Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, letošní seniorátní setkání je ovlivněno událostmi na Ukrajině. Sledujeme napjatě válku a uvažujeme, jaké místo v tom všem hrajeme. Nejen jako občané, ale jako křesťané. Zmíním dva biblické příběhy, které se nějak války týkají. A pak jeden příběh, který se toho taky týká.
Abram je v třinácté a čtrnácté kapitole knihy Genesis líčen jako člověk zasazený u tekoucích vod. Má vystavěn dům na skále Božího slova. Dává přednost mladšímu Lotovi, který si vybere život v blahobytu a odchází do úrodného údolí Sodomy a Gomory. Abramovi zůstanou neúrodné, kamenité hory. Abram, ač starší, ustupuje, z pohledu světa vezdejšího má navrch Lot, získal jmění pro sebe i své potomky. Jenže přijde nespravedlivá válka, čtyři králové vytáhli proti pěti, Lot je náhle jak pleva hnaná větrem, skončil v zajetí a táhli ho zpustošenou krajinou. Abram zůstal pevně ukotven v Božím slovu, když se dozvěděl o utrpení Lota, vytáhl, aby ho osvobodil, i když šance z politického, resp. pragmatického hlediska měl pramalé. Všichni analytici se shodli, že to Abram prohraje. Navíc! Lot si pomoc nezasloužil, sám se rozhodl všechno přizpůsobit blahobytu, liboval si prý údajně, že napálil Abrama… Proč by mu měl probůh Abram pomáhat? Proč by měl nasadit život? Nemáme pomáhat těm, kteří si naši pomoc zaslouží?
Analytici se tehdy shodli, že Abram padne a Lot si pomoc nezaslouží. Dobře mu tak, v žalmu se zpívá o plevách hnaných větrem, tedy o těch, kteří na slovo Hospodinovo zapomněli, a tak ať s nimi cizí vojska smýkají, bůhví za co všechno teď pykají.
Realita ale – tak jak to v lidských dějinách pravidelně chodí – šokovala všechny přihlížející. Přichází Abram, nejen, že si dovolil zůstat na živu – ale má sebou také zachráněného Lota s jeho jměním a jeho lidmi. A mnozí padali prý na kolena a chtěli Abrama ustanovit králem a založit teokratický režim, protože Boha, který Abramovi dopomohl k tak nečekanému vítězství, je dobré mít ve znaku říše a v jeho jménu pobíjet nepřátele – abychom se přece nestali plevami hnanými větrem. Abram se ale zachoval jako blázen, všechny nabídky odmítl, místo toho říkal něco o tom, že Bohu patří všechna země a blázni a snílci z toho měli radost.
Kniha Zjevení zvěstuje v osmnácté kapitole zkázu totalitní římské říši, té říši, která si hraje na spravedlnost, která si hraje na mír:
Odplaťte po zásluze té nevěstce, dvojnásob jí odplaťte za její činy! V poháru, který připravovala, připravte pro ni dvojnásob; kolik si užila slávy a hýření, tolik jí dejte teď trýzně a žalu. Protože si namlouvá: Trůním jako královna, vdovou nejsem a neokusím smutku – proto v jediném dni dopadnou na ni pohromy: smrt i žal a hlad, a bude zničena ohněm.
Zkáza prý dopadne na ty, kteří lhali, podváděli, smilnili, týrali nevinné. Potrestáni budou kolaboranti, všichni ti, kteří té děvce pomáhali, kteří čerpali energii z její moci a kteří tak její moc rozšiřovali a legitimizovali. Potrestáni budou i ti, kteří ke zlu mlčí, vždyť když dobří lidé mlčí a nic nekonají, zlo triumfuje. A tak dobří lidé vlastně nejsou až tak dobří, spíš jsou to lidé „normální“ nebo „spořádaní“…
Nicméně, zlo, které římský režim buduje, se nakonec obrací proti němu. Podle knihy Zjevení má zlo tuto povahu – nakonec zničí ty, kteří ho vypustili. Čím horší zlo vypustili, tím větší trest na ně dopadne.
Paráda, dobro zvítězilo, uklidnil jsem se, nebojím se. Vždyť věřící člověk má zůstat klidný a tak trochu mimo tento svět, vždyť náš domov není v tomto světě.
