Kázání Tomáše Trusiny

Dál přece nejdete sami

Text: Matouš 28,16–20

„Dál přece nejdete sami, dál Pán tu zůstává s vámi.“

Když tuhle písničku slyším, vybaví se mi vždycky loučení na závěr tábora: držíme se pěkně po skautsku za ruce, a připomínáme si, to vše, co jsme tu prožili, slyšeli, přijali, vztahy, které jsme navázali, to vše zůstává díky našemu Pánu s námi.

A že ta píseň opravdu dokáže nést dál to, co člověk přijal, usuzuji i z toho, že právě tuhle melodii si děti pobrukují, když jdou další rok samy po všelijakých nočních stezkách odvahy.

On taky evangelista Matouš moc dobře věděl, proč ve svém vyprávění nechá Vzkříšeného Pána pronést jako poslední slovo právě A hle, já s vámi jsem … Zní to jako popěvek, který si mohou zpívat učedníci na své cestě dál tímto světem, ale ten popěvek nese dál sílu toho, co učedníci přijali. Vždyť vyrůstá z toho nejzávažnějšího biblického příběhu, kde si Bůh Izraele a Otec Ježíše Krista sám dává jméno.

Jsem, a budu – jako ten, který je s tebou, a který bude s vámi na vaší cestě z otroctví. Zaznělo to také na hoře, u hořícího keře na Orébu Mojžíšovi, když se dozvěděl, že z Božího slitování končí čas egyptské otrocké tísně a že Izraelce čeká cesta zachráněných, cesta do svobodné země. Tohle je základní směr Božího příběhu i refrén, který se v tom příběhu vždy znova ozývá: Když Bůh, tak nejprve ten, který je s vámi. Který je překvapivě blízký, právě když s tou blízkostí nepočítáte, který sám navštěvuje, oslovuje, pozvedá a vede svůj lid a k tomu příběhu zve i všechny okolo.

Příběhy Izraele, to je Matoušova bible. A sílu toho „jsem s vámi“ vidí Matouš vrchovatě naplněnou v Ježíšově příběhu. Jestli někam chodit poslouchat, jak je Bůh s námi, tak k příběhu Ježíše. Proto hned na začátku jeho vyprávění vyřizuje anděl Josefovi „nazváno bude jméno jeho Immanuel, to jest Bůh s námi.“ A proto na konci, na hoře v Galileji vyřizuje Vzkříšený Ježíš učedníkům: Dál přece nejdete sami, neboť Hle, já jsem – ten, který je s vámi.

Pohanství, kterého v sobě samozřejmě máme každý pořádnou porci, to vidí jinak: kdysi, v jakýchsi zlatých časech náboženství, to se to pánubohu a Ježíšovi věřilo! Ale teď, v tomhle našem světě už to jde čím dál hůř … Tady jsme na všechnu práci a učedníkování zůstali sami.

Jako benešovský sbor učedníků slyšíme z dnešní písničky: vůbec na tom nejste hůř než první učedníci! Nemusíte si nejdřív umět představit či dokázat Boha. Když chodíte poslouchat příběhy Ježíše a o Ježíši a příběhy Izraele, do kterých ty příběhy patří, zjistíte, že nejste sami. Předivná moc svobody a naděje potkává i vás. Věřit, to znamená otvírat se její blízkosti, dovolit jí, aby přemohla náš strach, naši nedůvěru, naše pochybnosti i náš pocit osamění.

Když Ježíš o téhle blízkosti ujišťuje a zaslibuje ji, ukazuje zároveň, kterým směrem vede dál cesta učednictví.

Dál cestu určil svým dětem.

V evangelijním příběhu učedníci potkávají Vzkříšeného, protože se vydali cestou, na kterou nasměroval andělský posel ženy u prázdného hrobu: Ježíš není zde! Byl vzkříšen! Vyřiďte učedníkům, ať se vydají do Galileje! A ti, kteří se vydali, kam to slovo ukázalo, Vzkříšeného Pána také potkali.

A Vzkříšený jim své příkazy dává jako slova na další cestu: „Učte zachovávat všecko, co jsem já přikázal vám.“

Jako slovo, které takto učí, smíme z téhle hory v Galileji vidět celý dosavadní Ježíšův příběh: Je to cesta od hory pokušení přes horu blahoslavenství (s hymnou Božího Království), horu Olivetskou až po Golgotu. Tyhle hory vytyčují směr Ježíšova příběhu. Před velikonocemi – i dál po velikonocích.

Přičemž další směr vyučování neurčil Ježíš tak, že by dal učedníkům mapu s přesně popsanou trasou. Ale jasně říká: Učte sebe i druhé sledovat, jaký směr mají moje kázání, blahoslavenství, příběhy Božího království, slova pro učedníky i pro zástupy. A toho směru se držte.

