Co chceš, abych pro tebe učinil?
Čtení: Genesis 3,6–7 Text: Lukáš 18,35–43
Lk 18,35–43
Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje. Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli. Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu, slepota v biblickém pojetí je vážná nemoc. Mnohem vážnější, než si často dokážeme připustit v běžném životě. Nejedná se tu jen o nemoc očí, ale především o nemoc duše. Tato slepota je o to vážnější, že dotyčný nemusí vidět ani to, že mu jde o život.
Žebravý slepec sedící u cesty do Jericha, zatím na tom není tak úplně zle. Nevidí, ale zřejmě si uvědomuje, že mu jde o život. Sedí tu u cesty už dlouhá léta. Každý den je stejný. Vlastně… Den neexistuje, stejně jako neexistuje noc, není v tom žádný rozdíl. Sedí tu už dlouhá léta ve stejné monotónní tmě. Už si zvykl. Sedí tu u cesty už dlouhá léta, a vždycky se našel někdo, kdo mu do klobouku něco hodil, ať z dobré vůle či ze strachu před peklem, které hrozí každému, kdo je sobec. Dokud hází, žít se dá i v té tmě. Nemusí se nic moc řešit, nic moc dělat, nic moc… ale takový život je taky nic moc… Už tu sedí dlouhá léta, je to nudné, život nikam nesměřuje, něco tomu chybí!…
Ten žebravý slepec má dvě možnosti. Buďto se smířit, že život je nic moc a že to tak jednou i smrt ukončí, anebo ještě, než to ukončí, udělat něco, aby život byl víc, než čekání na smrt.
V tom příběhu ale není žebravý slepec jediný, kdo je postižen slepotou, tou vážnou nemocí duše. Je to dav, zástup slepců, který jde za Ježíšem. Pravda, nepíše se zde o tomto zástupu, že je také slepý. Ale svým jednáním svou slepotu dokazuje. Zástup lidí jde po cestě kolem žebravého slepce a vůbec ho nevidí. Nejen že ho nevidí, oni ho ani nechtějí vidět. Jdou za Ježíšem, jdou za svým mistrem, …tedy alespoň si to myslí. Možná by chtěli mistra Ježíše následovat, možná by chtěli být jako on, možná by si přáli být dokonce Ježíšem samotným. Ale to není jen tak, to mnohé vyžaduje… A tak ve skutečnosti jdou jen za svou vlastní ideou, za svou falešnou představou. Ježíše chápou jako skvělého moderního rebela své doby, chápou ho jako superstar, jako úžasnou populární hvězdu… a jsou zaslepeni svými potřebami, svými touhami. Nesedí u cesty, jsou na cestě, jsou v pohybu, … přes to jsou ve skutečnosti ve své slepotě stále na jednom místě.
Touží být svému mistru v co největší blízkosti, handrkují se, kdo bude po pravici a kdo po levici, dohadují se, kdo má výsadnější místo. Chlubí se tím, co všechno už od svého mistra slyšeli, kolik zázraků viděli, kolik dní už s tímto mistrem strávili, předhánějí se, kdo je v tom všem nejlepší. Jsou v pohybu, jsou na cestě, ale přesto jsou slepí a ze své slepoty se nepohnuli ani o píď. Jejich slepota jim možná také vadí, nevyhovuje, a tak se snaží ji přehlušit hlukem, který se z tohoto davu ozývá s nadějí, že snad alespoň na malou chvíli dokáže překonat bolest nemocné duše postižené slepou soutěživostí. Ten zástup lidí táhnoucích se za Ježíšem je skutečně jen dav slepců, protože kdyby to nebyli slepci, viděli by bídu toho, jenž sedí u cesty a žebrá. Kdyby to nebyli slepci, viděli by bídu člověka, který volá „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“. Kdyby to nebyli slepci, jejich duše by byly zdravé, prožívali by lítost nad tím, co vidí, a sami by svého mistra prosili, aby pomohl. Místo toho se snaží všemožně toho slepého žebravého, odporného křiklouna napomínat a umlčet. A čím víc ho nutí mlčet, tím víc on křičí, čím víc křičí, tím víc se ho snaží umlčet. Jak typický projev nemocných duší postižených slepotou. Zástup lidí, který jde po cestě s Ježíšem, stále nic nepochopil. V této zkoušce neobstál. Duše těch lidí v davu jsou stále prožrané tou světskou nemocí pyšné slepoty. Pomoc potřebuje nejen žebravý slepec sedící u cesty, ale i zástup slepců na cestě.
Ježíš, který jediný vidí a jehož duše je od všech nemocí čistá, se zastaví, aby všem naordinoval další léčivou dávku v podobě následující lekce.
