Čtení: Pláč 5,1–22
Text: Lk 13,1–5
Byli pak tu přítomní času toho někteří, vypravujíce jemu o Galilejských, kterýchžto krev Pilát smísil s obětmi jejich. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Co mníte, že jsou ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni jiní Galilejští, že takové věci trpěli? Nikoli, pravímť vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Anebo oněch osmnácte, na kteréžto upadla věž v Siloe, a zabila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi přebývající v Jeruzalémě? Nikoli, pravím vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete.
Katastrofy přicházejí a odcházejí. Živelné i válečné, hromadné i osobní. To je skutečnost, kterou v srpnu roku 2002 předvedly povodně, před více než rokem útoky z 11. září. Čím déle jste kdo na světě, tím více katastrof byste mohli uvést. Katastrofa je jako výbuch granátu či bomby: má své epicentrum, své přímé oběti. Pak jakoby prostřední okruh lidí zasažených méně, nejbližších příbuzných, přeživších. A nakonec nejširší okruh diváků a svědků, lidí, kterých se katastrofa dotkne jenom nepřímo, na daních, na potížích se vstupními vízy nebo třeba zkomplikovanou dopravou. Právě ona třetí skupina, do které myslím patří převážná většina nás zde dnes přítomných, se zpravidla jako první začne ptát, kdo za to může. Ti druzí totiž většinou zápasí s bezprostředními následky katastrof. Ale když je pak dobojováno, ptají se i oni spolu s těmi třetími: kdo za to může?
Potřeba nalézt viníka se dá vysvětlit psychologicky. Přestálé napětí je nutné uvolnit. A tak je hledání příčin neštěstí často přiživováno prastarou lidskou potřebou obětního beránka. Vězí i v každém z nás a měli bychom si na ni dát pozor, měli bychom o ní vědět a držet ji na uzdě a čelit jí tam, kde ji jiní – třeba média – začnou pouštět ze řetězu.
Hledání příčin katastrof má ovšem i další, tentokrát velmi moudrý smysl: totiž zabránit tomu, aby se katastrofy opakovaly. Vycházíme přitom z předpokladu, že svět funguje vypočitatelně, že v něm platí propojení příčiny a následku. Lidstvo toho mnoho ví v oblasti meteorologie, ekologie, zdravotnictví apod. Od Pána Boha má rozum a úkol „obdělávat a střežit“ zemi (Gn 2,15). Úkol „obdělávat a střežit“ je apelem na lidskou moudrost a zodpovědnost. Podle svých možností – a ty nejsou malé – se má člověk o stvoření kolem sebe starat, tedy především vůbec ho brát na vědomí, má mít na mysli, aby mu zbytečně neškodil. „Obdělávat a střežit“ znamená, že si dá práci a o světě kolem sebe bude přemýšlet, dozvídat se o něm nové věci, znamená to ale i to, že jeli nám nyní dáno žít ve více méně demokratickém státě, že člověk přemýšlí o tom, který program svým hlasem podpoří, a který nikoli – i to v sobě obnáší pokyn „obdělávat a střežit“ z knihy Genesis. Jdeli o to, „obdělávat a střežit“, pak má také smysl ptát se po příčinách katastrof – a těmto příčinám se napříště vyhnout. Příběh o stvoření světa s jeho pravidelným líčením řádu (= pořadí) Božího tvoření nás opravňuje k tomu, abychom svět, v němž se pohybujeme, považovali za svět, v němž funguje kauzalita, tedy příčina vyvolávající následek a následek mající vždy svou příčinu. O tom bylo napsáno mnoho moudrých knih – a píší se další.
Jenomže: jedna část našich zkušeností kauzalitě přitaká, jiná ji vyvrací. Nebo spíše: události mají často příčin víc a ty příčiny se navzájem podmiňují nebo naopak násobí, takže u mnoha věcí stejně vůbec netušíme, co bylo jejich nejsilnější příčinou, netušíme ani, jak se dál budu vyvíjet, jak dopadnou.
A tak dobře rozumíme skupince těch, kteří – bezradně, s očima navrch hlavy či možná i se zápisníčkem konfidenta – oslovili Pána Ježíše na jeho cestě z Galileje do Jeruzaléma. Vyprávějí o dvou katastrofách z poslední doby. Všimněme si: jsou to lidé onoho vnějšího okruhu, svědkové z doslechu, ne ti přímo zasažení. Ani jedna z událostí není vykreslena do detailu, přesto však obě velmi dobře zapadají do obrázku tehdejší doby. Pilát skutečně vynikal averzí vůči kraji, do něhož byl Římem poslán, a tvrdě likvidoval náznaky odporu. A odpor proti Římu se často rodil především v kruzích věrných Božímu zákonu. Masakr těch, kteří putovali na pouť do jeruzalémského chrámu a možná se jen připletli k nějakému, kdoví kým vyvolanému střetu s římskou policií, vystihuje atmosféru Jeruzaléma několik desítek let před velkým protiřímským povstáním (které ovšem Římané tvrdě potlačili a jeruzalémský chrám přitom zbořili). Věž, která se sesula u jeruzalémské vodní nádrže Siloe, – konstrukční kolaps – to je věc, kterou zná antika stejně jako moderní doba.
