Čtení: Mt 12,22–30
Text: Mt 12,31–37
Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Zasaďte špatný strom, i jeho ovoce bude špatné. Strom se pozná po ovoci. Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.
Co jsme dneska z bible slyšeli, zní přísně a hrozivě: Plemeno zmijí… z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu… rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno… ani v tomto věku ani v budoucím. Jako by nás ovanul duch středověkých hranic pro kacíře, duch inkvizice. Jako by na nás dýchla psí hlava s pochodní v tlamě – symbol slídilů, hlídačů slov. Nepochybně tu nalézali svoje ospravedlnění. Falešně, jak uvidíme. Ta slova však falešná nejsou, ani jejich razance. Je dobré je slyšet, je dobré je přijmout, je dobré vědět, že život a slovo jsou takhle zatraceně vážné, že s každým slovem, které vychází z našich úst, se ocitáme tváří v tvář téhle hrozivé možnosti zatracení, že jediným slovíčkem lze všechno projet – až na věky.
Dneska se to většinou tak nebere. Kdo by mluvil o rouhání, vyslouží si leda tak nařčení z fanatické zaslepenosti a bude lidem k smíchu. Jsme povzneseni nad takovou, podle nás křečovitou vážnost. Kvůli slovům by se dneska asi těžko nechal někdo upálit. Uvykli jsme, že na tom, co člověk říká, vlastně nesejde. Slova se říkají a život se žije. Hlavně že jsme zdraví. Z toho se přece nestřílí.
Ale ano – střílí! A čím dál, tím víc. A doslova. Ta naše žoviální povznesenost ve věci slova, která má řeči o rouhání za zaslepenost temného středověku, nemá o nic méně krvavý rub. Se zlem si skutečně nelze hráti a ignorovat je není o nic méně nebezpečné.
Ano – jsou hranice, které přestoupit je osudné. Je hranice, za kterou už neexistuje cesta zpět, za kterou jsou už věci moc rozjetý, rozjetý až na věky. Jsou slova neodpustitelná, osudová slova, kterými tu hranici můžeš překročit, kterými se do zla zapleteš tak, že už se z toho na věky nevymotáš. Jsou slova, kterými si uzavřeš cestu k naději.
Jenomže kde je ta hranice? Co to je rouhání proti Duchu svatému, které nebude odpuštěno?
Předcházející příběh, který jsme slyšeli od stolu Páně, leccos napoví: Ježíš uzdraví posedlého, který byl slepý a němý. Zbaví posedlosti, která člověku znemožňuje komunikaci, kontakt s druhými. A farizeové to označí za projev Ježíšova spojenectví s ďáblem. Ježíš vysvobozuje člověka ze sevření zlého a oni, místo aby to vítali a spolu se radovali, podsouvají tomu ďábelské motivy, označí Ježíše za spojence knížete démonů. Děje se něco evidentně dobrého a oni, místo aby to přijali jako dílo Boží, označí to za výsledek ďábelských sil. Proč? Inu protože Ježíš je konkurence, protože to nejsou oni, ale někdo jiný, kdo to dobré činí. Protože kdyby to uznali, museli by přehodnotit mnohé ze svého hotového pohledu na svět a na Boha.
Tak tedy ten, kdo nedovede uznat dobré věci, není-li sám jejich autorem, kdo nechce připustit, že Bůh je při díle i v dobrém jednání druhých – byť by to byli naši rivalové, kdo než by to uznal, raději se snaží shodit dílo druhých poukazem na nečisté pohnutky, ten má asi k té osudové hranici blízko. Nepřekročil-li ji už. Neboť právě v téhle souvislosti Ježíš říká: Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.
A ta slova teď najednou znějí úplně jinak, než jako pobídka ke slídění po prohřešcích druhých, než jako ospravedlnění hlídačů slov. Jejich smysl je úplně opačný: To, co by bylo u druhých osudné přehlédnout, nejsou jejich hříchy, jejich nedostatky, ale to dobré, co konají – Boha, který skrze ně dělá. Pro to mějte otevřené oči i srdce. Z toho se radujte. To vítejte. To ostatní není nejdůležitější.
