(pronesené 15. května 1977 v Peterskirche v Heidelbergu)
Text: Ezechiel 34,1–16
I stalo se ke mně slovo Hospodinovo:
„Lidský synu, prorokuj proti pastýřům Izraele. Prorokuj a řekni těm pastýřům: Toto praví Panovník Hospodin:
Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocnou jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral.
Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Proto, pastýři, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou.“
Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.“
Sešli jsme se tu ve jménu Ježíše Krista, a to znamená, že za všemi důvody, které jednoho každého z nás pohnuly k tomu, abychom sem přišli, stojí Ježíš Kristus. On nás svolal jako své stádo, aby nás měl kolem sebe, aby byl naším dobrým pastýřem.
Ježíš Kristus je pastýřem – a pastýř je tu pro stádo. Ono náleží k němu a on ke stádu. Pastýř jako by bez stáda neexistoval. Žije pro ně. Ono je jeho pýchou a radostí, a také jeho starostí a jeho prací. Nemůžeme mluvit o pastýři aniž bychom mluvili o ovcích. Ovce jsou pro něj vším.
Když se starého Karla Bartha jednou ptali, jak by krátce vyjádřil svoji osobní víru, odpověděl dětskou písničkou:
Ovečkou že Páně jsem, tím se těším nocí dnem, On můj dobrý pastýř jest, v bezpečí mne ráčí vést, v lásce mne a v péči má, mne i podle jména zná.
Celý život strávil jako učenec, o Bohu a člověku přemýšlel jako málokdo druhý, a na konci to největší, co o sobě může říci, je: „ovečka“, „ovečka Pána Ježíše“. A mám za to, že nikdo z nás to jako křesťan nedotáhne dál než k ovečce.
Ovce jsou hloupá zvířata. Například v mé vlasti se v letním horku stahují na ledovec a shromažďují se na lavinovém sněhu, kde je chladněji. Pak tam ve své ovčí tvrdohlavosti zůstávají a trpí hladem, protože v pásu sněhu a ledu nemají žádnou potravu. – V Orientu jsou jiné poměry. Ale i tam mají ovce svojí ovčí hlavu a ovčí nos. Ovce potřebují pastýře. My akademici jsme ovšem zvláštní ovčí rasou. Máme rádi cesty po výšinách a ocitáme se příliš často v ledových a sněhových zónách. Abychom unikli nějakému letnímu vedru, které se nám nelíbí, zůstáváme s ovčí tvrdošíjností stát na nějakém špinavém kusu sněhu, kde hyneme, dokud nás někdo nezavede dolů. Také akademické horské ovce potřebují pastýře a stejně tak i ctihodní heidelberští občané. – Ovce jsou obtížní souputníci, úzkostliví a lekaví. Když se vyplaší, utíkají pryč jako smyslu zbavené a pastýř je jen velmi těžce zase hledá a chytá. Svého pastýře mohou ovce přivést až k zoufalství.
Ale neporozuměli bychom obrazné řeči o pastýři a stádu, kdybychom nepamatovali na to, že Ježíš Kristus je v biblické řeči označován nejen jako „pastýř“, nýbrž také jako „beránek“. Pokud chceme rozpoznat, co pro nás Ježíš Kristus jako pastýř znamená dnes, musíme vidět, jak dalece je pastýřem: tak dalece, že je jedno se svým stádem, že splývá s každým jednotlivým zvířetem stáda, že splývá se slabými, nemocnými, zlomenými, rozptýlenými, zatoulanými. Stává se beránkem, ovečkou, aby z beránků a ovcí – učinil pastýře. Odnímá od nás tvrdohlavou ovčí povahu a dává nám svého Ducha, Ducha svobodného pastýře. Žádný křesťan to nedotáhne dál než k ovci, a žádný není méně než pastýř. Tím, že jsme byli pokřtěni, tím, že jsme byli svěřeni pastýři, se stáváme z ovcí pastýři. Martin Luther jednou řekl: „To, co vzešlo ze křtu, se může chlubit tím, že je vysvěceno na kněze, biskupa a papeže“.
Obrazy pastýře a beránka nás vedou k obrazu díla a osoby Ježíše Krista, jenž je nyní s námi. Protože tento Kristus je také v nás, proto nás tyto obrazy vedou k obrazu naší dvojí existence jako křesťanů, naší dvojí existence ovce a pastýře. To je křesťanova poníženost a vyvýšenost – zázrak dobrého pastýře, to, že on z ovcí činí pastýře. Ovcemi jsme takříkajíc sami od sebe. Pastýři se stáváme tím, že pastýř do nás vstoupí, tím, že v nás přebývá ten, jenž „v bezpečí mě ráčí vést“. Když se jím necháme vést, dává nám podíl na svém pastýřském díle.
