Kázání Tomáše Trusiny

Číslo

Text: Job 8,1–13.20–22

Jb 8,1–13.20-22

Na to navázal Bildad Šúchský slovy: „Chceš takhle rozprávět ještě dlouho? Slova tvých úst jsou jako prudký vítr. Což Bůh křiví právo, Všemocný snad překrucuje spravedlnost? Jestliže tví synové se proti němu prohřešili, vydal je v moc jejich nevěrnosti. Budeš-li však za úsvitu hledat Boha a o milost prosit Všemocného, budeš-li ryzí a přímý, jistě bude nad tebou bdít a obnoví tvůj příbytek pro tvou spravedlnost. Pakli toho, cos měl prve, bylo málo, převelice vzroste, co budeš mít potom.

Jen se zeptej předešlého pokolení, a co vyzkoumali jejich otcové, buď hotov slyšet. Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem. Oni tě však poučí, řeknou ti všechno, a ze svého srdce pronesou řeč.

Cožpak roste rákos, kde není bažina? Může bez vody vzrůst sítí? Ještě raší, posekat je nelze, a schne dříve než ostatní tráva. Tak je tomu se stezkami všech, kteří na Boha zapomněli, naděje rouhače přijde vniveč;… Ovšem, bezúhonného Bůh nezavrhne ani ruku zlovolníků neposílí. Jistě naplní tvá ústa smíchem a hlaholem tvé rty. Kdo tě nenávidí, budou oblečeni v hanbu, po stanu svévolných nezbude nic.“

„Koukej, Jobe, Bůh nezavrhuje skutečně zbožného, zato ale nijak nepodporuje zlé dacany. Však se ještě budeš dosyta smát a vesele hlaholit, až ti, kdo tě nenávidí, obléknou zahanbení, a po těch, kdo počítají s tím, že s podrazáctvím nejdál dojdeš, nezbude jediná památka.“ Bylo by to krásné poselství, kdyby jeho adresátem nebyl právě Job a kdybychom my nevěděli, že je to všechno jinak, než si zbožný obhájce Boha Bildad myslí.

Na Jóbův zoufalý a beznadějný nářek odpovídá tedy další z Jobových přátel, Bildad. V tom jménu slyšíš „Syn sváru“: Ten, kdo se s chutí hádá, s chutí se chytne jakéhokoli problému, uprchlíky počínaje a zákeřnou nemocí konče. Rád debatuje o cizích bolestech i o Božích tajemstvích. Má pocit, že všechno umí vyložit, a především, v každé debatě musí mít navrch. A takhle se opře i do Joba, poté, co Job zareagoval na kázání prvního ze svých přátel, Elífaze Témanského.

Job v té 6 a 7. kapitole dál trvá na svém zoufalství. Na tom, že se mu Bůh stal nepřítelem bez zjevné příčiny. Na tom, se ničím neprovinil, ač mu to první z přátel ve svých výkladech podsouval. Odmítá stále urputněji i zoufaleji mechanickou představu Pána Boha jako stroje na spravedlivou odplatu. Vylévá své zoufalství ze stále větší hloubky. A noří se do čím dál hlubší a bolestnější bezradnosti. Tak, jako když mluvíte s tím, komu bez příčiny vpadlo do života neštěstí. A z něj tečou potoky slz, výčitek, otázek, bolesti a stále hlouběji prožívaného zoufalství. Proč to přišlo právě na mne? Jak to mohl Bůh dopustit? Proč? Za co? Jakou mám ještě budoucnost?

V té chvíli přichází na scénu Bildad. Představuje se jako horlivý obránce Boha v jeho všemohoucnosti a spravedlnosti a bez milosti na Joba zaútočí. Čím je ta jeho útočná obhajoba Pána Boha charakteristická?

