Předložil jim jiné podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel.
Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘
Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, a spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Matouš 13,24–30
Ve tvém jménu, náš Otče a Stvořiteli, smíme slavit tento den jako den tvé podivuhodné dobroty. Dáváš vzrůstat víře, přestože my jsme ji už tolikrát pohřbili. Dáváš vzrůstat svobodě, přestože my věříme víc vládě silné ruky. Dáváš rašit naději, přestože my dáme víc na ty, kdo ji dokážou zadupat do země. Podivuhodně konáš dílo záchrany, dílo, které se nás bytostně dotýká, které chce proměňovat i naše životy. Chválíme tě za to, žes to s námi ještě nevzdal, že i s námi počítáš a připomínáš se nám jako Bůh vítězné dobroty. Víš, že to potřebujeme slyšet, oslov nás tedy. AMEN.
Už jste někdy pleli záhonky? A bavilo vás to? Mě tedy jako dítě ne. Ale i když nás to nebaví, asi jste už někdy přemýšleli, co udělat s plevelem: aby už nikdy nerostl a my nemuseli klečet v záhoně a rýpat ho ven… Záhonek možná takhle vyčistit jde, dokonce i celé pole (však na to zemědělci mají postřiky).
Ale teď si to představte mezi lidmi: máte ve třídě spolužáky, které byste tam nejraději neviděli. A šlo by to, postříkat je nějakým postřikem, vyhnat je, přesunout ředitelským nařízením do jiné školy? Bylo by to řešení? Neodskákal by to třeba někdo trochu nevinně (jak on k tomu přijde, že se vám nelíbí… dneska je to nepřítel, zítra to může být nejlepší kamarád…). Zkrátka, nechyběli by vám?
A teď si to představte třebas tady v kostele nebo v nedělní škole: Pomohlo by to, kdybychom se nějak vytřídili? Třeba, že by chodili jen ti, co pěkně zpívají, aby to v kostele pěkně znělo. Nebo jen ti, co znají dobře biblické příběhy, aby mohl pan farář psát pěkně učená kázání. Nebo ti, kdo si umějí nachystat modlitbu, která bere lidi u srdce. Nebo ti, kdo jsou ochotni dávat hodně peněz do sbírky (aby bylo brzo na novou fasádu). Vždycky by se to někomu líbilo, mít to kolem sebe pěkně uklizené, vytříděné, srovnané, čitelné. Ale – možná sami cítíte – nebylo by to úplně ono.
A hlavně, když roste Boží království, tak takovéhle naše třídění vůbec nepotřebuje. Já jsem teď řekl „když roste Boží království“. Znáte nějaké příběhy, z kterých by bylo jasné, že Boží Království někde začalo růst? Co třeba Vánoce, když se narodil Ježíš? Anebo když pak Ježíš chodil mezi lidi a třeba někoho uzdravil, nabídl přátelství odstrčenému, dodal odvahu člověku, kterého předtím jen ponižovali – to byly docela zřetelné klíčky, zelenající se rostlinky Božího Království.
No a učedníci – a my v tom nejsme moc jiní – máme vždycky starost: není Boží Království na ten náš svět moc slabé? Křehké? Neměl by nejdřív přijet nějaký Boží buldozer, který by to tady pro to Boží Království pěkně srovnal, odhrnul pryč všechno křoví, bodláčí, kamení, aby tu mohlo růst jen Boží Království? Anebo – neměl by nás Pán Bůh vybavit nějakým postřikovadlem na všechny škůdce, aby se Božímu Království lépe rostlo?
Takhle se každou chvíli staráme. Takhle se staraly i zástupy kolem Ježíše, ti, co rádi poslouchali jeho kázání, písničky a příběhy, že Boží Království už je tady. A proto jim Ježíš vyprávěl další příběh. Příběh o tom, jak je to s Božím Královstvím:
Jeden hospodář šel na jaře na své pole a po celém poli nasel pšenici. Byla to ta nejlepší odrůda, navíc ji pečlivě opatroval od poslední sklizně. Zkrátka, nasel tam opravdu dobrou setbu. On i jeho služebníci si říkali, letos máme opravdu dobrou setbu, letos bude úroda, radost pohledět.
