Text: Marek 5,1–20
Mk 5,1–20
(Přijeli na protější břeh moře… Už touto první větou vzbuzuje ČEP nedůvěru; copak se po moři jezdí? Tedy raději v podání kralických:)
Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských. A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého. Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo již mohl řetězy svázati, Nebo často jsa pouty a řetězy okován, polámal řetězy a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho zkrotiti. A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.
Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu, A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil.
Načež pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto. I otázal se ho: Jakť říkají?
A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho.
I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny. Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se. I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme. I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům,) i ztonuli v moři.
Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli lidé, aby viděli, co je se to stalo. I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž byl trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa a maje zdravý rozum, toho totiž, kterýž měl tmu ďáblů. I báli se.
A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství, i o vepřích. Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich.
A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen byl od ďábelství, aby byl s ním. Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak jest veliké věci učinil tobě Hospodin, a slitoval se nad tebou. I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni.
Kázání:
Množství. Davy, mraky lidí. Nerozlišená masa.
Mnoho kusů, mnoho stád, mnoho vojáků, celé armády. Hordy.
Množství mluvících hlav. Množství dat, zpráv a informací… k tomu ta snadnost jejich množení, kopírování, multiplikace.
Megapolis, množství betonu, množství lidských produktů, množství odpadů.
Rozsáhlé nekropole – vždyť mrtvých je mnohonásobně víc než živých.
A masové hroby.
Masové šílenství. V současnosti množství ruských vojsk v Ukrajině.
Produkce množství, nezastavitelné množení, jaderné štěpení. Rakovinné bujení. Množírny. Pěstírny. Trvalý růst.
Sběratelství. Schránčlivost. Obsedantní potřeba množení peněz. Hodně prachů, škváry, love, chechtáků, vaty.
Mnoho funkcí a členství. Množství imperativů a povinností. Mnoho milostných a jiných poměrů. Mnoho rolí.
Vícero životů. Množství možností, množství cest, množství dveří, množství starostí. A množství zážitků, nespojitých vzpomínek, neodbytných obrazů, přeplněná minulost, vytěsňované skutečnosti.
Množství útočících představ, před-stavujících se před skutečnost. Všetečnost či kunktátorství. Posedlost množstvím. Ztráta celku. Příliš mnoho ničeho. Příliš mnoho otravných podružností a jednotlivin.
Chce-li to člověk pojmout a pochopit, jako by to bylo možné jedině za cenu toho, že se zblázní. A tak jsou tu běsi. Množství démonů, takřečené pandemonium.
Jak si zachovat zdravý rozum? Jak se nezbláznit? Jak se netříštit? Nemít hlasy. Nevpustit si to množství jednotlivostí, jež nás obklopují, do svého nitra. Neztratit se ve světě, nebýt manipulovanou součástkou masy. Udržet jednotu, všech pět pohromadě. Vlastní identitu a vztah k jedinečnosti.
–
Evangelia ví o těch, co jsou až na půdu nemocní množstvím, Ježíš se záhy, od samého počátku svého působení na veřejnosti potkává s posedlými ďábelstvím, s těmi majícími démony, s lidmi nečistého ducha. Jeden takový se jemu – a potažmo i nám po dvou tisících letech – představí slovy:
„Množství jméno mé.“
Povšimněte si prosím v tom vyprávění podle evangelisty Marka jistých gramatických nesrovnalostí:
Nejprve onen muž nečistého ducha vystupuje standardně pod jednotným číslem: „Co je ti do MNE – co je MNĚ do tebe,“ říká. „ZAKLÍNÁM tě, abys MĚ netrápil.“ „MÉ jméno je…“
Ale pak přejde do čísla množného: „Je NÁS mnoho.“
Vzápětí ještě jednou probleskne číslo jednotné, čteme, že Ježíše prosil, on, jeden. A prosil ho, aby nevyháněl pryč jakési JE. „I prosil ho velmi, aby JICH nevyháněl z té krajiny.“
A pak už přebírají iniciativu, prosíce Ježíše, tihle ONI, uvedení v plurálu jako ďáblové, démoni, nečistí, zlí duchové, běsi:
„I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů…“ Venkoncem se to množné číslo, všichni ti ďábli, celá ta pandemonie zhmotní; inkarnuje se do pregnantně množného, dvoutisícového stáda sviní. A hurá do nepřeberných vod!