„Což Bůh ohýbá právo, překrucuje snad Všemohoucí spravedlnost?“ ptá se, a jeho otázka je zároveň vyznáním. Ano, je to krásné krédo. Bůh jako ručitel práva, spravedlivého soudu, jako ten, u nějž se dovoláš spravedlnosti. Je to krásné krédo, … ale záleží na tom, kdy a kde je vysloveno! Zaznělo teď snad tváří v tvář tomu, kdo bezohledně odírá své zaměstnance? Kdo ti drze tvrdí, že právo slouží vždy tomu, kdo má víc prachů, kdo si myslí, že každého soudního znalce, vyšetřovatele, či soudce lze uplatit, jen je potřeba znát cenu? Tváří v tvář metastázám tohoto cynismu je potřeba takovéhle krédo držet. Neústupně. Klidně, ale nahlas trvat na tom, Bůh právo neohýbá a nepřekrucuje spravedlnost ve prospěch těch, kdo mají větší moc a vliv. Právě naopak, víra smí počítat s výhledem, že „ještě budeš vesele hlaholit, až po těch, kdo počítají s tím, že s podrazáctvím nejdál dojdeš, nezbude jediná památka.“

Jenže tváří v tvář komu promlouvá Bildad? Nestojí náhodou tváří v tvář příteli, který spíš potřebuje zastání? Nehájí náhodou Boha – proti člověku trpícímu?!

A když stojíš tváří v tvář lidskému neštěstí, náhle, z čistého nebe přišlému, když se ti bližní hroutí pod náporem zlých okolností, je namístě tvrdit, že všemohoucí má pravdu a ty to musíš uznat a hledat, kde ses provinil…? Nezapomeňme, že my víme, co to na Joba přišlo: Ne zasloužený trest, ale zcela nezasloužené Boží dopuštění. A protože nikdy tváří v tvář lidskému utrpení a zavržení nevíš, z čeho pramení, pozor na takové zbožné chytráctví. Pozor na zbožnou chuť všechno vysvětlit a v každém sporu osvědčit pohotovost stoprocentního věřícího.

Bildad jako znalec Boha uvádí své neprůstřelné argumenty třemi podmínkovými větami: „Jestliže tví synové zhřešili – pak je Bůh vydal napospas důsledkům jejich převrácenosti. Jestliže ty, Jobe, se hned po probuzení obrátíš k Všemohoucímu s poníženou prosbou na rtech… a jestliže jsi čistý a rovný – pak bude určitě nad tebou bdít a kompletně obnoví tvé zhroucené žití.“ Jestliže – pak, opakuje Bildad. Třikrát. Všemohoucího a jeho jednání s člověkem definuje jak učebnice fyziky… (taková ta zastaralá školní). Staví vztah Boha a člověka na principu akce a reakce: Jestliže zapůsobím dostatečnou silou, koule se rozkutálí, břímě se nadzvedne… Když někdo zhřeší, zákonitě přichází trest. A když jsi čistý a víš jak se správně modlit a Boha vzývat, zafunguje jak ta nejspolehlivější pojišťovna.

Všimněte si, prosím, Bildad nemluví o Hospodinu. Mluví o té představě Pána Boha, která je nejbližší lidskému pohanství (ať už se k ní upínáme, nebo ji naopak kritizujeme): říká „všemohoucí“. Nezná příběhy Tóry ani evangelia. Neví, či nechce uznat, že Bůh Izraele je především solidární vysvoboditel z otroctví, který slyší pláč ztrápených. A neví, či nechce uznat, že Ježíš právě tohoto Boha celým svým příběhem, od jeslí až na kříž, dosvědčoval. A jak začneš do své víry příliš nekriticky motat tohoto všemohoucího, skončíš tam, kde Bildad. U fyzikálních pouček o akci a reakci. A u útoků na ty, kdo tenhle obraz Boha zpochybňují. Třeba jen svou bezmocí, hlasitě protestujícím pláčem, nebo nespravedlivým utrpením.

