Kázání Tomáše Trusiny

Číslo

Čtení: Zjevení 4 Text: Exodus 1,1–21

Modlitba

Shromáždili jsme se, Pane, abychom oslavili tvé Jméno. Aby nám znova zaznělo, jakou cestou se ubírá tvoje dílo. Aby nás pozvedla tvoje věrnost a napřímila tvoje spravedlnost. Přinášíme si přitom s sebou otázky – nevítězí v našem světě spíš lidská zloba, plány násilníků, zpupnost těch, kdo mají moc? Přicházíme jako ti, kdo zapomínají, jak se odvíjejí příběhy tvé věrnosti a spravedlnosti. Stojíme před tebou jako ti, kdo se často nechají ovládnout úzkostmi, obavami nebo sobectvím – a neumějí vzít doopravdy vážně tebe. Ty však zveš, abychom od tebe očekávali slovo, které obnovuje lidské životy – dává moudrost i odvahu k rozhodnutím víry – a obdarovává nadějí i tam, kde toho moc nečekáme. Buď tedy s námi – tím Duchem, který učí slyšet a umožňuje poslouchat

Exodus 1,1–21

Tato jsou pak jména synů Izraelských, kteříž vešli do Egypta s Jákobem; každý s čeledí svou přišel: Ruben, Simeon, Léví a Juda; Izachar, Zabulon a Beniamin; Dan a Neftalím, Gád a Asser. A bylo všech osob pošlých z bedr Jákobových sedmdesáte duší; Jozef pak byl v Egyptě. I umřel Jozef a všickni bratří jeho, a všecken ten rod.

Synové pak Izraelští rozmnožili se a rodili se v hojnosti; a rozhojňovali se, i zsilili se náramně velmi, a naplněna jest jimi země.

V tom povstal král nový v Egyptě, kterýž neznal Jozefa. Ten řekl lidu svému: “Aj, lid synů Izraelských jest mnohý a silnější nad nás. Nuže, opatrně sobě počínejme před ním, aby se nerozmohl; a když by přišla válka, aby se nepřipojil i on k nepřátelům našim, a nebojoval proti nám, a nevyšel z země.” Protož ustanovili nad ním úředníky, kteříž by plat vybírali, aby je trápili břemeny svými. I vystavěl lid Izraelský Faraonovi města skladů, Fiton a Ramesses. Ale čím více trápili jej, tím více rostl a tím se více rozmáhal. I vzali sobě syny Izraelské v ošklivost. A tak podrobovali Egyptští syny Izraelské v službu těžkou. A k hořkosti přivodili život jejich robotami těžkými, v hlině a cihlách a ve všelijakém díle na poli, mimo všelikou potřebu svou, k níž práce jejich užívali nenáležitě a bez lítosti.

I poručil král Egyptský babám Hebrejským, z nichž jedna sloula Sefora a druhá Fua, a řekl: “Když budete pomáhati ženám Hebrejským při porodu, a uzříte, že již rodí, bylli by syn, zabíte ho, pakli dcera, tedy ať jest živa.”

Bály se pak ty baby Boha, a nečinily tak, jakž jim poručil král Egyptský, ale živých nechávaly pacholíků. Povolav tedy bab král Egyptský, mluvil jim: “Proč jste to učinily, že jste živé zachovaly pacholíky?” I odpověděly baby Faraonovi: “Nejsou ženy Hebrejské jako ženy Egyptské; nebo ony jsou silnějšího přirození. Dříve než přijde k nim baba, ony porodí.”

I učinil dobře Bůh těm babám. A rozmnožen jest lid, a zsilili se velmi. Stalo se pak proto, že se bály baby ty Boha, vzdělal jim domy.

 

PLOĎTE SE A MNOŽTE SE A NAPLŇTE ZEMI, takhle to uslyšel muž a žena, když Bůh dokončil dílo stvoření. Bůh viděl, že to je dobré, že tu je krásný a skvělý svět, a tenhle svět má teď zaplnit koruna stvoření, člověk. Člověk jako stvoření, které si bude udržovat a prohlubovat vztah ke stvořiteli.

A když se to pak všechno zvrtlo a mnoho lidských spolků, skupin a národů se vydalo cestou bez vztahu k stvořiteli, povolal si Bůh jednu rodinu, rod Abrahama, a dal mu úkol: Z tebe a tvých potomků bude lid víry.

Lid, který nezapomíná na Dárce života a naděje a má na mysli pořád, jak to Bůh myslí s tím “projektem člověk”.

