Kázání Petra Tureckého

Text: Matouš 9,9–13

Čtení: Ozeáš 6,1–6

Mt 9,9–13

Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“

On vstal a šel za ním.

Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“

On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“

Ježíš řekl celníkovi, aby šel za ním. A on šel.

Člověk, který se nechoval v životě dobře. Možná to byl někdo, koho bychom odsoudili. Není tady ale podstatné, co všechno špatného udělal, ale že se zvedl, vstal a šel za Ježíšem. Opustil to, co dělal. Jeho život začal mít smysl.

Někdy si můžeme říct, že křesťanství nabízí laciné vyváznutí ze špatného duchovního stavu člověka. „Budu se chovat špatně a pak, až mi poteče do bot, řeknu, že mi je líto toho, co jsem dělal špatně, a bude mi odpuštěno.“ Mám za to, že takto si křesťanskou cestu ke spáse představuje hodně lidí. Tuto představu o uzdravení ale nevnímám jako pokání nebo skutečné uzdravení, ale jako pokus o výměnu kabátu. Dělal jsem mnoho věcí špatně, tak se teď za ně omlouvám, a bude mi odpuštěno. Křesťanství může působit jako velmi jednoduchá cesta k uzdravení. Jako laciné odpouštění. Přijmi Pána Ježíše a budeš spasen.

Myslím, že je přijetí a přijetí. Je oběť a oběť. Jinými slovy – jenom jedno je následování, jenom jedno je přijetí a jenom jedna je oběť.

Takové pojetí duchovní obnovy člověka nacházíme u proroka Ozeáše. Bohu nezáleží na obětech, které mu přinesli Izraelci v podobě rituálem předepsané zápalné oběti. Ozeáš viděl, že oběť, která se přímo nedotýká člověka, je brzy pochopena lacině. Ani se nemusím moc snažit a ono se to vyřeší. Dám Bohu to, co chce, a on mi dá pokoj. V soukromí můžu mít postoj klidně opačný.

Ozeáš to ale vidí obráceně. Teprve ze soudů Hospodinových vzejde světlo. Jedině cesta, kdy Hospodin skrze své proroky člověka otesává, kdy člověka ubíjí výroky svých úst, jedině tady vzejde člověku světlo. Ozeáš poeticky popisuje stav, kdy člověk sám na sobě fyzicky nechá působit Boží slovo.

Tehdy, když je člověk opravdu – i fyzicky – proměňován, působí Boží milost. Bůh vede člověka k poznání, že konání milosrdenství je pravou zbožností. Slovo chesed zahrnuje obě polohy najednou: kdo koná chesed, je milosrdný k člověku a zároveň je zbožný. Zbožnost je také vděčnost. Takový člověk je Bohu vděčný… třeba za to, že vůbec může milosrdenství konat. Že tímto milosrdenstvím může do světa vstupovat Bůh. Že se může sdílet s druhými lidmi o všechno, co má, protože všechno, co máme, máme jen od Hospodina propůjčeno. Není to tedy doslova naše. Proto i peněžitý dar, almužna, je konání milosrdenství.

Ozeáš říká: Chci, abyste byli zbožní svým milosrdenstvím. Chci, abyste Boha raději poznávali, než mu nosili oběti. Poznání Boha úzce souvisí s milosrdenstvím. Není to myšleno jako dnes, že si sednu a budu studovat daný předmět a nabudu o tom předmětu znalosti. Poznání se projevuje už v milosrdenství. Čím víc Boha znám, tedy čím více chodím po jeho cestách, tím více jsem schopen milosrdenství. Poznání Boha tedy neznamená, že si o něm myslím, že je milosrdný, že znám jeho milosrdenství, a sám zůstanu nemilosrdný.

Poznání Boha znamená, že já jsem také s ním milosrdný. Poznání v biblickém smyslu znamená úzký, intimní vztah s tím, koho poznávám. I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla… (Gn 4,1) Hospodin ústy Ozeáše říká (kral.): Milosrdenství oblibuji a ne oběť, a známost Boha více než zápaly.

Hospodin svými výroky o člověku člověka otesává. Pokud člověk slyší a bere vážně Hospodinova slova, čili soudy, proměňuje své jednání. A začne mu vzcházet světlo. Tak se spolu pojí víra a poznání Boha a milosrdenství. A navíc taky vidíme, že víra vzniká slyšením. Víra je tedy ze zvěstování (Ř 10,17). Pak ale následuje lidská odpověď.

Celník uslyšel volání Ježíše, vstal a šel za ním. Slyšel, a vznikla u něj víra. A nastala proměna. Nevymlouval se, že ještě musí spočítat peníze, že musí počkat, až se s někým poradí, nevadilo mu, že ho možná jeho kolegové budou pokládat za blázna. Že přijde o zisk. Výmluv by měl určitě dost.

Učinil ale to, co popisoval Ozeáš. Neudělal falešnou oběť. Sám obětoval možná jméno, možná čas, možná peníze, obětoval to, na co byl zvyklý. Udělal něco, co mohlo změnit jeho život.

Nebylo to tedy tak, že by k němu Ježíš přišel a řekl mu: vím, že jsi hříšník, ale já jsem přišel odpustit hříchy, tak ti odpouštím. To by samozřejmě nemusel celník dělat nic. Mohl by se líně obrátit z boku na bok a říct: No, když myslíš, Ježíši, mně to nevadí. Ať tedy jsem zachráněn.

Pak by také měli pravdu farizeové, když Ježíši vytýkali, že stoluje s celníky a jinými hříšníky.

Mám ale za to, že ten celník opravdu něco udělal, že učinil možná první opravdovou oběť ve svém životě. Možná obětoval své jméno, svou pozici.

Možná ale obětoval jenom svou představu o tom, jaký je v očích těch druhých. Možná z toho Ježíšova volání poprvé pochopil, že není důležité, jak chceme, aby se na nás druzí dívali. Možná pochopil, že před Bohem jsme si všichni rovni a že jediné, co pomáhá, je míra lásky a oběti, na níž se chceme podílet.

Celník vstal, aby se mohl učit být bližním. A začalo se mu otevírat království nebeské.

Ježíš nepřišel jako soudce, ale jako lékař.

A dokonce vyzývá, abychom na něj takto hleděli – ne jako na soudce, ale jako na lékaře. A z jeho příkladu se učili, co to je milosrdenství. A sami jej následovali v neodsuzování druhých, ale citlivé pomoci.

A my za to Hospodina chválíme, že nám daroval takovou milost.

Budeme dnes moci stolovat s Ježíšem Kristem u jednoho stolu. Jako celníci a hříšníci, jako společenství těch, kteří touží zakusit něco z Božího království.