Text: Exodus 15,1–21
Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali:
„Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem. Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. On je můj Bůh, a já ho velebím, Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji. Hospodin je bojovný rek; Hospodin je jeho jméno. Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl v moře, v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva. Tůně propastné je zavalily, klesli do hlubin jak kámen. Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle, tvá pravice, Hospodine, zdrtí nepřítele. Nesmírně vyvýšen rozmetáš útočníky, vysíláš své rozhorlení, jako oheň strniště je pozře. Dechem tvého chřípí počaly se kupit vody, příboje zůstaly stát jako hráze, sesedly se tůně propastné v klín moře. Nepřítel si řekl: ‘Pustím se za nimi, doženu je, rozdělím kořist, ukojím jimi svou duši, meč vytasím, podrobí si je má ruka.` Zadul jsi svým dechem a moře je zavalilo, potopili se jak olovo v nesmírných vodách. Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy? Vztáhl jsi pravici a země je pohltila. Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě. Uslyšely o tom národy a zmocnil se jich neklid, bolest sevřela obyvatele Pelišteje. Tehdy se zhrozili edómští pohlaváři, moábské vůdce zachvátilo chvění, všichni obyvatelé Kenaanu propadli zmatku. Padla na ně hrůza a strach; pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen, dokud, Hospodine, neprojde tvůj lid, dokud neprojde ten lid, který sis získal. Přivedeš a zasadíš je na hoře svého dědictví, kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání, kde tvé ruce, Panovníku, svatyni si přichystaly. Hospodin kraluje navěky a navždy.“
Když totiž faraónovi koně s jeho vozy a jízdou vešli do moře, Hospodin na ně obrátil mořské vody. Ale Izraelci šli po suchu prostředkem moře. Tu vzala prorokyně Mirjam, sestra Áronova, do ruky bubínek a všechny ženy vyšly za ní s bubínky v tanečním reji. A Mirjam střídavě s muži prozpěvovala: „Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem.“
Je dobojováno. Ještě večer by nikdo na Hospodina nevsadil zlámanou grešli – teď ráno může Boží lid slavit vítězství. Lid nesměle klíčící víry, Izrael, prošel mořem a chapadla egyptské moci, která je chtěla na poslední chvíli stáhnout zpět, byla totálně, beze zbytku zničena. Poslední a nejpevnější závora bránící cestě záchrany byla prolomena. Budoucnosti v zemi svobody, v zemi dobré a prostorné, už nic nebrání.
Je dobojováno. Ve filmu by teď možná ukazovali unaveného a šťastného hlavního hrdinu, jak obchází bojiště, sem tam se zastaví u nějaké trosky, rozloučí se se spolubojovníky – a pak se všichni rozejdou, protože žádné vítězství není definitivní, a kdoví, co se z včerejších vítězů zítra vyklube. Ale vypravěč od těch trosek nepřátelské výzbroje pohupujících se na mořské hladině spěchá k něčemu jinému. Nevybírá nezapomenutelný detail, na němž by na závěr mohlo spočinout divácké oko, ale dává zaznít tomu, co má proniknout do ucha a pak i do srdce posluchače. Slyš, jaká to divná píseň rozléhá se na tomhle mořském břehu. Protože když dojde na Boží vítězství, když nastanou časy záchrany, doprovázejí to vždycky písničky. Někdy jsou to jen útržky nadějných melodií, někdy pějí spojené sbory rytířstva nebeského. A velikonoční píseň zpívá ten sbor, který si Pán Bůh vytvořil této noci svým vítězstvím tady na zemi.
