O církvi neviditelné a viditelné i jejích troskách
Skutky apoštolské, 27. kapitola
Církev byla odjakživa přirovnávána k lodi, která neomylně pluje ke svému věčnému cíli napříč dějinami. Církev jako loď – to je obraz, který se tiskne na desky biblí a zdobí nejednu modlitebnu. Tato loď má ale jednu zvláštní vlastnost, v toku času se její podoba dramaticky a radikálně mění. Nejdříve začíná jako nepatrná bárka, která se zmítá ve smrtelných nebezpečích na pokraji potopení, záhy se ale stává součástí flotily pozemských králů, ba dokonce na sebe bere v jednu chvíli podobu vlajkové lodi po světovládě toužícího válečného loďstva – vzpomeňme na křížové výpravy středověku, ke kterým právě církev dodávala zapálené ideologické výzvy. A za našich dnů na sebe církev zase bere podobu jakéhosi luxusního výletního parníku, kde jeho pasažéři tráví příjemné chvilky oddychu a společenského povyražení.
Pokud uvažujeme o církvi v tomto obraze, musíme si logicky položit otázku, kteráže z těchto podob církve je oprávněná a autentická, nebo alespoň ještě únosná a kdy na sebe již bere takovou podobu a má takový charakter, že ji Ježíš vyvrhne ze svých úst. V průběhu historie existovaly časté snahy o návrat k církvi prvotní, apoštolské, a tedy k oné malé loďce, jejíž plavba rozhodně neskýtá ani pocit přirozené nepotopitelnosti ani luxus a pohodlí. Její bezpečí je založeno na vroucích prosbách a přímluvách, na tom, aby byl obrazně mezi jejími pasažéry sám Ježíš, byť jen jako neviditelný, jako spící na zádi, který v pravou chvíli zkrotí vzteklé živly a dá plavbě opět pokojný ráz.
Jenže taková církev ztrácí pro svět svou viditelnost. Nakonec víme, že o prvotní církvi soudobí historici vůbec nepíší. Vždyť síla a podstata takové církve spočívá nikoli v ohromujících sakrálních stavbách, velikých chrámech a katedrálách, ani v účasti na světské moci, ani nespočívá v uspokojování nejrůznějších tužeb lidské seberealizace, ani v kázání o snazším pozemském životě, ale v hlubokých prožitcích víry, ve spatřování Pána po pravici, když v tomto životě všelijak kolísáme, klesáme, bloudíme, abychom shůry přijímali vždy novou sílu a nové zjevení.
Ovšem taková církev vlastně ztrácí v tomto světě jakýkoli pevný bod. Je to církev duchovní. Jejími stavebními kameny jsou mnohem spíše lidská srdce než cokoli jiného viditelného. Taková církev je samozřejmě neviditelná nejen pro svět, ale dokonce i nám samotným se tak snadno často ztrácí z dohledu. Mizí nám, kdykoli je náš duchovní zrak z nejrůznějších důvodů zaslepen, když naši pozornost poutají pouze časné starosti a radosti, anebo když jsme zase sevřeni úzkostí a nejistotou natolik, že je náš duchovní zrak víry zcela ochablý.
Ano, i touto cestou přicházíme k termínu církve neviditelné. Neviditelná církev. Církev eschatologická. Duchovní církev všech věků, církev bojující a vítězná, ale také i ta, která zde ještě není a přijde po nás, a bude mít zase svá pokušení, bloudění, pohoršení i zklamání ale rovněž i svá zjevení a vítězství. Pro tuto neviditelnou církev nemají denominační hranice žádný význam, mají v ní místo i ti, kteří stojí třeba zcela na okraji církve viditelné ba i mimo ní, mají v ní často pevné místo i ti, které viditelná církev zavrhla. Jsem ostatně přesvědčen, že Bůh hraje s tímto světem mnohem vyšší hru, která neskonale přesahuje hranice nějaké sebespasitelné denominace. Vždyť Kristus je nazván světlem, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět, a my vlastně ani nevíme, jakým způsobem se tak děje, jak všelijak se Ježíšovo božské světlo do lidské duše promítá.
Mluvíme-li o církvi Kristově, o církvi neviditelné, kterou není možné spočítat, zamatrikovat či denominačně vymezit, pak přicházíme k jinému biblickému obrazu, ve kterém je církev nazývána Kristovým Tělem. To je vskutku duchovní obraz, který nám může být inspirací.
Církev povstala po Ježíšově vzkříšení. Ale Ježíš po svém vzkříšení již nechodil se svými učedníky jako dřív. Vzkříšený Pán, jeho vzkříšené Tělo mělo zvláštní charakter. Objevoval se tu i onde, Ježíš se dal poznat truchlícím ženám, které si myslely, že je zahradníkem, objevil se náhle mezi učedníky, procházel zdí, ba dokonce ho učedníci ani nepoznali, jen tušili, že to je Pán a někteří o tom dokonce pochybovali (Matouš 28,17). A jako tomu bylo s Ježíšovým vzkříšeným tělem, je tomu podobně i s jeho tělem duchovním, s jeho církví. Objevuje se znenadání a náhle zase mizí. Někdy se zase objevuje v takových projevech, že si ani nejsme jisti a často pochybujeme, zda je to skutečně ona. A pokud by ji chtěl někdo nahmatat, je mu stejně jako Tomášovi dovoleno dotknout se pouze jejích zakrvácených ran. Kristova církev je tajemným tělem, stejně jako bylo tajemné tělo Ježíšovo po vzkříšení.
