Ezechiel 8,3, Evangelium podle Lukáše 4,5
V každém okamžiku prožíváme věčnost, jenom si to většinou neuvědomujeme – jako propadli těžkému opileckému spánku. Tušíme, že chodíme po okraji propasti, ale jen občas nás přepadá závrať a cítíme spolu s ostatním tvorstvem hrůzu i krásu života. Jsou okamžiky, které nás drží a nelze přesné říci proč. Je to jako aura, prorocké vytržení, jasný sen, srdci se chce vyskočit, tají se dech… Je to jen bod času, mžik oka, kdy je oko zavřené a přece nejvíc vidí. Je to moment, kdy hmatáme přítomnost, ten podivný předěl mezi minulostí a budoucností, vrcholek, bod – stigma času.
Prorok v takových chvílích vidí nebo cítí souvislosti mezi minulostí a budoucností; prorok vidí odkud a kam co spěje. Ale nejde jen o náboženská vytrženi: I naše vlastní myšlenky, naše ideje a představy jsou takovými body v čase, mžiky oka, náhlými vizemi. Takové vize, které nás přepadají a představy, které se před nás, jakoby samy svou vlastní vahou představují, je třeba vyložit, pochopit, interpretovat. Jsou to správná nahlédnutí reality nebo bludy, VIZE nebo ILUZE, inspirace nebo svody, zaslíbení nebo pokušení, je jejich původcem Bůh nebo ďábel??? Je třeba se rozhodnout, neboť každý nakonec podle svých představ a svého náhledu na skutečnost jedná, a to i tehdy, je-li mu nějaký názor vnucen. Je třeba se rozhodovat, kterou vizi skutečnosti podržím jako pravdivou a kterou opustím či upravím, protože podle svých myšlenek nakonec utvářím život svůj i život kolem sebe.
Jak je to s takovými vizemi v bibli? Ani tam není automaticky jasno. Například ke sčítání lidu ponoukl Davida podle jedné verze Bůh a podle jiné satan. Anebo krále Saula popadá zlý duch od Hospodina. Duch Boží přepadá u řeky Chebar proroka Ezechiele; nebe se otvírá, přicházejí vidění, sestupuje Boží sláva a začíná přicházet slovo Hospodinovo. A také Ježíš je u řeky, nebesa jsou otevřená a Duch na něho sestupuje. Ale je to tentýž duch, který ho pak vede na poušť? „Tehdy byl Ježíš duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ Duch přenáší Ezechiele do Hospodinova chrámu, aby mu ukázal ohavnosti, které se dějí vskrytu, a ďábel bere Ježíše na sám jeho vrcholek, aby mu vytvořil vizi letu, vizi svobody. Jako když prorok vidí v okamžiku dopředu osudy národů a boží soudy, tak bere ďábel Ježíše kamsi vzhůru a ukazuje mu v okamžení všecka království světa. Jako stojí na začátku prorocké služby Ezechiele, Izaiáše, Micheáše, syna Jemlova, vize, která vtahuje tyto proroky do dění mezi nebem a zemí, tak stojí na začátku Ježíšova vystoupení ďábelská pokušení. Prorok Jeremiáš řekne: „Přemlouvals mne. Hospodine, a dal jsem se přemluvit, sváděl jsi mne a svedls mne.“ Ježíš by mohl říci: „Přemlouvals mne, Satane, a nepřemluvil, sváděl jsi mne a neuspěl jsi…“
Proč šel Ježíš na tu poušť a proč musel prožit takové peklo, jaké prožil prorok Jonáš v břichu velryby, než přijal svou prorockou úlohu? Snad měl, jak se říká, být ve všem jako člověk, a tedy i v pokušeních, v pokušeních, kterým právě člověk neustále podléhá. Jen tak mohl toho starého člověka obrátit, obnovit a napravit. Ale vždyť jsou ta pokušení až nelidská; ne proto, že jsou to pokušení ďáblova – to jsou každá pokušení, ale že jsou to pokušení Ježíše, který uchopuje svou roli Krista. Poušť už sama o sobě je nebezpečná a Ježíš na ni odchází, aby bojoval s nepravými vizemi, s nesprávným pojetím svého poslání, s falešnými představami o Kristu-Mesiáši.