A já vám slibuji, dodal tehdy Bůh, že na té cestě budu s vámi. Zažijeme na ní spoustu úžasných věcí, a snad to ukáže směr i ostatním…

Ta rodina pak – podle praotce Jákoba – přijala jméno Izrael: lid, skrze který zápasí Bůh o člověka, lid, který má v té Boží věci vést zápasy víry. A jako pěkně rozrostlý klan, v počtu 70, se Jákob, řečený Izrael, a jeho rodina přestěhovali do Egypta. Pozval je tam Izraelův syn Josef, ten, co se stal v době hladu pro Egypt požehnaným sluncem záchrany, ten, co doprostřed hladomoru přinesl nadějný plán, “Boží vizi”.

Synové Izraele pak v Egyptě zůstali. Nesplynuli však. Zůstali sví, potulní pastevci, nad nimiž nejeden Egypťan ohrnoval nos: Podívejte, támhle pasou svá stáda ti divní přivandrovalci, ti Hebrejové. Ale vzpomínka na Josefa, jemuž říkali vEgyptě Zachránce světa, dlouho fungovala, aIzraelci mohli pást nerušeně svá stáda.

A přitom se ukazovalo, že je to nárůdek víc než životaschopný. Právě v Egyptě, v cizí zemi, se naplno začalo ukazovat: Ten Hlas, co sliboval “budete plodit potomky, budete se množit, až z vás bude uznávaný národ”, ten nemluvil do prázdna. Po několika generacích už před sebou nemáme jen rodinný klan, ale celý národ.

Izrael se plodil a množil – a začal naplňovat egyptskou zemi. Vyvolený, požehnaný lid se zviditelnil. A právě v té chvíli začal být na obtíž.

To už nastoupil jiný farao, kterého ve škole na faraona nic o Josefovi neučili. Objel si zemi a zjistil, že se mezi jeho poddanými vyskytuje také velká skupina podivných kočovníků. Neživí se pěstováním obilí, nebydlí v domech, nesdílejí pověstnou a vyspělou egyptskou kulturu. Mluví jiným jazykem, chodí zarostlí – a rozrůstají se jak houby po dešti. Takové nespolehlivé a podezřelé živly je potřeba dostat pod kontrolu. Rozhodně je s tím divným lidem potřeba naložit tak, aby se dál NEMNOŽIL a NEVYŠEL z Egypta, totiž MICRAJIMU.

Král Egypta dává teď za pravdu tomu, jak jméno jeho země zní v biblické mateřštině, v řeči Hebrejů. MICRAJIM tu znamená místo sevření, úzkosti. Místo, kde se nedá žít. A synové Izraele to najednou prožívají čím dál citelněji: Královské nařízení má svobodomyslné, toulavé pastevce násilím zkrotit nucenými pracemi v cihelnách, k nimž jsou poháněni stále surověji.

A potom se král snaží spoutat tu jejich nespoutatelnou plodnost – a přikáže vybíjet jejich novorozeňata. Už tehdy to znali: Nelidská moc, nelidský režim jde vždycky dřív či později po dětech. Protože vzít děti, to znamená vzít budoucnost.

Když to probíhá jako teroristický čin, běhá nám z toho mráz po zádech. Když to probíhá jako státem zaštítěné násilí, ve velkém počtu a dlouho, už to tolik nepobuřuje… Sotva o tom tehdy egyptské noviny psaly jako o hrůzném vraždění nevinných dětí. Spíš možná referovaly, že se díky skvělému faraonovu plánu ti nepoddajní Hebrejci konečně začali asimilovat…

Čteme tenhle příběh krátce po teroristickém útoku na školu a děti v Beslanu. Ten útok a jeho oběti vzbudil velkou hrůzu i soucit s obětmi – a je to naprosto v pořádku. Útok, který cílí na děti, je vpravdě nelidský a bolest těch, kteří přišli o děti a blízké, je nesmírná a těžko ji utěšit. A těžko věřit, že strůjci tak nelidského útoku by někdy své záležitosti spravovali lidsky.

Ale když ruská vojska likvidovala v Čečně školy – taky občas i s žáky – zdaleka to tak velkou vlnu pobouření nezdvihlo. Nebo když teď v Súdánském Dárfúru už několik měsíců probíhá vládou tiše posvěcená genocida, jejímiž obětmi jsou také děti, trvalo dlouho, než se vůbec sešla Rada bezpečnosti, aby se poradila, zda jde o genocidu, nebo ne. Je to zvláštní, jak má v násilnostech a jejich organizování prsty stát, jakmile je násilí – i na dětech – shůry posvěcené – jako by bylo méně oprávněné se proti tomu ozvat, či co.