Takové jsou vlastnosti církve neviditelné, té církve, pro jejíž zhmotnění či zviditelnění v tomto našem přítomném věku bylo již toho tolik nabojováno, ba vyteklo mnoho krve, ba hořely hranice a vedly se letité války. Tyto boje však změnu nepřinesly, ale naopak jen rozčarování, zklamání a spousty pohoršení.
Když totiž takto uvažujeme o církvi neviditelné, tedy církvi, abych tak řekl ideální, pak musíme jedním dechem poznamenat, že nesmíme pohrdat tou církví, kterou bychom nazvali církví viditelnou, církví, která na sebe bere všechny ty roztodivné podoby a jejímiž údy jsou lidé s nejrůznějšími chybami, nad kterými možná kroutíme hlavou, a jejímiž údy jsme koneckonců i my sami.
Začali jsme obrazem církve jako lodi plující po širém moři dějin tohoto světa. V našem úvodním textu z knihy Skutků jsme si připomněli autentickou událost, kdy se apoštol Pavel plavil do Říma. Tato plavba nebyla rozhodně obyčejná. S Pavlem byli na lodi lidé nejrůznějšího původu a ražení. Byli tam jeho nejbližší spolupracovníci, byli tam i jeho noví sympatizanti a obdivovatelé, byli tam další vězni, byli tam rovněž jejich věznitelé, a pak spousta lidí všelijak nahodilých. Pak přišla veliká bouře trvající po řadu dní, která jakoby celou posádku stmelila v jeden celek bojující o holý život. A tu k Pavlovi přistoupil anděl Páně a řekl mu, že nikdo z těch, kteří s ním plují, tedy i včetně jeho věznitelů, nepřijde o život, jenom loď vezme za své.
Myslím, že také zde je obraz církve, řekli bychom té neblaze viditelné, kde jsou rovněž lidé různého ražení, nejrůznější existence, z nichž někteří i všelijak odporují nebo pochybují o pravdě evangelia, jiní se v církvi ocitli více méně nahodile, někteří se do ní přivdali a přiženili, jiní zase pramálo dbají o věci víry a zkrátka se tak říkajíc pouze vezou. Možná by se zdálo, že za takových okolností by bylo pro ty duchovně osvícenější nejlepší utéci na záchranných člunech a plavit se na vlastní pěst a spoléhat se na svou svatost, prostě zmizet z takové společnosti a snít si svůj sen o ideální dokonalé neviditelné církvi. Jenže to nešlo, a také Boží záměr byl jiný, Hospodin má na mysli záchranu úplně všech, kteří jsou právě v tu chvíli na lodi, nikoli jen těch několika opravdových věřících křesťanů. A snad proto se také v našem oddílu překvapivě dovídáme i přesný počet pasažérů, bylo jich 276. Nikdo tedy není zapomenut, všichni jsou do jednoho spočteni. A my se přece smíme domnívat, že měl-li nebeský Pán, pro pouhou přítomnost svého svědka apoštola Pavla, na mysli časnou záchranu všech lidí na lodi, oč spíše má na mysli nebeský Otec záchranu všech lidí kvůli svému Synu Ježíši Kristu, pro jeho vtělení i jeho věčnou oběť za hříchy celého světa (2. Kor 5,19; 1. Tim 2,4).
Ale tehdy se loď rozbila o skalisko a celé osazenstvo se snažilo zachránit. Jedni byli výborní plavci, jiní použili trosek lodi a za pomoci všelijakých prken a trámů se dostali k blízkému břehu. Boží slovo k Pavlovi se naplnilo, nikdo nepřišel o život.
Církev má podobnou vlastnost jako ona loď. I její trosky mají moc zachraňovat život. Bůh nepotřebuje pyšných nepotopitelných křižníků. Plavíme-li se na lodi církve, pak nám stačí k naší záchraně jediný prám, jediný kus dřeva, abychom se na něm dostali ke spásnému břehu. Nakonec na naší duchovní plavbě skutečně potřebujeme k záchraně jen jediný kus dřeva, Kristův kříž, který nás zachraňuje pro věčnost a skýtá nám jistotu bezpečí Boží přízně. V tom spočívá ta největší síla křesťanské víry a právě v tom se křesťanství liší od všech jiných nauk a ideologií. Totiž že i když ve svém životě třebas výhradně vlastní vinou ztroskotáme a hrozí obrazně řečeno, že se roztříštíme o nějaký útes, existuje pro nás jeden nepohnutelný bod. Vždycky se můžeme přihlásit ke své slabosti a ke svým proviněním a stát se pouze kajícím lotrem na kříži nebo celníkem, který se v chrámě bije v prsa a bojí se pohlédnout k nebi, anebo marnotratným synem, který se přibližuje k domu svého otce cestou poníženosti. Vždyť hovoří-li Ježíš o úzké cestě vedoucí k životu, má na mysli právě tuto cestu kříže, cestu trosečníků, na které z naší lidské chlouby nezbylo už opravdu vůbec nic.
A proto nepohrdejme nikým a ničím, co je v této lodi zvané církev. Nepohrdejme ani, když se nám zdá, že z ní nezbyly než trosky. Třebaže toho šla spousta ke dnu, něco z ní dále plave a může to sloužit k záchraně, jejímž garantem je Nebeský Pán. Je to přece nakonec jeho loď, jeho duchovní tělo, lámané k naší záchraně. Amen