Ale toto dílo dobrého pastýře jsme opět a opět sabotovali. To, co Ezechiel řekl o pastýřích Izraele, můžeme skrze Božího Ducha nechat promluvit také k nám: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe“.
Chci vás nyní pozvat, abyste na chvilku pohlédli za kostel svatého Petra, abychom porozuměli tomu, co nám živý Bůh říká skrze dávného proroka. Stojí tam u zdi zvětralý náhrobní kámen, který nám má připomínat jednoho dobrého člověka, a tento náhrobní kámen je poškozený. Na podstavci je nápis: „Činit dobro bylo jeho životem a odměnou“. Právě tento kámen nějaký mazal počmáral zelenou barvou. Snad i vy máte stejný pocit jako já, když vás tento neuctivý hlupák nejprve rozhořčí. Přečtěme si ale, co na náhrobní kámen napsal bezmocnými písmeny: „Mě nemiluje žádný Bůh“, to na nás křičí zelená barva, a toto zhanobení, k němuž tady došlo, je ostudou, mojí ostudou, naší ostudou. Někdo slabý, zlomený, rozehnaný a zatoulaný to načmáral, a napsal ještě víc: „Mě nemiluje žádný Bůh“, a pod tím stojí: „Kde?“ A ještě něco: Na podstavci jsou skvrny od červené barvy. Zjevně někdo chtěl nejprve použít červenou barvu, ale pak vzal zelenou, barvu naděje. Tady křičí touha. Tady volá zatoulaná ovce po Ježíšově církvi. Tady křičí někdo, kdo se zatoulal někam mimo a touží po těch, kdo od dobrého pastýře přijali dobrého pastýřského ducha a vědí o dobrých pastvinách. Ale my, kteří se tu pravidelně shromažďujeme, sem většinou chodíme proto, abychom vzdělávali sami sebe: „Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe“.
Neodcházejme od tohoto kamene příliš rychle. Kolik lidí je přece v Heidelbergu, kteří nečmárají po náhrobních kamenech, a přesto od nich zaznívá výkřik: „Mě nemiluje žádný Bůh“ a přesto se ptají: „Kde? Kde jsou pastýři? Kde je někdo, kdo má o mě zájem? Kde? Kde? Jsem úplně sám, hynu na špinavém sněhu“. – Kolik lidí se pohybuje mezi kostelem svatého Ducha a kostelem svatého Petra jako ovce, které nemají pastýře, protože my vždycky myslíme především na sebe. Kolika lidem jsme už zůstali dlužni Boží lásku? Jeden vězeňský farář si stěžoval, že nemůže najít nikoho, kdo by přijal propuštěné z výkonu trestu do svého domu, protože by to přineslo nepříjemnosti. Dělat trošku dobra chtějí mnozí, ale zcela se angažovat, to je pro ně příliš. – Co máme dělat? – Velikost utrpení v tomto městě odpovídá malosti a slabosti naší víry a naší lásky.
Avšak pak nás druhá část našeho textu vede od náhrobního kamene někam jinam; nemluví se tu o tom, co pastýři udělali dobře nebo špatně, ale ohlašuje se tu budoucnost, budoucnost, v níž Bůh již déle nevydrží být Bohem rozptýleného, zatoulaného lidu: „Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat.“
Bohu Izraele něco chybí, když něco schází jeho lidu Izraeli. Ježíš Kristus jako pastýř není ještě tím, kým jednou bude, pokud jeho křesťanstvo je roztříštěné a rozptýlené. Chybí mu něco zásadního, ba takříkajíc všechno, pokud mu chybí třeba jen jedna z jeho ovcí. Zaběhnuté, zatoulané a zmatené ovce jsou jeho bolestí. Bolí ho, když ovce chřadnou na sněhových jazycích, zatímco hned vedle se zelená a kvete bujná alpská pastvina. Pastýři, jemuž chybí jedna ovce, chybí s touto jedinou ovcí všechno.
Protože Bůh je láska, snáší nevěrné pastýře. Protože Bůh je láska, bude hledat své rozptýlené ovce. Protože Bůh je láska, bolí ho, když se jeho ovečky neustále pasou někde jinde, když je nemůže pohostit on sám. Protože Bůh je láska, bolí ho, když volá osamělou ovečku na dobrou pastvu a ona nepřichází. – Tuto bolest si přivlastnil apoštol, když si přál být proklet a vzdálen od Krista, jen kdyby se tím Izraelci přiblížili ke svému Mesiáši.
