Dar velikonoční, dar vánoční Text: Marek 12, 41–44 Čtení: Mk 14, 12–16.22–25
Mk 12, 41–44
Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“
Celý den mohli Markovi posluchači poslouchat Ježíše na chrámovém nádvoří. Sledovat, jak si během jednotlivých rozhovorů stihl znepřátelit zákoníky, farizeje, herodiány i saduceje – zkrátka představitele všech významných duchovních, teologických a politických proudů.
Na konci toho dne zůstává Ježíš proti všem. Nebo všichni proti němu?
Každopádně teď jasně vidíme a slyšíme: Kde jsou všichni, tam není Ježíš. Jak jsou zvyklí ptát se všichni, tak se neptá Ježíš. Jak jsou zvyklí řešit věci všichni, tak je neřeší Ježíš. Když bere víra vážně Ježíše, zjišťuje – cesta vztahu k Bohu a bližním, jak ji dosvědčuje tenhle učitel, vykladač, svědek živého Boha, vede jinudy, než se ubírají všichni. Což neplatí jen před velikonocemi, ale zrovna tak před vánocemi…
A závěrečná scéna celého dne to jen podtrhuje: Na závěr toho dne v chrámu si Ježíš sedne naproti pokladnici a pozoruje, jak do ní odcházející lidé dávají své dary. Rozuměli tomu také jako dávání darů Bohu. A z toho dávání darů do chrámové pokladny udělá závěrečné vyučování toho dne.
Mnoho z těch, na nichž bylo vidět, že na to mají, sypalo do pokladnice spoustu měďáků. Pokladnice měla tvar cherubínské trouby, byla kovová – a tak jim to dávání chvíli trvalo – a navíc to i pěkně znělo. A také bylo jasné, takový člověk tam naházel spoustu peněz.
Nebylo jich málo, těch důstojných a zbožných dárců na Boží stánek. Všimněme si, že Ježíš jejich dary hned nekomentuje, nedělejme to tedy ani my. Pak přišla na řadu bezejmenná osoba z nejnižších společenských pater, chudá vdova. Do pokladnice vhodila dva drobáky, dohromady čtyrák. Nebylo to ani na lacinou svačinku. Ježíš se však právě u toho jejího daru zastaví. Upozorní na tu směšně malou částku, na těch pár halířů. A upozorní na ni jako Mistr, jehož vyučování otevírá cestu k Bohu i bližnímu:
Tahle vdova, zbídačená a bez záštity, dala nejvíc ze všech. Dala víc než všichni ostatní. Protože ti ostatní dávali z přebytků a nadbytků. Z toho co jim zbylo, když uspokojili všechny své více či méně oprávněné potřeby. Možná jejich dary vypadaly důležitě, ale když dávala tahle chudá, zvětšovala svůj nedostatek. Dala z toho, co sama naprosto nezbytně potřebovala k životu.
Velikost daru se tu neměří tím, kolik jsi dal – ale kolik ti zůstalo. A téhle chudičké dárkyni nezbylo nic. Dala celé své živobytí. Nebylo veliké. Na den jí muselo stačit míň než laciná svačinka. Ale ona celé tohle živobytí věnovala jako dar vděčnosti Hospodinu.
Ježíš nás tím nechce dojímat. Nevypráví takové ty sladkobolné romány z 19. století, které měly probudit lítost a sociální ohleduplnost (a také občas probudily a díky za to). Ale to, co tady pověděl, jak ten dar okomentoval – míří jinam. Chvilku předtím odpovídal jednomu zákoníkovi, jaký že je prvotní, základní ukazatel života: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a celou svou duší a celou svou myslí a celou svou silou. A milovati budeš bližního svého jako sebe samého. “ A tady, v činu té jediné, ošuntělé, nemajetné a hladové, máte příklad takto oddané lásky, takto nevypočítavého vztahu k Bohu, říká Ježíš.
Její dar, narozdíl od darů všech ostatních, ztělesnil ono totální nasazení pro Boží věc, o které mi tolik jde. Tady máte postoj milosrdenství, které přesahuje obvyklý kalkul typu „dneska já tobě, zítra ty mně“, postoj, který se vždycky znova vkrádá i do našeho vztahu k Bohu. Ta jediná dala „všechno, co měla“. Celý život, vše, co sama k životu potřebovala. Neponechává si žádné rezervy, žádná zadní vrátka.