V obou případech by bylo možné položit otázku: „Kdo za to může?“ Možná se tak rozzlobeně ptal velitel římské posádky, když četl večerní zprávu o krvavém zásahu své jednotky, když přece příkaz seshora zněl „zbytečně nedráždit“, možná se tak zoufale ptali galilejští pozůstalí, když k nim dorazila smutná zpráva, možná se tak ptal hlavní architekt města Jeruzaléma.
Pán Ježíš se tak neptá. Tuší vysvětlení, které se honí hlavami tazatelů, kteří znají Písmo, věří v Boží vládu nad světem i v Boží všemohoucnost – a tak, když nesedí žádné z logických vysvětlení tragédie, zbývá ještě jedno, to, kterému nevěřící neporozumí, které nikdo nevidí, které se odehrává jen mezi Bohem a těmi, z nichž žádný už nepromluví: ano, mohli si za to svým hříchem. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
„Ale kdepak!“ – odpovídá Pán Ježíš rozhodně na toto zdánlivě zbožné vysvětlení. Zbožné opravdu jen zdánlivě. Je to vysvětlení, k němuž možná ukazují některá místa Starého zákona (třeba kniha Deuteronomium či někteří proroci), které je ale právě ve Starém zákoně také rozhodně odmítnuto (v knize Jób): vysvětlení, že komu se vede špatně, ten si to způsobil svým hříchem. Pávě tam, kde ale takové vysvětlení nechává i samotného Pána Boha fungovat podle pravidla kauzality, namísto aby ho vyznalo jako Pána i nad kauzalitou, tam se stává hlasem pokušitele, hlasem proti Pánu Bohu. Pravidlo příčiny a následku máme používat – a hojně používat – tam, kde jde o fungování našeho každodenního života. Ale tam, kde předstupujeme před živého Hospodina, máme složit svá pravítka, sklapnout své slovníky, vypnout své počítače, dát stranou svou poučenost, jak že to ve světě chodí.
„Jestliže nezměníte svou mysl, všichni právě tak zahynete.“ To je Ježíšova odpověď na otázku „Kdo za to může?“ Jistě, možná i vám kmitne hlavou přísloví „My o voze, on o koze.“ Jenže právě v této mimoběžnosti je klíč k pochopení jeho odpovědi. Ježíš nepřistoupí na rovinu, kde se jen hledá bezprostřední viník. Pán Ježíš se tváří v tvář neštěstí odmítá zastavit u otázky, kdo za to může. Ta otázka jistě má své relativní oprávnění. Jsou chvíle, kdy má zaznít. V této chvíli se ale Pán Ježíš ptá jinak. Neptá se „dozadu“, po příčinách současného stavu. Ptá se „dopředu“, ptá se, jestli tedy alespoň teď se jeho posluchači nechají oslovit Božím královstvím, které v něm, v Ježíši, přichází do světa. Katastrofy vedle svých zjistitelných příčin a vypočitatelných následků mohou podle Ježíšova slova mít také ten smysl, že nám připomenou pravdu o naší situaci před Pánem Bohem. Naše situace před Pánem Bohem, před katastrofou i po ní, je taková, že od nás chce – stručně řečeno – pokání, změnu mysli, změnu cílů, které jsme si nastavěli, jako by tu Boha nebylo. Chce od nás, abychom především každý zvlášť slezl ze své soudcovské stolice, na níž je nám jasné, kdo všechno za co může, abychom vylezli ze svého úkrytu, z něhož ven křičíme, že my za to nemůžeme. Chce od nás, abychom předstupovali před Boží tvář jen a pouze s vírou v Boží milosrdenství, s holýma rukama a s otevřeným srdcem.
Nemuset se bránit, nemuset se obhajovat – spolehnout se na Boží milosrdenství, k tomu nás zve Pán Ježíš i v dnešním příběhu. V zákrytu za ním, který se obětoval a byl vzkříšen, smíme předstupovat před Pána Boha. Smíme před jeho tvář předstupovat už v tomto čase, v dobách klidu i když přicházejí katastrofy. Před Boží tvář smíme předstupovat v zákrytu za Ježíšem Kristem, pro zásluhu jeho oběti, kterou na sebe vzal náš hřích. V zákrytu, tedy v jeho stylu, v jeho šlépějích.
Evangelista Jan vypráví příběh, který také souvisí s vodní nádrží v Siloe. A souvisí i s otázkou, kdo za to může. I s otázkou, co dělat tváří v tvář utrpení. Souvisí s cestou, která podle Pána Ježíše vede do Božího království. Oproti příběhu z Lukášova evangelia je zde ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco tam mluvil z lidmi z „třetího okruhu“, s těmi, kteří se teoreticky ptají na příčiny utrpení, zde mluví s člověkem z „epicentra“, zde mluví s člověkem přímo zasaženým. Poslouchejme (J 9,–7):
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.
Amen.