Kázání Štěpána Brodského

Číslo

Text: Žalm 103,1–5

Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

 

Čtení: Lukáš 10,25–37

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe‘.“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a budeli tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

V kraji písku, velbloudů a karavan žil byl jeden pastevec. Nikdo mu neřekl jinak než Dobrořeč. A to proto, že jeho ústa od jisté doby neustále breptala: Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu. Dobrořeč, má duše, Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní… Ano, od jisté doby tak odpovídal i na pozdrav. Jak se vlastně jmenoval předtím, to už nikdo nevěděl, byl to zkrátka Dobrořeč. Lidé ho měli za blázna, posmívali se mu, a když procházel vesnicí, běhaly za ním s posměšným křikem děti. A i já, když jsem ho potkal, nemohl jsem se přemoci a nepousmát se nad tím roztodivným obrazem.

Jednou jsem cestoval za obchodem, byl velký žár a cesta byla daleká, písek mne pálil v sandálech. Tu u cesty pod skalním převisem vidím sedět Dobrořeče, kolem pobíhala jeho kůzlata. Pozdravil jsem, a slyším to známé: Dobrořeč, má duše… Pak Dobrořeč zvedl měch s vodou a vybídl mě, abych se napil. A jak mi to přišlo vhod. Můj měch toho dne jako naschvál někde sklouzl z osla. Měl jsem rozpálená ústa, a tak jsem vodu přijal a se slovy díků jsem se posadil vedle Dobrořeče do stínu skály.

„Máš zač,“ spustil najednou Dobrořeč, „vidím to na tvých ústech. Však bych ti nabídl vodu, i kdybych předem věděl, že ani nepoděkuješ.“ „Proč?“ zeptal jsem se a vrátil mu jeho měch.

„Víš, jednou jsem musel do města, brzo ráno na trh, za kšeftem. To mi ještě všichni říkali prostě Izák. Tak jsem spěchal, že jsem vůbec nehleděl na cestu. Zrovna tudy jsem procházel, spíš skoro probíhal, když tu se z ranní mlhy vynořila široká postava muže v černém. Lekl jsem se, najednou mi blesklo hlavou, že jsem se doma ani nerozloučil s dětmi, a divně mě píchlo u srdce, pak jsem si vzpomněl, jak jsme se s ženou včera pohádali, řval jsem na ni jako tur a přidal jí pár do výprasku, ale už jsem si nevzpomněl proč. A tak koukám na černou siluetu toho chlapa přede mnou, která se neustále zvětšovala, jak se přibližoval, a hlavou mi létají všechny ty obrazy, žena, děti, facky, peníze a obchod… Najednou slyším řvát něco o penězích a životě… a pak se se mnou svět zatočil, ucítil jsem palčivou bolest v zátylku, pak v kyčli, pod žebrem, v obličeji a mezi obrazy mé ženy a dětí se najednou vloudily hvězdy, slyšel jsem hrom a ohlušující rachot vodopádu… Pak se ozvalo mohutné žuch – jako když se svalí pytel s moukou – a naráz bylo všude ticho.

Rozmazaným pohledem jsem viděl obrys této skály a všude kolem jenom chlad, chlad písku a ranní mlhy a ticho. Vnímal jsem vlhké teplo na zátylku i obličeji, ale nemohl jsem pohnout ani prstem u nohy. A jako bych to všechno viděl. Viděl jsem sebe, jak tam ležím, v krvi, polomrtvý, a nemohl jsem nic udělat.