Duch dobrého pastýře vzbuzuje i v nás bolest, kristovské utrpení, otázku, jak dlouho ještě to takto půjde. Je už blízko ten čas, kdy Bůh splní své zaslíbení a shromáždí svůj rozptýlený lid? Je už blízko ten čas, kdy každý zoufalý mazal bude moci odhodit svůj štětec a zelenou barvu, protože Bůh sám ho zavolá a přivede k zeleným pastvinám? Je už blízko ten čas, kdy se z židů a křesťanů stane jedno stádo s jedním pastýřem a uskuteční se ono slovo: „Budu je pást na dobré pastvě, jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor“? Myslím, že tento čas se blíží.
Avšak proč Bůh své zaslíbení až dodnes ještě nesplnil? Proč stále ještě Boží lidé bloudí a hladoví? Proč? Proč? – Znám na to jen jednu odpověď. Když se pastýř stal beránkem a jako nevinný byl zabit na kříži, abychom se my, viníci, stali nevinnými a tedy z ovcí a beranů – pastýři, tehdy Bůh spojil svoji budoucnost se svým lidem. Když Ježíš přijal ocet a řekl: „Je dokonáno“, tehdy už vykoupení lidstva nic nechybělo. Ale nestalo se ještě viditelným. Tím se stane tehdy, až se stane viditelným on, pastýř. Myslím, že tento pastýř čeká na pastýře. Když Kristus na kříži dokonal všechno, pak se mu asi nedostává pastýřů, kteří ho přivolávají a připravují mu cestu ke všem ztraceným. Proto dnes slavíme večeři Páně, skrze níž o nás pastýř dobře pečuje. Slavíme jí proto, abychom byli posíleni, proměněni a vysláni jako pastýřovo stádo, aby On nás nově učinil těmi, kteří vědí o dobré pastvě a lákají k bujné trávě ty, kdo ještě tvrdošíjně stojí na špinavém sněhu.
Podle pořádku církevního roku slavíme dnes neděli „Rogate“, „Modlete se“. A já mám za to, že Ezechielovo bolestné volání a zaslíbení nás učí se modlit. V prosebné modlitbě vyzkoušíme pravost prorockého slova.
A teď ještě jedna konkrétní prosba z Československa. Vyberu několik vět z jednoho dopisu a přečtu je bez komentáře jako ilustraci k našemu textu.
„Chartu 77 (hnutí na obranu lidských práv) doposud podepsalo 617 lidí, z nichž uveďme faráře malé Českobratrské církve evangelické Edmunda Bauera, Milana Balabána, Alfréda Kocába, Svatopluka Karáska, Miloše Rejchrta, Dr. Ing. Jakuba Trojana a laiky Dr. Ladislava Hejdánka a Dr. B. Komárkovou.“ (Tito lidé mají malou podporu od církevního vedení, protože synodní rada chce zachránit instituci „církve“ a má za to, že angažmá v hnutí na obranu lidských práv není v souladu s řádem církve.) … (Na Komenského fakultě v Praze se stalo toto:) „Vloni na jaře v rámci homiletického semináře v kostele u Salvátora se student Tydlitát, jenž byl odpovědný za liturgii této bohoslužby, modlil za tehdy vězněného Svatopluka Karáska. Fakulta mu na dva roky zakázala studium. Podobný osud měl student theologie Martin Zlatohlávek, který na konci dubna 1975 při jedné bohoslužbě v kostele u Salvátora … spolu s jiným studentem položil na oltář dva nápisy s biblickými verši: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Více sluší poslouchat Boha než lidi“… Fakulta Zlatohlávka na dva roky vyloučila ze studia. V současné době vykonává vojenskou službu a stále ještě nebyl přijat k dalšímu studiu, i když lhůta dvou let již uplynula.“
Tito křesťané v ČSSR, ti zbabělí i ti odvážní, jsou našimi bratry. Chceme za ně prosit. Ztišme se k modlitbě:
Dobrý Pastýři, při tvém bolestném volání
nejsme schopni změnit sami sebe,
pokud nás nezměníš ty.
Také naše modlení je soběstředné, sobecké.
Dobrý Pastýři, dej nám nového Ducha,
abychom přivolávali tvoji budoucnost,
v níž ty sám shromáždíš trpící a ztracené.
Prosíme tě dnes zvlášť za synodní radu
Českobratrské církve a za Komenského fakultu.
Dobrý Pastýři, ty jsi slíbil sám sebe,
nezůstávej skrytý.
Ve jménu všech trpících a ztracených prosíme:
Přijď, tak jak prorok předpověděl
a posiluj všechny, kteří jsou pronásledováni na Východě i na Západě.
Prosíme tě za české faráře:
Bauera, Balabána, Kocába, Karáska, Rejchrta, Trojana, za Dr. Hejdánka a Dr. Komárkovou,
za vyloučené studenty Tydlitáta a Zlatohlávka.
Dobrý Pastýři
přijď brzy
a dej nám
ať do tvého příchodu
žijeme tvojí budoucností.