–
Kraličtí překládají příslušné jméno, jímž se ten ďábelník představuje, poprvé jako „Množství“, a podruhé jako „Tma“, protože ve staré češtině tma znamenalo pluk, vojenský útvar čítající šest až třináct tisíc vojáků. Nu ano, takový počet lidských figur dokáže zatemnit kraj až po okraj, po obzor. Působivý to obraz militaristické mašinerie zaplavující svět!
V originále je slovo „legion.“ A mnohé překlady ono legion zachovávají, český ekumenický je akorát počešťuje na legii: „Mé jméno je legie.“ Z historie známe všelijaké legie. V nedávné době jsme slyšeli hodně o Wagnerovcích, označovaných druhdy jako „Putinova cizinecká legie“.
Legion byla římská jednotka, čítající nějakých šest tisíc vojáků. Římské vojenské jednotky samo sebou sídlily taky v onom regionu, jenž byl součástí provincie Sýrie, v regionu deseti měst, v kraji Gadarenských a Gerasenských. Takže když ten posedlý řekl: „jmenuju se Legion“, nemuselo jít o pouhý jazykový obrat, nýbrž o notoricky známý, všednodenní obraz množství v podobě vojácké masovosti. Nicméně toho slova legion se za časů Pána Ježíše běžně užívalo; do aramejštiny i do řečtiny přešlo z latiny. Dokonce i Ježíš ho použije. Ve finále, v Getsemanské zahradě když ho učedníci chtějí bránit, řekne Ježíš tomu, který vytasil meč: „Myslíš že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,53)
Ježíš nechce s legiemi, s armádou andělů nic mít. Ale tady, jak se v průběhu vyprávění hnedle ukáže, jde o armádu démonů, ďáblů, zlých duchů anebo běsů. F. M. Dostojevský nazval svůj slavný román Běsi coby výslovný odkaz na tuhle evangelijní historku. Běsy je podle klasika ruské literatury – alespoň tak ten román vyznívá – posedlý celý ruský národ. Těmi běsy se už nemyslí mytologické postavy ďáblů, ale lidé, kteří je mají v sobě, kteří jsou jimi ovládaní. Někdy proto bývá název té knihy v některých jazycích překládán jako „Zdémonizovaní“ nebo „Posedlí“. Dovolte jeden citátek z Dostojevského: „…a sami začnou prosit, aby směli vejít do vepřů. To jsme my … a vrhneme se, šílení a zběsilí ze skály do moře a všichni utoneme. A patříme tam, protože ničeho jiného přece nejsme schopni.“ Zdá se, že historie dává Dostojevskému ještě po sto padesáti letech zapravdu.
Zpátky k evangeliu: Když byl ten posedlý uzdraven, přišli lidi z okolí podívat se na toho, „který míval množství zlých duchů“ či „tmu ďáblů“, který míval doslova a do písmene „legiona“. Skoro to tak vypadá, jako by to bylo nějaké úsloví: „má legiona“, „mít legion“, podobně jako když se dnes říká o podnapilém „má vopici“, a jako by se tehdy říkalo: „má legion“ o někom, kdo se zbláznil, komu přeskočilo, komu v hlavě harašilo větší množství nezvladatelných elementů, komu šplouchalo na maják, kdo neměl všech pět pohromadě, komu strašilo ve věži. Angličani říkají: „má netopýry ve zvonici“ a netopýrů bývá taky velké množství, nekonečná hejna jich obývají staré věže, půdy nebo jeskyně.
Navrhoval bych překládat to slovo „legion“ jako „regiment“. A to právě proto, že slova regiment se používá též v přeneseném smyslu jako obrazu pro velké množství. Takže by se „ten, který měl regiment“, představoval, a uváděl sám sebe na scénu větou: „Regiment jméno mé.“ A ještě jeden, jiný návrh: „masa“. „Jmenuju se Masa.“
–
Není to sranda mít legiona, mít regiment. Mít na povel tisíce svéhlavých vojáčků, být bezmocným vojevůdcem imaginární armády ve vlastní hlavě. Mít v sobě dav. Hučící úl. Mít běsy. Houfy. Mravence. Být pasákem nezvladatelných stád, vojevůdcem rot krutých bojovníků, zvrhlých blanických rytířů, ukrytých v trojském koni vlastního mozku a pohotových bez varování kdykoli vyskákat a pustošit svého nositele i svět kolem sebe. Po vzoru římských legií potlačit jakoukoliv revoltu a touhu po svobodě a křižovat a křižovat podél cest jak na běžícím páse.
