Text: Druhá Královská 5,1–6,1
…14 On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. 15 Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: „Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti.“ 16 Elíša odvětil: „Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic.“ Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl. 17 Potom Naamán řekl: „Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu. … 19 On mu řekl: „Jdi v pokoji.“… 20 A řekl si Géchazí, mládenec Elíši, muže Božího: „Hle, můj pán ušetřil toho Aramejce Naamána, když nevzal z jeho ruky, co přivezl. Jakože živ je Hospodin, poběžím za ním a něco si od něho vezmu.“ 21 A Géchazí se za Naamánem rozběhl. Když Naamán spatřil, že za ním běží, seskočil z vozu, šel mu vstříc a řekl: „Je všechno v pořádku?“ 22 Odpověděl: „V pořádku. Můj pán mě posílá se vzkazem: »Hle, právě ke mně přišli z Efrajimského pohoří dva mládenci z prorockých žáků. Dej jim talent stříbra a dvoje sváteční šaty!«“ 23 Naamán řekl: „Vezmi si laskavě dva talenty.“ A ještě ho nutil. Zavázal oba talenty stříbra do dvou vaků, k tomu dvoje sváteční roucho, a dal to dvěma svým mládencům, aby to před ním nesli. 24 Když přišel na kopec, vzal si to od nich a doma uložil. … 25 Sám pak vešel a postavil se před svého pána. Elíša se ho zeptal: „Odkudpak, Géchazí?“ Odvětil: „Tvůj služebník nikam nešel.“ 26 Elíša mu řekl: „Což jsem v duchu nebyl při tom, když se muž obrátil ze svého vozu a šel ti vstříc? Copak je čas brát stříbro a brát šaty a olivoví či vinice, brav či skot, otroky či otrokyně? 27 Proto Naamánovo malomocenství navěky ulpí na tobě a na tvém potomstvu.“ I vyšel od něho malomocný, bílý jako sníh.
6: 1 Proročtí žáci řekli Elíšovi: „Hle, místo, kde před tebou sedáváme, je pro nás těsné.“
Kde je Kristus v tomto oddíle? Kristus je nepochybně v postavě Elíšově. V Elíšovi se zrcadlí velikost Boží, světlo Boží a dopadá na lidskou bídu a na temnotu lidských skutků. Ve všem, co v tom příběhu Elíša mluví a dělá, můžeme vnímat moc Boží.
Kde je církev v tom oddílu? Církev je ono malé děvčátko, které zajaly aramejské hordy. To dítě v nejvyšší nouzi, které přesto nezapomnělo na muže Božího a které dovede svou znalostí posloužit dokonce i těm, kteří mu ublížili. Bavíme-li se dnes o všelijakých křivdách minulosti a potřebě jejich nápravy a odškodnění za ně, pak hleďme na děvečku malou, zajatou lotříky syrskými. To je totiž církev ve své velikosti, ve svém následování.
Kde je ještě církev? Církev by měl být také izraelský král. Kdo jiný, než izraelský král. Ale je to divná církev. Církev s korunou na hlavě a církev v paláci, církev, co se bojí pohanů, aramejského krále a jeho malomocného vojevůdce Naamána. Církev, která se odvolává ke své oddělenosti od Boha a trhá si ve strachu před světem roucho ve dví – nikoli, že by v pokání čekala sílu od Boha, ale aby odhalila nahotu své lidské slabosti – s korunou na hlavě.
Kdo je ještě církev? Církev je Géchazí. Chytrák Géchazí. Nechme si jej a jeho hrdinný počin až na konec.
Kdo je svět? Aramejský král je svět a především Naamán je svět. Svět moci a peněz. Svět uctívačů model – falešných bohů Rimónů, božstev bouře a hromu a blesku. A je to svět zároveň malomocný. Čeština má pro lepru úžasné slovo: malomocenství. Cosi by se chtělo, jakoby to na dosah ruky bylo, na stolečku vedle lůžka, ale nemáš sílu dosáhnout, jsi málo mocný. Takový je totiž svět ve svých počinech – tak mocný jako hromy a blesky a bouře a železo a oheň, a tak malomocný, že nedosáhne života.
Takto jsou karty v příběhu rozdány. Takhle jednoznačně. A příběhem se vine cesta života, cesta záchrany, spasení pohanů, světa, horizontálního smyslu církve.
Jednotlivé body téhle stezky: Jak už jsme řekli: děvečka malá – kam až dochází malomocenství světa, aby zaslechlo svědectví malé děvečky. A jestli jste v postavení malé děvečky na světě – a to mnohde jsme – pak nezoufejte, ale radujte se, protože vaše bytí má smysl, který převýšil smysl bytí aramejských králů. To, že víte, že je prorok v Izraeli, že je tu kdosi, kdo je vždycky víc, než jsou hromovládcové a finančníci, že tomu podřizujete svůj život a dokážete to vyřídit, je skutečná moc, která vnáší naději do malomocenství světa.
Už na tom malém děvčátku by mohli Naamán a král aramejský poznat, jak je vše jinak. Ale nepoznali a ještě neporozuměli. A tak se Naamán vybaví po způsobu světa: zlatem a stříbrem a kováním a vyšíváním. A tahle pozlacená a stříbrná a vyšívaná a okovaná koule putuje do Izraele, k Pánu Bohu – s obsahem vyhnilým, malomocným, aby se potkala s izraelským králem. A ten, chudák, vidí to zlato a stříbro a vyšívání a kování a k malomocnému, slaboučkému obsahu vůbec nedohlédne.