Neboť všechno lze odpustit – každý hřích i rouhání – lze lidem odpustit, dokonce i tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka – rozumějte: prvokřesťanská církev se nachází v situaci pronásledování, kdy úřady vyžadují u podezřelých proklít Krista – snad i jim má toto slovo evangelia zvěstovat možnost odpuštění; i takovou slabost, i strach o vlastní kůži, kvůli kterému my lidé selháváme a zrazujeme, může přikrýt Boží milosrdenství. Všechno – poblouzení, strach, slabost, prchlivost – to vše zlé bude lidem podle Ježíše odpuštěno, to není osudné.
Ale nevidět a neuznat u druhých dobré, nevidět v dobrém jednání druhých dílo Boží, raději je očernit, než připustit, že by i oni mohli být Božím nástrojem – to je asi to osudové, to je neodpustitelné, to je ta hranice, za kterou není naděje.
Je to obrovské osvobození, ale i obrovské riziko, hrozivá odpovědnost, která se týká našich slov, která směřuje k tomu, co vychází z našich úst. Na tom se rozhoduje naše naděje. … podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých odsouzen. Tím jak mluvíš – a především jak mluvíš o druhých – tím rozhoduješ o své naději nebo o věčném zatracení. Na tvých slovech záleží, zatraceně záleží! A člověk by z té hrozivé odpovědnosti málem oněměl.
I to je možnost, možnost naší pýchy a beznaděje, neradostná, zoufalá, ďábelská. Právě tím ale přece ten příběh začínal – přivedli k němu posedlého, který byl slepý a němý. A právě toho přece Ježíš uzdravil, takže ten němý mluvil. Ježíš ústa nezavírá, ale osvobozuje: Zasaďte dobrý strom, i jeho ovoce bude dobré. Ani hlídat svá vlastní ústa nic nevyřeší. Neboť slova jsou jenom ovocem, obrazem srdce. V něm tvá řeč koření. Čím srdce přetéká, to ústa mluví. O srdce tu jde, o to, co je v něm – a pak se svých slov už nemusíte bát.
Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré. A dobrý člověk neznamená vzorný člověk – bez chyby, bez hříchu – to vše přece může být odpuštěno, to není to osudové. Dobrý člověk je ten, který se otevřel dobré sadbě, ve kterém zapustil kořeny Boží strom – ten, kdo přijal do svého srdce Boha. Boha, který chce, aby všichni k poznání pravdy přišli a spaseni byli, který nalomenou třtinu nedolomí a kouřící knot neuhasí, který bezmezně miluje, a proto se raduje z každého vítězství pravdy, z každého přemožení zla, z každého člověka, který se našel a vrátil, který prohlédl, z něhož spadly okovy posedlosti. Zasaďte ve svém srdci tento dobrý strom Boží naděje, lásky a touhy, která je pro člověka, která mu fandí, a proto s radostí přijímá každého, kdo v tomto duchu dělá; zasaďte dobrý strom a pak už se svých úst nemusíte bát, pak se nemusíte bát ani svých hloupostí a herezí. To vše bude lidem odpuštěno. A i skrze to prokvete dobrý strom z vašeho srdce.
Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Kdo má v srdci jenom zapšklou zlobu, pýchu, závist a sebe, tomu ani kdyby si dával sebevíc pozor na ústa a mluvil jen nejpravověrnější hatmatilkou, nic nepomůže. Nakonec se i ta pravověrná slova stanou jen nositeli toho, co je v srdci, nositeli zlého. Hlídači slov mají po žížalkách. Cesta vede jinudy:
Zasaďte dobrý strom, dejte ve svém srdci prostor Bohu, jeho touze, aby všichni spaseni byli, a otevřou se vám oči, abyste ho viděli i v dobrém díle druhých. A nemějte péči, i vaše slova ho budou plná. A budeme-li souzeni podle svých slov, není se čeho bát. Ta Boží touha se naplní na nás. Co Bůh chce, to se stane. Amen