Kázání Petra Wagnera

Číslo

Text: Jan 20,19–31

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“

Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Sestry a bratři, pokoj vám.

Prvního dne po sobotě, tedy v neděli, se setkáváme podobně jako učedníci tehdy a já věřím, že ne ze strachu a ne za zavřenými dveřmi. To si ostatně z tohoto příběhu máme vzít jako první věc, už to by vlastně mohlo stačit, aby bylo společenství zdravé a přitažlivé – a nebylo nakažené strachem a nebylo zabedněné. Což je vlastně úplně skvělé přídavné jméno pro tu příležitost – zabedněná je místnost, ale zabedněný je i člověk, který nechce, aby k němu cokoliv pronikalo zvenčí, a chce si tvrdošíjně trvat na svých názorech.

Dnešní příběh je mimo jiné o tom, jaké řešení existuje pro kolektiv, který strachu podlehl a zarýgloval se, aby se k němu zvenčí nedostalo nic. To je totiž základní pokušení pro každou církev.

Kde je zabedněno, tam prochází jen minimum světla zvenku a ve tmě strach lépe roste. Strach má velikou moc a jeho pomocí dokážete lidi držet pěkně na uzdě. Kdo umí se strachem pracovat, dokáže v lidech stupňovat i nenávist k čemukoliv, co by mohlo přijít zvenčí. Na tom už se dá udělat slušná kariéra. V politice, u stran, které tíhnou k rasismu, xenofobii a podobným věcem, ale bohužel i v církvi. Zdá se vám to přitažené za vlasy?

V církvi má práce se strachem samozřejmě svou specifickou podobu. Více než v politice se dává pozor na zachování láskyplného „looku“, tváře by neměl opouštět úsměv a není dobré zvyšovat hlas. Ale xenofobii nebo nenávist k tomu, co je jinačí a neznámé, lze vypěstovat i v prostředí, kde se neustále hovoří o lásce k bližnímu. Mnohá zbožná ústa dokáží v jedné větě kázat o Božím milosrdenství a proklínat – dejme tomu homosexuály.

Ale pojďme blíže k příběhu, který v situaci strachu a zabednění ukazuje učedníky Páně. Učedníky, které už oslovila Máří Magdaléna se zprávou o tom, že Ježíš byl vzkříšen! Toto zabednění se děje už poté, co učedníci slyšeli o Vzkříšeném… Není to trochu smutné? Nezdá se, že by ta informace s někým vůbec něco udělala. Ženskou nikdo z těch našich církevních otců zřejmě nebral vážně. Možná ji ani nenechali pořádně domluvit:

„Viděla jsem Pána a toto mi řekl,“ – a, představuji si, chlapské hlavy okamžitě vypnuly, protože je nesmysl, aby si někdo popovídal s někým tak bezpečně mrtvým, jako byl Ježíš.

V příkrém rozporu s „viděla jsem Pána a toto mi řekl“ jsou ty zabarikádované dveře, místnost utemovaná před světlem vzkříšení.

Je psáno, že se shromáždili za zavřenými dveřmi „ze strachu před Židy“. Učedníci byli také Židé, můžeme říct, že se báli svých náboženských a společenských autorit, možná o něco více než lidí z ulice. Nevysmívám se jejich strachu. Měl reálnou podstatu, nebyla to jenom chiméra. Ale chci se něco z téhle patálie naučit. Má to řešení?

Má, ale musí přijít zvenku, ve společenství zavřených a vystrašených se to řešení samo o sobě neobjevuje. Přichází Ježíš a bez velkých cavyků je zdraví: „Pokoj vám.“ Nikomu nic nevyčítá, nejmenuje, kdo ho zapřel. Vypadá to, že mu stačí, že se nakonec shromáždili. Každý, kdo tam byl, mohl obdržet pokoj.

Ukázal jim ruce a bok, aby si mohli být jisti, že ten, kdo přináší pokoj, je ten, který byl ukřižován a ten, který byl vzkříšen. Víra je jenom, když to máme takhle všecko pohromadě…

A aniž by stačili nějak dozrát, hned dostávají učedníci úkol:

„Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Není to nějak brzo? Není tu jen nekompetentní, polověřící, zmatená skupinka chlápků, kteří nebyli ochotní věřit ženě, ale byli velmi ochotní se intenzivně bát a zamykat?

U nás (v ČSCH) (a v Českobratrské církvi evangelické tuplem) by se řeklo, ať se s tím úkolováním ještě počká, že tam sice proběhla nějaká tříletá katecheze, ale není jisté, zda už nazrál čas ke konfirmaci nebo biřmování – tihle chlapíci určitě nejsou ve víře dospělí.

Ježíši Kristu Vzkříšenému to ale nějak nevadí nebo co, protože rovnou pokračuje s řešením, kdo tuhle skupinku k jejímu úkolu uschopní: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

Zní to, jako by Ježíš nechtěl, aby se vrtali ve vlastních neschopnostech a nedokonalostech, ale aby s posilou Ducha vyrazili do světa odpouštět, protože svět si sám neodpustí. Aby příliš neotáleli a tuhle zásadní věc začali realizovat, protože žeň je velká a dělníků málo.

Úžasné! Ale není to všecko.

Někdo totiž na tomto zásadním shromáždění chybí. Tomáš, s pozdější nálepkou Nevěřící, kterou mu nalípli zřejmě ti, kdo zapomněli, že byl dříve ochoten pro Ježíše položit život. Tomáš ale nebyl zabedněný s ostatními, nebyl třebas ani paralyzovaný strachem. Byl někde venku, což mi přijde spíš jako výraz svobodného ducha, který nepodlehl tíživé chandře svých spolubratrů.

Pro jeho takzvanou nevíru mám pochopení. Myslím, že docela správně nevěřil svým kolegům jejich zážitek z neděle, protože si třebas myslel – vždyť je-li Ježíš živý, nebude přece nikde s vámi zavřený. On je venku, to dá rozum. Dokonce, spekuluji, že měl důvod být ke svědectví spolubratrů nedůvěřivý, protože na nich nebyla změna smýšlení příliš vidět. Jen si to přečtěme: „Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř“ – vždyť to je úplně stejná situace jako před týdnem! Učedníci něco prožili, k něčemu byli povoláni…, mine týden a další neděli už jsou zase zabednění za těmi samými dveřmi. Je to svědectví o tom, jak to má s církví Ježíš těžké a musí to zkoušet znovu a znovu? Možná taky trochu ano. „Nepochybuj a věř“ nezní jen Tomášovi, ale taky těm okolo něj. I nám. Abychom „věříce měli život v jeho jménu.“ Amen.