Trvám na tom, že svět je malomocný. Že všechny jeho zbraně, banky, technické možnosti nejsou než koule obalující bezradnost. Ale to bychom přece měli vědět z principu. Ale i my se tak často připoděláme s izraelským králem a trháme si ze strachu šaty. Elíša se podiví nad takovým trháním roucha a nad takovým strachem. Kristus sám se diví křesťanům, kteří se strachem přikrčili před hledáním bezradného světa.
Proces uzdravení Naamána. Podivná rada, která bývá vykládána jako křest. Snad je to tak možné vykládat. Mne daleko víc zaujala neokázalost toho, k čemu radí Elíša. Taková je to neokázalost, že to Naamána rozžhaví do běla. Čekal, že Elíša vyjde ven, bude zaříkávat a mávat rukou směrem k posvátnému místu – co tím posvátným místem mínil, čert ví – a on? – poradí vykoupat se v Jordánu. Jistě měly aramejské řeky větší a širší proud, než ten potok ubohý – Jordán. Chytám se toho a říkám: z hlediska očekávaných forem a forem všelijakých, které se v různých religiozitách objevují, musí působit víra jdoucí na dřeň věci jako suchá záležitost bez vnějších nabubřelostí. Příliš obyčejné, než aby se chtělo věřit, že to pomůže. Ale ono pomáhá právě to a nic jiného.
Je překvapující, jak si Elíša nechce od Naamána nic vzít. Proč? Copak by si nezasloužil odměnu? Navíc, jak podivné, posloužil nepřátelskému světu. A nevzal za to nic. Ba ještě Naamána obdaroval kusem země zaslíbené. Spasení pro pohana, pro svět zdarma.
A teď se dostáváme k církvi prezentované Géchazím. Géchazí nesouhlasí. Géchazímu přišlo líto, že všechno to zlato a stříbro a vyšívání odjíždí pryč, že se nestal žádný užitek. Snad vážně uvažuje o tom, že prorok je úplný naiva, neekonomicky smýšlející hlupáček. Snad velký muž, ale neupotřebitelný do světa, kde je všechno za peníze. Snad neuvažuje jen o sobě a svém prospěchu. Snad uvažuje o tom, co bude dál, co bude prorok a on sám jíst a pít a čím se bude odívat? A snad uvažuje o odškodnění, vyrovnání – vždyť ti Aramejci dělali hrozné věci – třeba odvlekli tu děvečku malou. No nemá se to nějak kompenzovat? Co všechno „spravedlivého“ běží v hlavě Géchazímu. A vždyť sám Naamán byl nachystaný všechny ty peníze a dary prorokovi dát. Proč si to tedy nevzít?
A tak se za Naamánem rozeběhne a vymyslí lest: Přišli dva proročtí žáci – jenom dva – ale potřebují. Je tu potřeba zajistit finančně pastorační činnost prorokovu. Žádní ovšem nepřišli, ale třeba by mohli přijít… A poprosí Naamána o jeden talent stříbra a dvoje šaty – velká skromnost, ze šesti tisíců šekelů zlata nechtěl nic… Géchazí pominul zlato, pomíjím jej i já. Ze stříbra a oděvů chtěl tak asi jen 17 procent, řekl bych. A asi tak sedmnáct až dvacet procent, dostal o talent víc, než žádal, a dvoje sváteční šaty pro fiktivní prorocké žáky. Jak příznačné – jenom trochu, jenom necelou pětinku. A slavnostně to před ním nesou a méně slavnostně to Géchazí schová na horší časy.
Nepodezřívejte Géchazího z podvodu – jemu samému je nějak vnitřně jasné, že to s prorokem nesouvisí, že mu to ani svěřit nemůže. Jenom to schoval – na pak – snad i na pak pro proroka.
Vězte, že není žádné dvojí cesty pro církev, po které by mohla chodit – jedna cesta víry a druhá cesta ekonomiky. Je jen jedna cesta. A jestliže se vydá církev na cestu druhou a pak se jakoby nic chce vrátit na onu první, zazní otázka: Odkudpak, Géchazí? A církev zatlouká: Tvůj služebník nikde nebyl. Ale protože není dvojí cesty, prorok i na té podvodné, zajišťovací, ekonomické cestě s Géchazím byl. Kristus s námi zajde i na naše liché cesty. Nechá se tam námi zavést. Ale pak je na místě milostivého Pána a milostivého vůdce jen nemilosrdný soudce.
Není čas brát, když je svět malomocný, není čas počítat a brát zlato, stříbro, peníze, ošacení, movitosti a nemovitosti. A o co hůř, jestliže jsi, Géchazí, církvi, tohle nepochopila, pak to, čemu jsi měla být lékem, na tobě na věky ulpí – budeš sama malomocným světem.
A Géchazí vyšel od něho malomocný, bílý jako sníh.
Tím končí příběh páté kapitoly o spáse pohanům, o malomoci světa, o moci Boží, o moci prorokově – Kristově, o církvi věrné, instituční i té Krista neposlouchající.
Nechci skončit v negativním obrazu a přibírám verš první z kapitoly šesté: Proročtí žáci řekli Elíšovi: „Hle, místo, kde před tebou sedáváme, je pro nás těsné.“ Tihle proročtí žáci Elíšovi jsou církev věrná. Po neradostném sčítání lidu vězte, že nejen otázka kvalit, ale i otázka kvantit je vyřešena tam, kde je církev věrná a jiná než svět. Začne jí být těsno a potřebuje více prostor.
Kéž se, Bože, nestaneme malomocným světem pro svou malichernou a nedomyšlenou chtivost.
Amen