Ještě včera to žádný sbor nebyl, byla to hrstka unaříkaných nomádů, čekajících konec. Dnes je to svobodný lid Boží. Díky Bohu. Díky Bohu Izraele – a proto právě jemu a o něm zpívají svou píseň. Nezpívají nadšeně „Kdož jsú Boží bojovníci“, ale oslavují toho jedinečného Bojovníka proti otroctví a zmaru. Zpívá víra stvořená Hospodinem. Proto neopěvuje sama sebe, ani se nepředvádí ve svém chválení (ač nepopírám, že na tančící Mirjam a další ženy s bubínky byl bezpochyby úžasný pohled). Nekřičí se tu „JÁÁÁÁ (tě chválím)“, ale „HOSPODINU chci zpívat“. On svými činy vyvýšil své jméno, zvedl standartu, kterou my bychom zahodili bez boje, on za nás a pro nás porazil síly marnosti a smrti. Písnička, která tyhle skutky připomíná a oslavuje, ta je teprve tou pravou chválou. Je chválou právě v tom, že připomíná, co se stalo – komu věříme – a co od něj můžeme čekat.
Co se stalo
Zpívat budu Hospodinu, skvěle vyvýšil svou velebnost, koně i s jezdcem na něm uvrhl do moře … Vozy Faraonovy i sílu vojska jeho svrhnul do moře; a nejvybranější útočníky jeho zatopilo moře Rudé. Propasti vod přikryly je; klesli do hlubiny jak kámen.
Celá ta píseň vypráví jen a jen o Vítězi nad Egyptem. Kdo znáte prastaré písně, opěvující činy dávnověkých hrdinů, možná se vám nějaká podobná vybavila, ale tahle píseň neopěvuje jen nedostižný Aragornův meč nebo silácké kousky Ilji Muromce.
Je to všechno jen o něm, Vítězi na Egyptem. Protože všechno, co on udělal – této noci i během celého předchozího příběhu – udělal pro nás, pro lidi. Pro lid kterému do zpěvu nebylo ani náhodou:
Nechválili ho. Ani jednou v těch předchozích kapitolách. Nezpívali mu, protože nebyli přesvědčení, že mu mohou věřit. Teď jeho skutky oslavují o to hlasitěji: Vítězi k poctě zpívejme, velebme jej hned zrána, protože ještě večer to, alespoň z našeho pohledu, na žádné vítězství nevypadalo.
Možná škodolibě řeknete, po bitvě každý generálem, to se jim to zpívá, včerejším ustrašencům… – ale vypravěč se právě nad tím v této chvíli ani trochu nepozastavuje. Jindy a jinde byl a bude na lidskou unaříkanost pěkně přísný. Teď však musí znít píseň oslavující Boha, který si ani nepřítelem, ani malověrou a předpostrašeností svého lidu nedá zabránit, aby dosáhl cíle. Pravice TVOJE, Hospodine, zvelebena jest v síle, pravice TVOJE, Hospodine, potřela nepřítele.
Ty jednáš. Ty otevíráš cestu, ty sis došlápl na nepřítele rozsévajícího beznaděj. Ty dáváš vanout duchu – a někdy i vichru –, díky němuž vstává z mrtvých na§ děje. A my si tyhle tvoje činy můžeme v písničce složené na druhém břehu, na břehu záchrany zpřítomnit.
Z té písničky zní prastarý slovník – asi jako kdyby se nám uprostřed současného vyprávění objevilo staročeské Krleš, krleš, krleš… Snoubí se tu v bibli pěkně STARÉ a NOVÉ: prastará píseň s příběhem, který mnohokrát modernizovali, ještě než se do bible dostal – a který zas vyvolával tvorbu mnoha nových písní: Luther si zpíval Byť Boha s námi nebylo, pak písničky slavící Boha Vysvoboditele o sto šest skládali černoši v Americe a pak to třebas ještě zaktualizoval Mirek Heryán, Spirituál kvintet, nebo Miloš Rejchrt – a my zpíváme Oheň plál – a neobracíme se přitom do šerého dávnověku – ale tváří v tvář překážkám a beznadějím a faraonům našich dní.
Komu věříme
Tu píseň dostává Boží lid na další cestu. Proto tu slyšíme to zvláštní vyjádření: Síla MOJE a (žalmová) písnička MOJE – Hospodin, stal se pro MNE záchranou/spásou.