Ježíš hledí na chudou vdovu, a tu jednu, která dává všechno své, staví proti všem ostatním. A říká to jako ten, který se „proti všem“ postavil sám. Čím víc se blíží kříži, tím víc dění kolem sebe takto polarizuje:
odkrývá povrchnost životních moudrostí, ukazuje přetvářku oceňovaných a zaběhaných náboženských postojů, odkrývá prázdnotu očekávání typu „co z toho budu mít“.
Ježíš hledí na chudou vdovu, a vyzdvihuje ji jako tu, která dává všechno své, celý život. A říká to a dělá s důvěrou, že když on sám dává všechno, když svou lásku k Bohu a Boží lásku k člověku dosvědčuje celým životem, je to nasazení, které do světa lidí přináší nezměrné bohatství Božího království.
Dar celého života je zvláštní dar. Nic ti nezůstane. Navíc, tváří v tvář velikosti bídy celého světa se nasazení jednoho člověka, byť by dal celý svůj život, může jevit stejně neúčinné, stejně málo, jako ty dva halíře mezi těmi stovkami a tisícovkami, co dávali ostatní. Z určitého pohledu to tak je. Dar Ježíšova života od narození po kříž vždycky znova některým, ba mnohým připadal a připadá titěrně, neúčinně málo. Za všechny mluví pokušitel, který Ježíšovi ukazuje slávu a moc království světa, a nabízí: Toto všechno ti dám, potřebuješ to! Na cestě jediného, který jde proti všem, nic nezmůžeš. Ježíš to odmítl, a vydal se trnitou a nezajištěnou cestou, na které nasazuje sebe sama, na které dává ze svého.
Přitom, kde má jistotu, jestli z toho něco bude? Tuhle jistotu nemá. Ten dar, a především Ježíšův dar celého života, jeho celým životem stvrzené milování Boha byl krok do prázdna. Postoj, který neměl dopředu zajištěné výsledky ani výnos. To je velikonoční i vánoční riziko. Riziko, jehož tíhu nesl Ježíš od počátku až do konce. Až na kříž.
Dala „všechno, co měla“, ukazuje Ježíš, když to riziko bere na sebe. Neříká to jako vůdce sekty, který chce své ovečky o všechno obrat sám pro sebe. Ježíš ten dar vdovy podtrhuje jako ten, který Boží království, osvobodivou blízkost Boha živého, dosvědčuje svým vlastním obdarováváním.
Nakonec obdaruje tak, že mu nic nezbude. Takto to stvrdil u stolu, když s učedníky slavil dar Boží záchrany, dar otevřené cesty k životu: Všem rozdal svůj vlastní chléb – a nenechal si pro sebe nic. Všem podal svůj vlastní kalich – a nenechal si pro sebe ani kapku.
Nedával ze svého nadbytku, ale z čím dál většího nedostatku. Sám sebe zmařil. Vyprázdnil kalich svého života až do dna – pro druhé. Nedává zbytečky z bohatství království Božího, ale dává všechno, co má. Celý život. Od začátku až do konce, od jeslí až na kříž.
A takto stvrzuje a dosvědčuje: I když se svou službou Bohu, s cestou, kterou jako cestu víry prošlapávám, a se svými dary stojím často proti všem – nestojím a nechci stát proti vám. U tohoto stolu dávám celý svůj chléb – a celý svůj kalich – neboť nestojím proti vám, ale otevírám vám Boží království.
My tenhle Ježíšův dar přijímáme. Dar velikonoční, a proto i dar opravdově vánoční. Zpíváme „věrně se nám ve všem dáváš“. Přijímáme chléb a víno jako dary, kterými Ježíšův život obdarovává nás. Vyvádí nás z naší bídy, z bídy lhostejnosti a nespravedlnosti. Sytí náš hlad, hlad po lásce a blízkosti. Obléká naši nahotu, obnaženost našich vin, odhalenost našeho pokrytectví a vypočítavosti. A vyzbrojuje nás důvěrou, že smíme tyto dary Kristova nasazení přijímat – a také s podobným nasazením rozdávat.
I když se s nimi občas ocitnem proti všem, a nebo si budem připadat jak otrhaná vdova mezi skvěle vyhlížejícími majetnými dárci. Amen.