„Je nás mnoho. Jsme mnozí. Je nás mraky. Je nás horda. Je nás masa…“ praví tu jeden jediný člověk. Tohle je nikoli plural maiestaticus, ale plural insaniae, plurál šílenství. Určitě je na to nějaká diagnóza. Šílenství zvané množství. Plurálový nečistý duch. Množství nečistoty v jednom člověku. „Jsem pytel démonů.“
Nicméně i v reálném světě bývá mnoho šílenců. Notabene davy, masy jsou z podstaty davovosti a masovosti šílené. A jedinec se může stát též protagonistou, aktérem množství. Vykonavatelem davového šílenství. Diktatury proletariátu. Exponentem zběsilé masy. Šílenství jedince má podobu osobní, soukromou, psychickou, leč masa spoluutváří šílence. A někdy, pohříchu, recipročně šílenec též spoluutváří masu. Je hrůzné, když se v jenom jediném člověku skrývá regiment, množství, a ještě hrůznější je, když kolektiv, veřejnost, národ, masa přistoupí na jeho hru. Když se množství v hlavě vůdce prolne s množstvím, s většinou, se společností, se státem. Když za mnoho lidí hovoří a mnoho lidí ovládá jeden člověk, nějaký autokrat, diktátor. Toho jsme nyní už docela dlouho svědky v přímém přenosu v osobě toho šílence z Kremlu.
–
Nešť dočtěme příběh do konce: Ten démony posedlý a osedlaný byl uzdraven… Jak se to stalo? – Běsi z něj vyšli. A kde jsou ti běsové? – vepři je vzali. A kde jsou ti vepři? – Voda je vzala… Je to nevratný proces. Jedinečnost vítězí nad množstvím. Lze v tom vidět manifestaci Boží moci, stvořitelské vítězství nad chaosem. Okupační armáda je pryč, a člověk je zachráněn, má zdravý rozum a hovoří s Ježíšem.
Na městské i venkovské obyvatelstvo však padne hrůza. Bojí se, a prosí Ježíše, aby opustil jejich kraj. Nejprve prosil ten posedlý, s ním prosili o sebezáchovu jeho démoni, příslušníci soukromé legie – a hle, teď prosí spoluobčané, domácí, sousedé – plni strachu, prosí, aby odešel pryč. U Matouše vyšlo „celé“ město a prosilo Ježíše, aby opustil region. A podle Lukáše ho prosilo „všecko množství té okolní krajiny…, aby odšel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli.“
Zase množství. Tady už není v originále legion, ale vrací se tu ten jev: množství, dav, lidské stádo. Je to ustrašený dav. Kdoví čeho a proč se bojí? Aby jim Ježíš nezpůsobil další hospodářské škody v živočišné výrobě? Anebo aby je neohrozila nějaká zběsilá stáda sviní? Vůčihledně odmítají Ježíše skoro stejně jako předtím ten člověk mající nečistého ducha. Aby je taky netrápil. A kdoví jestli nejsou mezi spořádanými občany měst a vesnic další posedlí? Dozajista tam mohli být, jenom Ježíšovi nevyšli hned v ústrety. Další, co se nechtěli uzdravit a někam zalezli. Ostatně existují i méně zjevné posedlosti. U Matouše, když vypráví tuhle příhodu, jsou posedlí hnedle už dva! A první šílenec, jenž atakuje Ježíše na samém počátku, již v první kapitole Markova evangelia, vykřikuje: Co je ti do NÁS? Zase množné číslo! Není sám tenhle posedlý, mluví i za blíže neurčené OSTATNÍ.
Kdoví jestli tam nebyli všichni tak nějak kolektivně posedlí? Skupinově skandující: Co je ti do nás, co je nám do tebe?! Co je ti do nás, co je nám do tebe?! Proč by se jinak toho, který tak účinně uzdravoval, měli bát jako jeden muž a zbavovat se ho? Nebyli démoni v hlavě toho právě uzdraveného vnitřním obrazem těch, jimiž býval obklopen a s nimiž měl svoje zkušenosti? Nebyla jeho posedlost přiživována strachem z desetitisíců pohanů, z regimentů obývajících starověkou polis Gadaru, megapoli Gerasu a další centra Desetiměstí? Neutíkal před nimi do hor a nezalézal do hrobů? Ano, tohle všechno jsou už jen dohady. Evangelia jsou příliš stručná, než abychom na tyto a podobné otázky mohli směrodatně odpovědět.