Jak rozhodnout, která vize je pravdivá a která lživá, který projekt obstojí a který nevydrží, neboť je jen stavbou na písku? Vždyť prorocké vytržení se podobá ďábelskému a zaslíbení se mísí s pokušením! Ďábel i Bůh předkládají před člověka budoucnost. Což by nebyla proměna kamení v chléb ukojením potřeb člověka a vyřešením sociálních problémů všech lidí? A tedy projevem Boží lásky k člověku? Což by nebyl let ze špičky chrámu darem svobody pro člověka? Na nejednu otázku hledáme často odpověď v bibli. Ale pozor, ďábel také cituje Písmo! Kde je tedy pravda? V diskusi, v dialogu? I Satan vede s Ježíšem rozhovor, stejně jako Bůh s proroky. Mluví k nám v okamžicích, které prožíváme, Bůh nebo jeho protivník?
Vlastní vize nelze vzít do ruky, pozorovat a měřit. Jsou v nás, jsou součástí naší mysli, zmocňují se nás, myslí za nás. Pochopit vidění znamená již se rozhodnout. V rozhodnutí se vize vlastně už přetváří. Vidíme to u Ježíše i u proroků. Ježíš, když je úplně hladový, vidí před sebou samé kameny podobné chlebům. A Satan praví: „Jsi–li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“ A Ježíš na to: „Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Tak Kristus odmítá lákavou iluzi, vizi falešnou. Také proroci byli pokoušeni falešnými vizemi a nepravými výklady svých vidění a proroci (živí jim podléhali. Tak Jobovi barvitě líčí jakési noční vidění jeho přítel a pokušitel Elifaz. Skutečný prorok však na vidění neulpívá, zjevení není pro něj cílem samo v sobě. Například prorok Amos vidí Hospodina, jak stojí na hradbách s olovnicí v ruce, a když je tázán, co vidí, všímá si už jen olovnice, která se stává znamením Božího soudu.
Vize přicházejí, mají své důvody a své zdroje, jsme jimi zaskočeni; sotva lze hned říci, která je lživá a která pravdivá. Vize se dostavují náhle, ale pak vyžadují práci, je třeba je interpretovat. Záleží na nás, jaký jim přiřkneme smysl a jak je budeme utvářet. Naše volba totiž působí zpětně na obraz, který se začal formovat. Vize, myšlenky a představy vyžadují náš mravní soud a rozhodnutí. Naopak ďábel nabízí uhranutí vizí, vymaluje ti, co si představíš, jen nesmíš pochybovat, že jeho malba je skutečností. „Kdo okamžik však zachytí, to je ten pravý muž,“ říká Mefisto. Víme, jak mnoho lidí se nechalo strhnout vizí komunistickou. Ďábel nabízí iluzi, protože on sám je jeden velký rozpor a iluze. Právě proto bojují proroci tak často s modlářstvím, neboť modla–to je iluze, falešná vize. Naproti tomu vize proroků nejsou většinou nijak krásné a jejich představy o budoucnosti nejsou vždy optimistické; vize, jimiž je Ježíš pokoušen na vysoké hoře, na vrcholu chrámu a na poušti, to jsou úchvatné obrazy, to je hudba budoucnosti. Job byl všech darů a iluzi o budoucnosti zbaven, aby se setkal s Boží velikostí. Boží Syn se těch darů a falešných vizí vzdává sám. Ďábel chce člověka získat darem, ale Bůh nikdy nedává své dary proto, aby tě jimi poutal, aby ses stal jeho otrokem. Přednější než dary je smlouva mezi tebou a Bohem, smlouva, která není úpisem a v níž platí smysluplné zákony, na něž se lze ptát a o nichž lze přemýšlet. To protivníkovy zákony nelze zpochybňovat. On nemůže být věrný svým rozhodnutím, spíš naopak, a proto nemůže být to, co nabízí, pravdivé.
Mluví k nám ďábel nebo Bůh. Otázka není úplné správné položena. Pokud se necháme svými vizemi uhranout, pak se nám i ta nejúžasnější a andělská vize stane ďábelskou iluzi a okamžik začátku okamžikem pádu. Amen