Takto Ježíšovo učení uvádí na cestu spravedlnosti. Takto cestu určil svým dětem. Ježíš je totiž s námi jako ten, který přináší mezi lidi Boží spravedlnost:

Stírá slzy plačícím. Pozvedá ubité. Povzbuzuje milosrdné. Vzbuzuje očekávání změny a ukazuje, že není neopodstatněné. Přichází s životodárnou silou odpuštění. Posiluje uprostřed vyčerpanosti, v pochybnostech či pronásledování. A vždy s novou naléhavostí se ozřejmí: To, co se teď děje, to napřimuje nejen vás samotné, ale to zároveň napřimuje a obnovuje váš vztah k druhým. Je s námi, uvádí na cestu spravedlnosti, a tak obnovuje a znova formuje naši lidskost.

Hledat spravedlnost a vydávat se cestou spravedlnosti, to na cestě toho, který zůstává s námi, znamená vydávat se cestou lidskosti. Proto k nám přichází a setkává se s námi skrze příběh, skrze slova naděje a odpuštění, kolem stolu s chlebem a vínem i tehdy, když vysluhujeme křest … – abychom rozpoznali: Pravá Boží blízkost dává svobodu zotročeným, nalézá a přijímá ztracené, vyvádí z bludných kruhů starostí jen o sebe sama.

U nás v benešovské modlitebně to máme před očima docela hmatatelně. Směr naší další cesty nám ukazuje apoštolské slovo, které zaměření té spravedlnosti přesně vystihuje: Jedni druhých břemena neste, a tak plňte Kristův ZÁKON neboli UČENÍ. Nemáme to napsané vepředu, ale u těch dveří, kterými vycházíme doprostřed svých všedních dní: Vždyť odcházíme jako ti, kteří se zas trochu naučili, kudy vede cesta lidskosti. Kudy dál cestu určil svým dětem …

…dál tímto světem

Kristovo vyučování tvoří z učedníků zvláštní lid, který nejdřív ze všeho sleduje směr Ježíšových slov. Sledovat ho pečlivě znamená zahlédnout, že ten směr nás vede dál tímto světem. Seberte se a jděte k pohanským národům, mezi cizí lidi, posílá učedníky Vzkříšený Pán. Jako sbor Ježíšových učedníků v Čechách r. 2009 si to slovo můžeme přeložit klidně „jděte mezi lidi, kteří jsou vám cizí.“ Čím nám jsou cizí? Klidně mohou mluvit česky a být blonďatí a modroocí, a přesto mohou být strašně cizí: Tím, co považují v životě za důležité, tím, co je cílem jejich práce a usilování, tím, jak za svým dokážou jít přes mrtvoly. Ježíšovu učení jsou cizí všichni, kdo mají hned ve všem jasno, kdo volají po jednoduchých a rychlých řešeních složitých bolestí této země. Je mu cizí dnes opěvované nemilosrdné sledování vlastních zájmů, cizí je mu uskuhraná nevděčnost, a cizí je mu i tradiční česká vyčůranost, která umí všechno obrátit k vlastnímu prospěchu.

Je mnoho cizího, nač učedníci narážejí. Přitom však Vzkříšený nechce mít ze sboru svých učedníků průzkumnou četu, která se v utajení pohybuje po nepřátelském území, a před cizími se má na pozoru. Sledovat směr jeho cesty znamená vydávat se k těm, kdo jsou cizí kristovské lidskosti, a v jejich odcizení je potkat, oslovit, ukázat cestu nadějného a vysvobozeného žití.

Neznamená to, že přitom někdy nedopadneme jako náš Mistr, jemuž uměli dát citelně najevo, že o tu jeho blízkost nestojí. Ale tím spíš nezapomeňme zpívat, Dál přece nejdeme sami, dál Pán tu zůstává s námi, dál cestu určil svým dětem, dál tímto světem …

…až do skonání tohoto světa

Tato slova Vzkříšeného uzavírají Matoušovo evangelium. Začal ho větou Kniha geneze, zrození Ježíše Krista. Tehdy Matouš připomněl čtenářům první knihu bible: Genesis, knihu zvanou Na počátku. Knihu, která vypráví o zrození nebe a země, a na zemi o zrození národů, a uprostřed národů o zrození Izraele. Lidu, který si jako první mohl zpívat „Dál Pán tu zůstává s námi“.

Když potom přišel Ježíš, tak právě na svědectví, i když to člověk beznadějně zamotal, Bůh chce přece být s námi. Jde do toho znova. Kvůli lidem, i kvůli celému světu.

Proto se nyní, na samém konci, výhled znovu rozšiřuje a my slyšíme: S touhle písničkou si můžete troufnout na hodně dlouhou cestu. S tou dojdete k nejvzdálenějšímu cíli, jaký si dokážete představit. S tou vydržíte až do skonání času světa, který započal na počátku.

Bohu Otci, Synu i Duchu dík a chvála – za obživující blízkost záchrany, za naději, která nezmalomyslní, za víru, která ví, že dál přece nejdeme sami. AMEN