Bible si ovšem stát a moc, která ZBOŽŠŤUJE SVOJE ROZHODNUTÍ, bere na mušku nejdřív ze všeho. Často stojí na straně všelijakých podezřelých živlů a asociálů – jako byli v Egyptě vnímáni Izraelci – a jejich údělem poměřuje společnost. A tak bible neobdivuje vyspělost stavitelů pyramid, ale narozdíl od našich dějepisů vypráví o Egyptě jako o zemi, kde se nedá žít. Kde Izraelec, Boží člověk, Boží lid, nemůže dýchat, svírá ho čím dál surovější otroctví a státem organizované vraždění dětí.

Takovéhle poměry obvykle vzbudí beznaděj nebo nepříčetnou nenávist. Ale příběh dosvědčuje, že státně organizovanému násilí lze vzdorovat ještě i jinak: tak, jak se mu postavily dvě obyčejné ženy. Je to typická biblická historka, kdy velikého zbožštělého potentáta, faraona, Syna nebes přelstí dvě obyčejné ženské. Proto nám také, narozdíl od toho faraona, zachovává biblické vyprávění jejich jména: Šifra a Púa. Protože faraonští potentáti, ti jsou jeden jako druhý, jestli XIV nebo XVI, na tom nesejde. Stejně je jeden za 18 adruhý bez 2 za 20.Kdežto Šifra aPúa, těmi se stojí za to zabývat. Napovídají to už jejich jména: KRÁSNÁ aJASNÁ.

Vůbec to tedy nemusely být důchodkyně, ale třebas čerstvé absolventky porodnického kurzu. A především, KRÁSNÉ je to, že je jim JASNÉ, co mají dělat: neposlouchat faraona, ale Boha. Neposlouchat nařízení, které usmrcuje bezbranné – byť by mělo váhu faraonského rozkazu – ale poslouchat Boha, který stojí na straně bezbranných a zabíjených.

“Bály se Boha,” zdůrazní vypravěč. A nám může být jasné, že bázeň před Hospodinem je cosi úžasného a nádherného. Neboť poslušnost Boha chrání život a najde řešení i v temné a beznadějné situaci. Když se bojíš Boha, nedáš si už totiž nahnat strach od lidí. Nedáš si namluvit, že malí či velcí faraoni vládnou světem a dějinami a že nezbývá než sklapnout, držet ústa a krok a poslouchat jejich smrtící rozkazy. Ne, že by člověk už strach neprožíval, ale nenechá si jím diktovat. Ví, že má cenu s ním zápasit.

A tak se o Šifře a Púe vypráví, že se nezalekly faraonských nařízení, ale “živých nechávaly pacholíků…” Do cesty smrtícímu rozkazu se postavila bázeň před Bohem. Víra, která ví, že lépe jest poslouchati Boha než lidí. A jestliže se Izrael neocitl na pokraji vyhlazení, vděčí za to věrnosti a bázni Šifry a Púy.

Jejich zbožná sabotáž se samozřejmě dlouho neutají. Farao si je zanedlouho předvolá, aby byl (on, nejvyšší a nejmocnější) přelstěn. Jakto že nekonáte, jak jsem rozkázal? – táže se, jak nejpřísněji umí. A ty dvě odpovídají:

Víš pane, u Hebrejek to není tak jako u vás. Jejich matky, to je divoká krev, jsou daleko vitálnější než spořádané Egypťanky. Než k porodu přiběhnem, dítě je dávno na světě… Že se ti to nezdá?… Nezlob se, pane, ale jako mužský zas do těchhle věcí moc nevidíš…

A Bůh jim požehnal. Aby bylo jim i nám zřejmé, že tohle byl čin a řeč víry. Řeč víry, kterou člověk osvědčí tam, kde stojí osaměle, bez záštity mocných, ale v bázni Boží. I lstivě mluví víra, když jde o to vykolejit smrtonosné plány pozemských faraonů a uhájit prostor pro život. Pro ty, co se sami bránit nemohou. Takové víře Bůh žehná. Aby se stala inspirací, krásným následováníhodným příkladem a zářivým světlem, které prozáří právě ty temnoty a bezvýchodnosti, které nastrojí lidští faraonové.

Hospodinu, Bohu Abrahamovu, Izákovu, Jákobovu a Otci Ježíše Krista buď dík za příběhy, které takovou zářivou a odvážnou víru vzbuzují. AMEN

Benešov 12. 9. 2004