Pak zašlo slunce a začala noc. A když všichni spali, přišel jeho nepřítel. Neměl svoje pole. Neměl žádnou setbu, z níž by mohl být dobrý užitek, ale nepřál hospodáři dobrou úrodu. A tak do toho pole, osetého dobrou setbou, přisál ještě plevel. Vysadil tam plevel jako takovou „přísadbu“. Pak odešel. Věděl, o plevel se nemusím starat, můžu si jen počkat, co všechno natropí. Můžu své plevelné setbě věřit.
Nějaký čas se nic nedělo. Pak semínka začala klíčit. Klíčila ta opravdu dobrá setba, klíčil i plevel. Vystrkovaly ze země nejdřív malinkaté lístky, pak stonky, ale nikdo si ničeho nevšiml. Nebylo poznat, že tam vedle dobré setby vyrůstá i plevel. Až za čas, když pšenice začala nasazovat na klas, teprve tehdy se vybarvil i plevel. Hospodářovi služebníci šli na pole, a najednou přiběhli a jeden přes druhého volali: Jaká hrůza, náš pane! To tvé pole je plné plevele! Copak jsi tam nezasel opravdu dobrou setbu? Kde se tam ten plevel vzal?
Hospodář je poslouchal, jak jeden přes druhého křičí a ptají se, a pak jim odpověděl: To udělal nepřítel. Ten, který nám nepřeje, aby na našem poli vzešla dobrá setba.
Služebníci na to: A jak to chceš řešit? Pole plné plevele! A vůbec nepočkali, co jim jejich pán odpoví, a rovnou se hlásili o práci: My na to naše pole půjdeme a všechen plevel z něj pěkně seberem! Budeme pracovat klidně i přesčas, ale nenecháme tam ani ten nejposlednější plevelíček!
Ale hospodář je zarazil: „NE!“ Nikam nechoďte! Vždy byste při sbírání plevele vytrhali spolu s ním i tu dobrou setbu. Kořeny už mají prorostlé – nejde vysbírat plevel bez toho, že byste vyrvali i pšenici!
A pak se trochu usmál a už klidněji pokračoval: Ponechte pěkně spolu růst obojí – pšenici i plevel! Copak jste zapomněli? Vždy my jsme letos vyseli opravdu dobrou setbu, a ta se plevelem nedá přemoci. Ta poroste, ta vydrží! Až do žní, a bude z ní krásná úroda. A teprve až nastanou žně, teprve potom pošlu na pole žence a řeknu jim: Posečte celé pole – pšenici i plevel. A pak seberte nejprve plevel, a uschlý plevel svažte do otýpek. V zimě s ním budem topit. Kdežto pšenici, která vzešla z té opravdu dobré setby, tu shromážděte do mé stodoly.
Takhle je to podle Ježíšova vyprávění s Božím Královstvím. Takovouhle má tedy odolnost, tak dobrá, tak odolná je jeho setba. Nevadí mu, že roste na poli, kam někdo přisál plevel. Vyroste tam, odolá a přinese dobrou žeň. Ježíš ho klidně nechává růst mezi vším, čeho my se bojíme jako škůdce a zhoubce: Seje a nechává růst lásku a pravdu mezi lží a nenávistí. Seje a nechává růst lidskost uprostřed nelidskosti. Svobodu uprostřed malých a velkých otroctví. Seje a nechává růst víru uprostřed bující pověry a rozmáhající se nevěry. Nevyžaduje pro setbu Božího Království políčko obehnané ostnatým drátem, vyčištěné a hlídané, označené cedulí Nepovolaným vstup zakázán. Místo toho seje tu opravdu dobrou setbu všude, kam přijde, v důvěře, že vydrží.
A my ji můžeme nechat růst a z Ježíšovy důvěry v opravdu dobrou setbu čerpat svou vlastní důvěru a třeba i chu stávat se dobrou setbou. Horlivých služebníků, ochotných sbírat plevel, vytrhávat, pročišovat, kádrovat, vylučovat, těch se alespoň pár najde vždy. Méně už je těch, kdo místo toho zrají a nesou dobrý užitek, kde je zrovna potřeba. Ale právě kvůli takovým Ježíš svůj příběh vypráví.
Amen.