Základní a zakládající události Hospodinova příběhu lze opěvovat. A Hospodin se stává svému lidu silou a písničkou. Silnou písní, třeba jako „Kdož jsú Boží bojovníci“… Protože co se těžko vysvětluje, to lze skvěle vyzpívat. Kdo je to náš Bůh, jak člověku vstupuje do života, co vlastně víra otevírá, to dneska těžko vyložíš. Jak si představit Boha, který dává svobodu, když jsou na nás stejně pořád dokola vidět všelijaké závislosti a ustrašenosti? Jak si představit Boží činy ze všech těch velikých nocí starozákonních i novozákonních?
Asi jste už zažili, jak těžko se na takové otázky odpovídá. Jak nám nestačí jazyk, jak o těchto věcech stejně jen plácáme. Ale co těžko vysvětlíš, o tom můžeš zpívat. Zhluboka se nadechneš, vyzpíváš svou radost a ještě ke své písničce pozveš někoho dalšího. A možná, že právě díky písni či v té písni potká odpověď.
Píseň Mojžíšova a synů Izraele přitom formuluje VYZNÁNÍ VÍRY, KRÉDO Izraele. A je škoda, že nám ho církevní otcové výslovněji v apoštolském krédu nezachovali. To krédo zní jako otázka: „Kdo je jako ty?“ „Který z bohů, idolů, autorit, duchů doby, sil zákonitostí i poměrů se může vykázat takovou vizitkou jako ty? O kom se vypráví tak mrazivý příběh, kdo se ujímá s takovou láskou a trpělivostí zotročených? Kdo se nedá odradit nevěrou, nářkem, zakyslostí a ustrašeností? Kdo si vítězně poradí s hrozbou záhuby a zmaru, s mocí smrti? Kdo je jako ty?
Tak nás ta písnička zároveň učí správně věřit: Věřit tak, aby se nám víra nezvrhla do nějakých neurčitých náboženských principů – jakože je někde něco nad námi, vzdálené nebeské mlýny, které melou jakousi odvěkou spravedlnost a kterým jsme se svými zápasy, strachy a beznadějemi ukradení.
My si s touhle písní na rtech nemusíme dosazovat Boha za všechno nevysvětlitelné, co se kolem nás děje. Ani ho nemusíme vydestilovat do podoby jakéhosi abstraktního kosmického či mravního řádu. My se s tou písní na rtech můžeme vracet k jeho příběhu, k příběhu jeho skutků pro Izrael a k příběhu toho, který se uprostřed Izraele zrodil, aby tu spásu přinesl mnohým dalším.
Co od něj můžeme čekat
A právě z tohoto příběhu zjistíme, že Bůh z téhle písničky nakonec otevírá budoucnost. Píseň na druhém břehu míří do budoucnosti: Písničkář Mojžíš obhlíží celou tu cestu, kterou mají před sebou, a celou ji nechá prosvětlit světlem tohoto Hospodinova vítězství. Dopředu vidí nepřátele, jak se třesou…
Když se ti Bůh z tohoto příběhu stane písničkou, potkáš naději, kterou ti už nikdo nevezme. Už dopředu dokážeš počítat s jeho budoucností. S důvěrou si zpíváš „srdce mé to ví, už s tím počítá.“ Proto právě tahle píseň, píseň Mojžíšova, proznívá v poslední knize Bible, kde ji zpívají spolu s písní Beránkovou. Zpívá se na uvítanou Bohu, který všechno tvoří nové. Který se prokázal jako vítěz na smrtící mocí egyptského faraona i nad nepřátelstvím a smrtí, které chtěly zmařit dílo jeho Syna.
A s touhle písní na rtech možná líp budeme věřit, že právě jemu patří konečné vítězství nad vším, co děsí a nutí ke strachu a beznaději.
Náš Pane, vedeš svůj lid po cestě, na které smíme zpívat, tobě ke cti a chvále a sobě pro naději a víru. Buď s námi svým Dechem svobody a naděje, ať naše píseň zní vskutku jako píseň lidu, který sis pro sebe svými činy vytvořil. Amen.