Text: Jan 21,1–14
Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili.
Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb.
Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou.
…
Potom se opět ukázal Ježíš učedníkům při Tiberiadském moři. Vypadalo to takhle: Byli tam společně Šimon Petr a Tomáš zvaný Didimos a Natanael, ten z Káně Galilejské a Zebedeovci a jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim říká: „Půjdu rybařit.“ Říkají mu: „Také my půjdeme s tebou.“ Šli a nastoupili do lodě a té noci nic nechytili. Pak, když už bylo ráno, se zastavil na břehu Ježíš. A ti učedníci to opravdu nevěděli, že je to Ježíš. A ten Ježíš jim teda říká: „Kluci, nemáte něco k zakousnutí?“ Odpověděli mu: „Ne!“ Pak jim řekl: „Hoďte síť na pravobok a něco najdete.“ A oni tedy hodili a neměli sílu ji utáhnout pro spousty ryb.
Ten učedník, co ho miloval Ježíš, teda říká Petrovi: „To je Pán!“ A když to teda uslyšel Petr, že je to Pán, oblékl si plášť, protože byl nahý, a skočil do moře. Ti ostatní učedníci pak, když vlekli tu síť ryb, pluli lodí. Nebyli daleko od země, ale asi jen devadesát metrů. Jak jen vystoupili na zem, uviděli ležet na zemi oheň, na něm položenou pečenou rybku a chleba. Říká jim Ježíš: „Přineste něco z těch rybek pro pečení, co jste nalovili!“ Šimon Petr teda šel a vyvlekl na zem síť plnou sto padesáti tří velkých ryb. A přestože byly takové, síť se neroztrhla. Ježíš jim říká: No tak, snídejte! Žádný učedník se neodvážil ho vyslýchat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim a podobně také tu rybu. Takto již potřetí, co vstal z mrtvých, byl ukázán Ježíš učedníkům.
Bratři a sestry, také jsem kdysi rybařil. Je to už moc dávno. Jako kluk – znáte to, jak se kluci nadchnou pro cokoli, pro jakoukoli zálibu. Nikdy jsem nic nechytil. Snad že jsem neměl trpělivost, snad že jsem byl příliš hlučný na rybách? Jen jednou jsem byl u Labe s jedním člověkem a ten ulovil dvě ryby. Takoví čudlové to byli – američtí sumečci načichlí fenolem, kterého tenkrát v Labi bylo požehnaně – v Americe prý dorůstají úctyhodných rozměrů, ale u nás jsou to jen čudlové. Taky pěkné podobenství pro ty, kteří jsou uchváceni všelijakými americkými sumci – tady jsou to jen fenoloví čudlové. Na tom mém rybaření by asi nebylo nic pozoruhodného a mnohý z nás zažil podobné rybaření v dětství, kdy nic nechytil. Nebylo by na tom nic pozoruhodného, kdyby mnohý lidský osud nebyl jen takovým nočním rybařením, kdy se nic nechytilo. Kdyby se člověk často za sebou neohlížel jako do noci, ve které nic nechytil. Mnohé naše počínání: Jdu rybařit a my jdeme s tebou a nic, pranic se nechytí. A je za tím nepochybně spousty namáhání a spousty nočního bdění a nic, zhola nic se nechytí. Alespoň nic takového, co by se dalo nabídnout druhým tak, aby se skutečně najedli, aby tím jejich život dostal smysl. Zhola nic. Je otázkou velmi osobní, co se dá z našich životů a z našeho nesčetného snažení – protože žijeme v části světa, která se pořád o něco snaží – co se dá vlastně nabídnout, nebo co chceme a co můžeme nabídnout, když třeba nakonec není z čeho. Petrovo rybaření a rybaření jeho kolegů, bratři a sestry, to je hledání smyslu života. A nemůžeme říct, že by nerybařili. Celou noc rybařili, beze světla rybařili, ale nic nechytili. Tahle celá noc může být dlouhá jak celý život. Může to být výsledek celoživotního snažení, z kterého nemáte co nabídnout. Všechna naše činnost to může být, každé naše snažení, ze kterého tak často nic nezůstalo. Taky církev takhle může rybařit a nic. Všech těch sedm je nakonec z učedníků – to je také církev – a nic. Tohle „nic“ není o zásluhách, není o našich pocitech, ale jen právě o tom, co zůstalo, co lze nabídnout.
Je ráno, noc je za námi. Všechno předešlé byla noc. A někdo stojí na břehu. Je to, tak to říká text, Ježíš sám. A skoro jakoby posměšně se ptá: Kluci, nemáte něco k zakousnutí? A skoro jak nějaký bezdomovec, co si přišel vyptat něco k jídlu, se ptá: Kluci, nemáte něco k zakousnutí? A je to směšné a posměšné se nás ptát. Osobně, bratři a sestry, totiž nemám co nabídnout. Kluci, nemáte něco k jídlu? Docela vážně, bratři a sestry, kluci a holky, nemáte něco k zakousnutí, něco, co by nasytilo hladovou dobu? Co by nasytilo doopravdy vás samé? Něco jiného, než co se dá koupit v supermarketu? Nemáte něco k zakousnutí? A odpověď: Ne! Protože nemáme. Není náhodou na místě si to přiznat…
Ne! Takhle jednoduše a jednoslabičně odpovídají ti z lodi. Nevědí, kdo se to ptá. Nevíme, kdo se nás to ptá. Ale je poctivé říct ono Ne! Žel, sledujete-li, církev měla v posledních časech vždycky dost řečí o tom, co by mohla nabídnout. A občas také někdo něco nabízel, nějaké moralizující ponaučení. Nějaké staré škrpály, co náhodou uvízly v síti, nějakého mořského ježka, co není k jídlu, a medúzu, co vás popálí. Ne! Ač se vám to zdá neuvěřitelné, tohle NE je pravda o stavu našich sítí, našich životů, naší církve. Anebo se vám zdá, že po téhle noci, po tom všem, co tomuto ránu předcházelo, máme plné sítě dobrot pro zástupy, co pro zástupy, byť jen pro toho jediného váguse na břehu? NE je pravda o stavu spíže našich životů a spíže církve – a neoddělujte to od sebe, prosím, protože to spolu moc dobře souvisí.