Nicméně dočítáme se, a je očividno, že onen muž by nejradši ihned nastoupil do člunu a odebral se spolu s odplouvajícím Mistrem za vodu – ano, opět prosí Ježíše – nejraději by s ním od nynějška pobýval, chodil a sedával mu u nohou. Leč není mu to dopřáno, ba naopak, dostane úkol: zvěstovat doma, mezi svými, co prožil. Říkat na veřejnosti, jak byl vyléčen ze svého soukromého šílenství, ze své posedlosti množstvím, jak se nekompromisně rozešel s nečistými duchy. Kdo jiný by si s nimi měl rozumět líp než on! A čteme, že se úkolu ujal srdnatě a začal vyprávět či přímo hlásat po okolí a po všech těch helénsko-římských velkoměstech na východ od Jordánu, zvaných Dekapolis, jak veliké věci s ním učinil Pán. A všichni žasli, jsouce tou zvěstí i jejím zvěstovatelem zaskočeni, strženi, zaujati.
–
I my možná žasneme, a musíme se ptát:
Jak se zbavit množství? Jak nebýt rozdvojen? Jak se neštěpit? Nebýt rozpolcen. Fragmentován. Rozmělněn.
Jak setřást zástupy naléhajících myšlenek, démonů, představ, osob?
Jak zůstat sám sebou?
Příběh o gadarenském či gerasenském maniakovi nám jasně zvěstuje, že Bůh zbavuje člověka šílenství, vysvobozuje z ďábelského marasmu množství. Křesťanská víra, to je osvobozující víra v jedno a v jedinečnost oproti množství, v jedinost proti rozpolcenosti. Ten evangelijní příběh nám ukazuje, co je žádoucí: neoddávat se množství, nenechat se jím ovládat, nezalézat do hrobů, tedy být s živými a ne s mrtvými, nebýt nebezpečný sobě nebo svému okolí, být oblečen… rozumně hovořit a zejména chtít být s tím, kdo je normální, a být s Bohem, s Ježíšem. Jít za tím, kdo je jeden a nikoli množství, kdo je sám za sebe a nikoli za masu. A to znamená – být mu protějškem, být také jeden.
Je třeba na té cestě vytrvat. Připomeňme si varovnou pasáž o nečistém duchu, který vyšel z člověka, bloudil po pustých místech a marně hledal odpočinutí. „Tak si řekl: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a bydlí tam…“ (Mt 12,43n Lk 11,24n) Takže ten proces zbavení se nečistého ducha nemusí být nevratný! Je třeba nezanechat dům prázdný, aby jej neokupovali vetřelci. Je třeba uprostranit dobru. „Nebudeš-li konat dobro,“ říká Bůh na začátku Bible Kainovi, „hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit…“ A tady hned sedmero zlých duchů číhá za dveřmi; sedmička je číslo plnosti… tedy zase množství!
Zajímavé a nadějné je, že ten chlápek s divným, beztvarým jménem Masa, Regiment, Tma zná Ježíše jménem. Množství tu jde v ústrety Jedinečnému, aby přestalo být množstvím. Pluk musí a snad i chce být rozbit. Stojí proti konkrétnímu Jednomu Jedinému, Jedinečnému. Jednorozenému Synu Nejvyššího.
V člověku je hlubině zakořeněna potřeba jednoty. Touha po pravdě. Touha po univerzalitě – vždyť uni-versum znamená přivrácenost k jednomu. Koření v nás potřeba pravdy a máme přirozený odpor ke lži, k protimluvu, k rozporům, k množství vzájemně se popírajících výroků a nároků. Víra a zdravý rozum patří k sobě. Víra hledá porozumění (fides querens intellectum), jak pravil Anselm z Canterbury, Jde o ono Jedno, o němž psal J. A. Komenský v knize Jednoho jest potřebí anebo S. Kierkegaard v knize Čistota srdce, aneb chtít jen jedno.
Věříme v moc Jednoho. A – modlíme se k němu. Krom myšlenkové práce, krom hledání pravdy v záplavách lží, je veledůležitá modlitba. „Toto pak pokolení nevychází, jediné skrze modlitbu a půst,“ (Mt 17,21) říká náš Pán. Vždyť i on odcházel na hory se modlit, aby mohl být sám s Otcem. Samota je někdy potřebná, je to svým způsobem půst. Půst od množství. Ano, modlíme se k nebeskému Otci, který je Jeden. Modlíme se k němu právě proto, že je Jeden. V modlitbě přicházíme k Bohu skrze Syna jeho jediného. A on přichází k nám. Přijímáme jej za hosta. Jeden každý zvlášť. Taky občas spočineme u jeho nohou.
Všimněte si, ta historka začíná tím, jak její hrdina uzřel Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu… A – lépe křičet: „Co je ti po nás!“, „Co je mi po tobě!“ než být lhostejný, ani horký ani studený…
AMN