Bildad a jemu podobní mají ovšem v kapse ještě jeden neprůstřelný argument. Odkaz na to, jak to bývalo dřív: „Jen se ptej, jak to bývalo!“ vypálí tváří v tvář Jobovi poslední dávku zbožných důkazů. Co jiného nakonec vytáhnout, než vzývání odvěké moudrosti neomylných předků, nebo rovnou vzývání zašlých mouder starých časů? Hele Jobe, když to vezmeš kolem a kolem, jsme tu všichni jen na chvíli, a tak musíme hledat vysvětlení našich problémů v moudrostech starých časů. Není to argument úplně nebiblický. Odvolávka na to, že příběhy Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova se mají předávat, že příběh vyvedení z Egypta je potřeba vždycky znova připomenout a oživit, že tradici příběhů spásy není dobré přerušit, natožpak zapomenout, to všechno má smysl. Jenže Bildad neargumentuje takhle konkrétně. Neříká „co jsme viděli a slyšeli o tom, že k svobodě je dlouhé putování, je potřeba i teď držet a předat.“ On prostě argumentuje tím obecně nábožným způsobem: Za starých časů rozuměli tomu, co my už zapomněli. Kdysi tu vlády rajské poměry, hluboká předvěká moudrost, ale my už se tomu ve svém třeštění jen nenávratně vzdalujeme. Kdysi tu panovaly úžasné křesťanské hodnoty, dnes jen ten proklatý humanismus. Jenže ta úžasně moudrá předvěká tradice v Jobově případě evidentně nefunguje. Bildad je se všemi těmi starobylými moudry úplně mimo.

A tak, když uzavře „Koukej, Bůh nezavrhuje skutečně zbožného, zato ale nijak nepodporuje zlé dacany. Však se ještě budeš dosyta smát a vesele hlaholit, až ti, kdo tě nenávidí, obléknou zahanbení,“ nám nezbývá než uzavřít: Bylo by to krásné poselství, kdyby jeho adresátem nebyl právě Job a kdybychom my nevěděli, že je to všechno jinak, než si ten zbožný obhájce Boha Bildad myslí.

Může nám a má přitom dojít: Job není trestán jako nešlechetník a nejsou tak trestány ani jeho děti. Job na sobě prostě zakouší, jak to taky může dopadat, když na svého služebníka vsadí Hospodin. Nese na sobě tíhu zbožných argumentů, které míří úplně vedle, i tíhu odvěké moudrosti, která najednou přestala fungovat. Nese na sobě tíhu představy Boha jako neomylného stroje na spravedlnost, který všechno vidí a nikomu nezůstane nic dlužen. Tímhle zatím přátelé přispěli k Jobovu trápení. Job si to nechá naložit, ale z jeho odpovědí čím dál hlasitěji a neodbytněji probleskuje touha: Kéž by se mi ukázal živý Bůh! Bůh blízký jako přítel, který třeba člověku vynadá, co dělá za kopance, ale řekne mu to nejen od plic, ale i z očí do očí. Tak jako když Bůh Abrahamův promlouval s Abrahamem (a sám si od něj nechal ledacos vytmavit). Takovýhle Bůh má cenu, ne ten váš stroj na spravedlnost.

Nám tu díky Hospodinovu služebníku Jobovi a Hospodinovu služebníku Ježíši zůstávají otázky, ale také se rýsují odpovědi: Co je autentičtější a přiměřenější Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu a Otci Ježíše Krista? Bránit ho, nebo mu klást otázky a vylévat před něj své zoufalství? Dokazovat fyzikální zákony o Boží spravedlnosti, nebo být solidární s konkrétní situací trpícího člověka?

Ježíši Kriste, jako služebník Boha živého jsi snášel předsudky a odsudky. Činil jsi to z lásky. Sílu této lásky otevírej i nám, a tak nám otevírej i cestu spasení. Cestu, kde mají místo otázky, bolest, zoufalé protesty proti Bohu a kde přitom můžeme počítat se skutečnou Boží blízkostí. Amen