Ale pak najednou to chladné ticho prolomily kroky, co kroky – byl to dusot koně. Zvuk i chvění písku se blížily, chtěl jsem zavolat a zvednout ruku na znamení, ale z mého hrdla nevyšlo nic a ruka zůstala bezvládně ležet. Cítil jsem, jak kroky koně zaváhaly, trochu zpomalily, trvalo to jen vteřinku a pak se daly do rychlého cvalu. A za chvíli tu zase bylo to ticho. Znovu jsem uviděl obraz své ženy a svých dětí, tentokrát už bez peněz a facek, zato jsem viděl, jak se koupají ve slaném moři slz. A najednou jsem cítil, jak mne ze všeho nejvíce bolí srdce. Moje srdce, mojí lítostí. Pak jsem opět ucítil kroky, kroky osla. Všechny představy se rozplynuly a já se snažil vykřiknout. Marně. Než jsem se vzpamatoval z křeče bolestí, bylo tu zase jen to ticho a chlad. Toužil jsem si vybavit něco potěšujícího, ale nebyl jsem toho schopen. Sledoval jsem matný obrys skály. A najednou se mi zdálo, že temnota stínu ustupuje. Všudypřítomná šedivá barva mlhy jako by najednou ustupovala do pozadí. A po písčité zemi se ke mně plížilo zářivé teplo. A ze stínu skály najednou vystoupil anděl. Náhle mne zakryl svými křídly. V oslňující záři jsem matně rozpoznával modrou barvu oblohy a žlutý třpyt písku. Cítil jsem jak mne anděl zahřívá svým teplým dechem, jak ovlažuje mé zkřehlé údy. Možná přece, napadlo mi, ještě není konec, ještě je naděje… Pak se anděl zvedl a vyhoupl se na oblohu. Zmrazilo mne zklamání, když jsem si uvědomil, že to bylo jen slunce, které se vydalo na svou pouť dnem a které teď také jen bezmocně přihlíželo, jak kolem obchází smrt. Pak jsem upadl do bezvědomí.

Už jsem nedoufal, že někdy otevřu oči a uvidím tento svět, svou ženu a děti. O to větší překvapení mne uchvátilo, když jsem je vskutku otevřel. Chlad byl ten tam a cítil jsem teplo a čistotu postele. Rozhlédl jsem se a uviděl kolem sebe útulnou světnici, z venku jsem zaslechl hlasy a řehot koní, hluk zájezdního hostince. V tom se otevřely dveře a vstoupila pokojská, nesla sklenici vody a talíř s horkou polévkou. Sedla si na postel a lžící mě krmila. ‚No tak už jste se probral… to je dost, byl jste polomrtvý, když vás sem ten člověk přivezl…‘ ‚Kdo…? Jaký člověk…?‘ šeptal jsem. ‚Nemluvte a jezte‘, okřikla mě ta ženská. ‚Nevím, neznám ho, občas tudy projíždí. Má cizí oděv, snad turban na hlavě, je zámožný, to se hned pozná, zaplatil za vás na tři týdny… Nevěřila jsem, že se někdy proberete. Do světnice jsme vás málem vynášeli po kouskách. Povídal, že vás našel ve skalách, ležel jste tam v tratolišti krve, samá rána…‘ ‚Ale kde je?‘ breptal jsem, když mi utřela pusu, zamaštěnou od polévky. ‚Teď spěte!‘ rozkázala mi místo odpovědi. Ani nevím, jestli jsem ji chtěl poslechnout, ale zavřel jsem oči a usnul.

Za měsíc jsem hostinec opustil, kupodivu po svých. Rány na hlavě i noha mne ještě pobolívaly, ale mohl jsem jít. A v hlavě jsem měl jedinou myšlenku: Kdo to jen byl, ten, který mne vyvedl raněného ze skal a zaplatil v hostinci za pečování? Vyptával jsem se na cestách a při napajedlech. I v tom hostinci jsem častokrát byl. Prý ho tam viděli, ale jen se občerstvil a zase pokračoval svou cestou. Nikdy jsem ho nepotkal. Nikdy jsem mu nemohl říct ‚děkuju‘. Ten člověk byl snad Bohem seslaný nebo to byl sám Bůh. Co já vím… Vím jen, že žiji a vděčím mu za svůj život. Napadlo mne, že když se nemohu odvděčit slovem ani činem jemu, pokusím se to slovem vynahradit Bohu a činem člověku.“

Dobrořeč domluvil. Nezmohl jsem se na nic jiného, než mu položit ruku na rameno, lehce jsem ho stiskl a vstal. Cestou mi neustále v hlavě zněl ten příběh, který vyprávěl Dobrořeč. V duchu jsem se styděl za všechny úsměvy nad jeho neustálým breptáním. A myslel jsem na svou ženu a děti. A pak mne napadlo, zda bych také dovedl být někomu tak bližním?

Cesta mne vyvedla ze skal do pouště. Věděl jsem, že do města je to již jen sotva půl hodiny cesty. Slunce sice pálilo, ale v žaludku a v ústech mne ještě chladila osvěžující voda z Dobrořečova měchu. Aniž bych přemýšlel, má ústa zaševelila: Dobrořeč, má duše, Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní.