Text: Matouš 13,31–33
Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích… Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.
„Nechte, ať spolu roste obojí, pšenice i plevel,“ slyšeli jsme v předchozím podobenství – nechte vedle sebe růst setbu užitečnou i škodlivou; nepropadněte pokušení chtít škodlivosti vymýtit represivní akcí, zákazy, cenzurou, odsuzováním či dokonce fyzickou likvidací – právě na to ďábel čeká, právě proto svou prokletou setbu zasil, protože trháním plevele rvete z kořenů i pšenici. Nechte to růst obojí, zrno dobré i zrno zlé.
Nejen zahrádkářům jde asi taková zvěst proti srsti – pořád nám to musí vrtat hlavou: máme tedy rezignovat? Jen nečinně přihlížet, jak plevel roste a rozmáhá se? Musíme se stále znovu ptát: Jak se tedy prosazuje v tomto světě boží království? Jak nad věcmi škodlivými vítězí vláda lásky?
Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli; je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.
Ano, boží království, vláda lásky, nemá na první pohled příliš šancí. V soutěži nabídek, v širokém spektru možností, od kvalitních, silných a přesvědčivých až po podivné, škodlivé a jedovaté, nezdá se hrát velkou roli. Patří k semínkům nejmenším. Tak to zpočátku vypadá s boží láskou v tomto světě – je to cosi slabého, co v porovnání s vitálními pleveli je křehké a zranitelné. Nechodíme často trhat plevel právě proto, že se nám to semínko jeví slabé? Neodstraňujeme leccos násilím z jeho blízkosti právě proto, že se nám zdá samo bez šancí? Nemlátíme kolem sebe v obavách, že cosi škodlivého hrozí to slabé, ale nám milé semínko zadusit? Nelekáme se okolního světa, neprcháme před ním a nepodnikáme výpady proti němu, protože boží lásce jen málo věříme proti přesile, protože vidíme to semínko pořád jen mrňavé a slabé, jen málo mu důvěřujeme? Nehájíme si ochranářsky svůj metr čtvereční, svou píď země, nelikvidujeme nástrahy, protože se o to semínko velmi bojíme?
Ale víra je tehdy vírou, když nezůstává u prvního pohledu, když se nenechává fascinovat mohutností a děsit rozpínavostí jiných semen a vidí za první slupku, vidí do budoucnosti, vidí boží království v jeho funkci, v jeho podstatě. Vláda boží lásky se projevuje v tomto světě vlastní vahou, vlastní povahou; to semínko, které se zprvu zdálo titěrné, je ve skutečnosti velmi silné a nadějeplné. Viděno správnou optikou, totiž z hlediska budoucnosti, je nakonec větší než ostatní byliny – a nejen že se mezi nimi prosadí, ono je přeroste. Viděno z hlediska budoucnosti, boží království je cílem života a smyslem dějin.
Nebojme se tedy o to semínko, nebojme se, že okolní svět boží království zadusí. Nezadusí! Jak to říká jiné podobenství u Marka – to semínko roste, ať člověk bdí či spí. Je to přece v samotné povaze lásky, že je důležitá a rozhodující, že na ni vždycky dojde, že je nezničitelná, i kdyby člověka na kříž přibili.
To je víra – nenechat se fascinovat prvním pohledem, nevyděsit se rozbujelostí okolních bylin, nebát se o hořčičné semínko, ale vidět dopředu, z perspektivy boží budoucnosti a spoléhat na boží lásku, která se vlastní vahou, vlastní podstatou v okolním světě prosadí a dá užitek – skrze člověka, skrze nás. Dobrý boj víry, zápas se zlem, se tedy nevede tak, že si budeme své semínko chránit, že je obeženeme ohrádkou, aby nám tam nikdo nelezl, že všechno cizí vykopeme, odstraníme, event. vystřílíme. Dobrý boj víry, zápas se zlem, se vede nadějí v budoucnost, spolehnutím na boží milosrdenství, které je nakonec vždycky větší než co jiného. Křesťan není Ježíšův bodyguard, křesťan je Ježíšův host na svatební hostině.
Anebo je království nebeské jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí.
To je řečeno snad ještě pregnantněji, ještě výmluvněji. Nebojte se, že království boží je v okolním světě bezbranné, malé a není moc vidět; vždyť samo svou podstatou roste a přináší užitek. Je jako kvas, to znamená – nevyděluje se ze světa, neodděluje se od jiné matérie než je samo, nestaví hráze mezi sebe a okolí – v jednom kastrole kvasnice a v druhém kastrole mouka – naopak, jde dovnitř, mísí se, prolíná, a tak působí. Láska se neděje tak, že se uzavřeme do svého hájemství a pak pohoršeně odfrkujeme nad těmi, kteří jsou jiní. Láska se děje tak, že se mísíme a prolínáme s jinými, že se setkáváme a komunikujeme – a jsme tak otevření, tak velkorysí a trpěliví, až je to nakažlivé a mouka se začne měnit v těsto.
A propos, co se asi tak stane s kváskem, který nedáte do mouky? Když ho pořád držíte v jeho vlastním kastrůlku a ochraňujete před zaděláním, před promícháním? Ano, kvásek zasmrádne. A čím větší uzavřenost a větší teplíčko, tím větší zápach, tím smutnější neužitečnost a vyprázdněnost.
Není leckdy církev právě takovým kastrůlkem, kde kvas přišel vniveč? Kde jsme si boží království dali pod pokličku, aby nám ho moc nezašpinila mouka světa? Nejsou právě proto naše kostely, resp. modlitebny pro lidi tak nezajímavé a odpuzující, protože tu páchne cosi zatuchlého a nepoužitelného?
Království nebeské je jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všecko prokvasí. Království boží se mísí a prolíná s naším světem, a tak působí, tak své okolí prostupuje a proměňuje k užitku. Vláda boží lásky vítězí tam, kde se mísí se vším lidským, kde prostupuje lidskými životy a přináší novou kvalitu, nový užitek, nové těsto.
Vždyť proč by se jinak Bůh stal člověkem? Proč by jinak svatý, neuchopitelný a věčný byl tady najednou v muži obřezaném a posmívaném, který ausgerechnet mezi prostitutkami a rybáři cítí se mezi svými…?
Kvas patří do mouky. Království nebeské děje se v lidském, plebejském světě. Nechte to růst a nebojte se. To není rezignace ani nečinné přihlížení. To je pozitivní infekce, na hony vzdálená represivním opatřením; je to nakažlivost víry, lásky a naděje. Už to tady roste, už to tady kvasí. Království boží má dost vnitřní síly – i ve vás a skrze vás. Zpěvné ptactvo už hnízdí a švitoří. Láska propojuje kvasnice a mouku v těsto, z něhož se můžeme sytit a radovat. Amen