Nechá si toho odporného, žebravého, slepého křiklouna přivést. Hluk zástupu utichl. Dav čeká, co se bude dít. Konečně se našlo pár těch, kteří neochotně pomohli tomu slepci postavit se před Ježíše. Ježíš nedělá nic, jen kouká do slepých očí muže, který se třese napětím a možná i strachem z toho, co bude.
Do tichého očekávání všech přítomných zazní Ježíšova otázka: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ V davu to zprvu zašumělo. „Co je to za blbou otázku? Copak Ježíš nevidí, že je slepej? Co asi tak může chtít?!“
Ježíš ani žebravý slepec na šum v davu nereagují, nechávají otázku doznít a dosednout – „Co chceš, abych pro tebe učinil?“
Po chvíli se ztišil i šum v davu. Ta otázka jako by konečně dolehla na každého, kdo ji slyšel. To byl Ježíšův záměr.
Každý byl náhle nucen zaobírat se tím, co vlastně chce. Mnozí začali chápat, že odpovědět na tuto otázku nemusí být jednoduché.
Snad každý chce, aby byl zdravý, aby byl šťastný, aby byl spokojený, někdo dokonce aby byl i bohatý a mocný, známý, populární a obdivovaný, někteří jen aby prožívali klid, harmonii, pokoj a mír. Každý chce především pro sebe jen to dobré. Ale jsme ochotni připustit, že to všechno dobré potřebují a stejnou měrou si také zaslouží i ti druzí, a ne jenom já? Jsme ochotni připustit si zodpovědnost za to, co si přejeme? Jsme si vědomi toho, že pro splnění přání je třeba také něco z naší strany obětovat, zbavit se předsudků, pohodlí a všemožných strachů? Jsme ochotni připustit si a následně zvládnout i to, že splněné přání nás postaví do úplně nové situace, která nemusí být vždy jen o tom, co „já“, ale také o tom, co ti druzí? Jsme ochotni připustit si a následně zvládnout, že splněné přání nás staví do nové situace, kde budou nové a možná náročnější zkoušky, že splněným přáním se dostaneme do nových neznámých zkušeností, kde nemusí být všechno krásné a hladké, že splněné přání už nejde vrátit zpátky, že budeme vždycky zodpovědní nejen za to, co jsme si přáli, ale i za důsledky, které splněné přání zákonitě přinese…??? Není lepší nepřát si, nechtít nic a raději zůstat na místě – zůstat v tom, v čem jsme doposud, co známe, na co jsme si zvykli, v čem umíme chodit, a i nadále předstírat, že jsme spokojeni, i když v podvědomí tušíme hnilobu, zkázu a zánik? Co vlastně chceme? Co si vlastně máme přát? Co by bylo dobré chtít?
Ježíšova otázka je položena s velkou zodpovědností a jasným vědomím, že je možné splnit cokoliv. Tato Ježíšova otázka zároveň vede k zodpovědnosti tázaného, neboť jen a jen on bude zodpovědný za to, co odpoví, za to, co si přeje, stejně tak i za důsledky splněného přání… Ovšem, nutno podotknout, že každý je zodpovědný i za následky toho, když si nepřeje nic!
„Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Dřív, než si stačili na položenou otázku odpovědět lidé ze zástupu, zaznívá do ticha odpověď slepého žebráka: „Pane, ať vidím.“ A Ježíš bez pochybnosti, bez jakéhokoliv zdráhání, ujišťování a doplňujících otazníků typu „Opravdu chcete splnit toto přání?“ řekl se samozřejmostí „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“
Žebrající slepec ihned prošel změnou. Přání se splnilo – prohlédl. Viděl pravdu, viděl realitu, skutečnou realitu, takovou, jaká je. Viděl kolem sebe radosti i starosti, viděl kolem sebe krásy i bídu světa. Nenechal bez povšimnutí další slepce, ani ty, kteří potřebovali jinou pomoc. Otvíral lidem oči, hladové sytil, žíznivým dal pít, roznášel naději, lásku a pokoj. A jistě i mnoho dalšího dobrého činil, neboť je psáno: „Ihned prohlédl, šel za ním (rozumí se za Ježíšem) a oslavoval Boha.“ A to je jediný způsob, jak Boha lze skutečně oslavovat.
A co na to zástup? …To je vlastně na každém z nás, kteří zástup tvoříme. Tedy, pokud stále ještě nesedíme u cesty do Jericha a ve svém zaslepení nečekáme na lepší příležitost… V Písmu jsme četli, že „všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu“, což v podstatě může znamenat, že tenkrát zástup dělal totéž, co proměněný kdysi žebravý slepec.
Amen