Anebo bych měl znervóznět? Kdo že se v knize Zjevení raduje? Kdo tuto knihu čte? Nečtou ji ti, kterým buší na dveře státní policie, která zatýká, zavírá a posílá lidi do neznáma do pracovních táborů na převýchovu? Nečtou ji ti, kterým tyran a jeho armáda skřetů všechno vzala a utýrala je k smrti?
Právě tuhle realitu Jan potvrzuje, když popisuje zvrhlou totalitní moc: Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl.
V realitě kolem Jana se děje právě toto, vítězí tyran zpitý krví spravedlivých. Na světě vítězí moc a ti, kteří moc mají pevně v rukou. To ví každý… Přesto Jan drze tvrdí, že zvítězili ti zavraždění. A kdo čte jeho knihu, prokazuje to vlastně jako čin odvahy, protože je to zakázané…
Jan mi vnukl kacířskou myšlenku, že Abram tehdy ve skutečnosti při záchraně Lota padl. Umřel on i Lot i všichni, kdo byli s nimi. A že podivné vítězství Abramovo a podivné setkání s mystickým králem Melchisedekem, které následovalo, má spíš charakter Janova zpěvu ohlašujícího vítězství spravedlivých, než že by to byl exaktní reálný fakt. Je to spíš vyznání a apel, než realita.
Co je ale realita? Jan je přesvědčen, že právě ta ohlášená realita Boží je důležitější než realita bušící na dveře v podobě tajné policie. Protože duchovní zápas dává sílu pro fyzický boj. Někdo se chová, jako by ani Boha nebylo, a jiný se chová, jako by Boha bylo. Ta realita, co máme v hlavě, je určující pro naše činy. A naše činy mají dopad na naše bližní. Proto je duchovní realita ta důležitější.
Ví to i tyrani, proto se tak snaží budovat duchovní realitu – tu, která přesvědčuje běžného člověka, že třeba Rusko je vyvoleno spasit svět. Tato víra pak vede stejně jako před časem v Německu lidi k názoru, že vést válku proti všem je v pořádku.
Dietrich Bonhoeffer promýšlel tu duchovní realitu ze všech stran a dospěl k závěru, že je třeba odstranit tyrana. Před tímto činem byl rozhodnut vystoupit z církve. Nezpochybňuje, že použití násilí vinou je a vinou zůstane. Ale trvá na tom, že mohou nastat situace, kdy se křesťan z lásky k bližním provinit musí.
Bonhoeffer byl zatčen, odsouzen k smrti. Poslední svědectví pochází od táborového lékaře z Flossenbürgu, který vypověděl, že se před popravou (9. dubna 1945) modlil a byl klidný a smířený. Podle dalších svědectví z chvil před popravou tento klid a smíření předával ostatním vězňům.
Jeho přítel, anglický teolog George Bell obdržel poslední Dietrichova slova (jež se zachovala): Toto je konec, pro mě ale začátek života. Věřím na univerzální křesťanské bratrství, které je nade všemi národními zájmy. A věřím, že zvítězíme. (Renate Wind, D. Bonhoeffer, Křesťan v opozici, str. 147).
Kdo jsou ti krásní lidé / v šat bílý odění?
Lidé co k trůnu přišli / z velikého soužení
V nebi je trůn, v nebi je trůn, v nebi je trůn pravdy hlavní sídlo,
v nebi je trůn, v nebi je trůn, všem vladařům připomínej.
Modlitba
Prosíme, zastav válku na Ukrajině, buď světlem pro ty, kteří umírají a dávej sílu těm, kteří pomáhají.
Ty nám, Pane, dáváš zdarma možnost budovat svůj dům na skále, totiž na tvém Slovu a tvém Synu. Prosíme, abychom dovedli být velkorysí jako tvůj služebník Abram, abychom nekárali druhé se sebeuspokojením a pohrdáním, jak jsme dobří ve víře.
Pane, ochraňuj naše srdce, když nás posednou běsy zloby a nenávisti, když druhé deptáme, ohrožujeme, utiskujeme a vydíráme. Přimlouváme se za slabé, kteří jsou v nevýhodě, dostávají se do tísně, jsou vytlačováni. Prosíme za ty, kdo jsou nemocní, zranitelní, kdo jsou opomíjeni…
Pane, probouzej mezi námi odpovědnost, všímavost a ohleduplnost.
Kázání ze seniorátního setkání všech generací ve Strměchách 17. 9. 2022