Je to moc a moc divné, že učedníci, ostatně podle evangelia se už s Ježíšem zmrtvýchvstalým setkali, ho vůbec nepoznali. Je to ostatně divné, že ani my jej v otázkách nám kladených a v překážkách, které nastavují zrcadlo našim prázdným sítím, nepoznáváme.
Ale měly by se špicovat uši, protože po téhle otázce přišla rada: Hoďte síť na pravobok. Zdálo by se, že v moři je to jedno. Pravobok nebo levobok. Snad by bylo lépe říci: Hoďte síť na správnou stranu. Házeli jste ji celou noc na špatnou stranu. Snad jen na tu, na kterou vám to vyhovovalo. Na tu, na které to bylo bezpečnější, pohodlnější. Na stranu nesprávnou.
Jestliže jsme dosud popisovali něco, co s námi souvisí, octli jsme se v tuhle chvíli v situaci, která se nám radí. Tu jsme ještě, obávám se, nevyzkoušeli. Ještě jsme se nerozhodli dělat věci jinak, otočit se ve svých životech na správnou stranu ze strany nesprávné. Jestli tady k něčemu ten nepoznaný Ježíš radí, pak je to to, čemu se říká církevní hantýrkou obrácení.
Nemohli ty sítě utáhnout, co v nich bylo ryb. Divné, že? Jedno a totéž Tiberiadské moře a fígl je v tom, jak se obrátíte. Jeden a tentýž svět a fígl je v tom, jestli jsme se obrátili na správnou stranu. Plná síť ryb – něco k zakousnutí už tady je.
Není divu, že je Pán poznán milovaným učedníkem. Není divu, že ten to hned řekne druhému – Petrovi. Měl jsem chuť přeložit, že přes sebe Petr hodil talár. Jediná technická věc, se kterou vás chci zatěžovat – ten svrchní plášť, bratři a sestry, je totiž jinde také plášť kněze Arona. Vůbec z toho nevyvozuji nic o autoritě Petrově, jak mnozí jinde, ale tolik říci se sluší – mohl by to být talár, to oblečení, ve kterém Petr předstupuje před Pána – byl totiž nahý, tak nahý, jako byl výsledek jeho celonočního rybolovu, tak nahý bych byl a bychom byli, kdybychom neměli tenhle talár v nedělní ráno. Talár, třebaže v naší církvi není talár tak chápán, jako oděv kněžský, jako možnost předstupovat před Pána Boha, byť ho má na sobě jen Petr a byť ho má na sobě jen farář, je tady v protikladu vůči hambaté nahotě právě tak, jako ta plná síť proti prázdné síti po noci plné marného namáhání.
A ti ostatní jdou „do kostela“, chcete-li, a rozumějte mu obrazně – kostel co místo setkání se Vzkříšeným –, za Petrem, pohybují se lodí a vlečou s sebou tu síť plnou nachytaných ryb. Nebyli daleko od země, jen asi devadesát metrů – jako bychom nebyli daleko, nikdy daleko od podstaty věci, jen asi devadesát metrů – mladý i starý, zdravý i chromý tuhle vzdálenost ujde. Jen malý kousek.
Snad byste čekali, že teď bude Ježíš pohoštěn z našeho. Není tomu tak. Jsme pohoštěni z jeho. Pečenička už je hotová. Oheň, na kterém se peče, už byl položen, ještě než jsme přirazili ke břehu. A je tady také chleba.
Snad proto, aby bylo jasné, kolik těch ryb je, vyzve Ježíš, aby donesli něco ze své pečeničky. A Petr jde a vytáhne síť na břeh a ryb je sto padesát tři – to je známé číslo. Tolik bylo druhů ryb podle starověkých zoologií – všechno tahle síť pojala, potravu pro všechny, pro každého. Nejsou tyhle ryby žádný výběr jen pro intelektuály, ani jen nějaké bez kostí pro prosťáčky – pro každého jeho ryba.
No tak, snídejte! Takhle prostě zní pozváni ke stolu. A snídají. Ježíš bere chléb a to všichni známe – láme a dává a podobně i tu svou rybu. On je tady hostitelem. A nikdo, vůbec nikdo se neodvažuje pátrat po tom, kdo je, protože je to naprosto jasné, že je to Pán. Na tomhle místě se neodvažuje žádný z těch nočních hledačů na nic ptát, a že takových nočních hledačů je, včetně nás. A nikdo se tady neodvažuje ptát, kdo je, protože je to jasné, že je to Pán.
Takto byl ukázán potřetí, je nám ukázán potřetí Ježíš. Dokonale.
Bratři a sestry, kluci a holky s prázdnými sítěmi: Svítá a na břehu stojí Ježíš se svou radou a se svou snídaní. Hladový čas pominul, je čas sycení. Lovte ryby a jezte. Ámen