děti. Já jeho jedinečnost vidím v tom, že skutečně upřednostňuje chudé, zraněné a utlačované. Dává je na první místo. Ostatní náboženství člověka vedou k univerzální lásce, ale Ježíš byl v tomhle velmi specifický. Křesťanství se nemůžu nikdy vzdát, protože ideál osvobození lidí na okraji, lidí utlačovaných a křižovaných, je pro mě vrcholně důležitý. Proto zůstávám křesťankou i jako buddhistka a učitelka dharmy, protože buddhismus tohle nemá.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob. Redakčně kráceno. Foto Virginia DeBolt