Text: Jan 11,25–26 Čtení: Jan 11,1–47
Modlitba:
Hospodine, Pane náš, tobě děkujeme za vzácný dar života. Radujeme se z každého dne, ze země a jejích plodů, z nebe a jeho krásy, ze setkání s druhými lidmi. Chceme život, tvůj dar, zachovat a podpořit.
Kolikrát však vidíme, jak svou nemoudrostí, neschopností, podivnou zlobou životu ubližujeme, život zraňujeme. Nejenže nedbáme těch, kdo jsou na okraji společenského zájmu, cizinců, vyděděnců, nešťastníků upadlých do závislostí a nemocí, ale nedokážeme podpořit ani své nejbližší. Je to naše vina, náš hřích, naše odpovědnost – a zároveň naše bezmoc. Pane, hledíme k Tobě jako k prameni všeho odpuštění a naděje. Čekáme na Tvé Slovo a odvažujeme se mít naději, že to, co nám uniká mezi prsty, zůstane zachyceno ve Tvé dlani. Ať nás tato naděje vrátí zpět do života. Amen.
J 11,25–26
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Jak a čemu věřit?
Mrtvý v rozkladu vzkříšen. Zesnulý zase vstal. Tak by mohl znít novinový titulek, bod televizních zpráv. Čas od času v evangeliu narazíme na příběh o vzkříšení z mrtvých, tento však nejvíce vyznívá jako úplná senzace. Podrobnosti o mase již hnijícím, zástup přihlížejících, Ježíšovo aranžmá (jak odkládá svůj příchod!) a pak jeho teatrální Zvedněte ten kámen! a Lazare, pojď ven!
Událost dost výjimečná. Hodná zaznamenání, hodná roztrubování. Nemáme důvod takovým zprávám nevěřit (pokud za tím netušíme nějaký – třeba politický anebo politicko-náboženský – zájem), zvláště pokud je doprovází poutavý obrazový materiál (nevadí, že natočený o dny, týdny, měsíce či staletí později).
Není důvod nevěřit, že se něco takového stalo, že je to možné (od té doby, co vědecký pozitivismus a osvícenství nevládnou již nad naším rozumem, hranice možného se posunuly do nedohledna). A přece evangelium užívá slova věřit ještě nějak jinak. I ti, kdo byli nejblíž, jako by neuvěřili jen svým očím (to samozřejmě), ale uvěřili v něho. Anebo, jak sám Ježíš říká: Uvěřili, že ty (Bože Otče) jsi mne poslal.
Jak a čemu věřit?
Je tu událost, silná a neobyčejná. A v souvislosti s ní se mluví o víře. Nás napadne, zdali máme nebo nemáme věřit té události samé, je-li to pravda, je-li to možné. Ale evangelium jako by žádalo víc – té události říká znamení a žádá věřit tomu, co znamení znamená a k čemu odkazuje: věřit v Ježíše Krista, Syna Božího, Spasitele. (Kdybych zůstal u toho – jistěže nepřesného – příměru ke zprávám, řekl bych, že nejde o to věřit zprávě, ale jejímu komentáři, výkladu.) Věřte: Tak se to stalo, a věřte: Znamená to, že Ježíš je poslán od Boha.
Jenže mi tu něco nehraje. Rozhovor Ježíše s Martou o víře (text kázání) se odehraje ještě před tím, než ke vzkříšení Lazara dojde. A těsně před jeho vzkříšením se k tomu Ježíš znovu vrací, když Martě říká: Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit? Jako by naopak víra umožňovala události porozumět. Anebo ji vůbec spatřit. Anebo – umožňuje teprve víra, aby se událost vůbec stala?
Jak a čemu věřit?
Ti, kdo Lazarovu vzkříšení přihlíželi, byli Židé z Judska, kteří přišli potěšit Martu a Marii v jejich zármutku. O těchto judských Židech se dále říká, že mnozí uvěřili v Ježíše, ale někteří na něj podali udání u velekněžské rady. Janovo evangelium to líčí tak, jako by se Lazarovo vzkříšení stalo přímým podnětem pro rozhodnutí rady Ježíše zabít. (A pro jistotu i Lazara.) Když dojde k Ježíšovu zatčení, obrátí se skoro všichni judští Židé proti němu. Kam se poděli ti mnozí, kteří v něho uvěřili? Evangelium zmiňuje Josefa z Arimatie a Nikodéma, kteří přišli zaopatřit Ježíšovo tělo. Nevíme, jestli někdo z nich byl u Lazarova vzkříšení. Víme, že Josef z Arimatie byl Ježíšovým učedníkem (tedy nejen divákem zázraků) a že Nikodém vyhledal Ježíše k osobnímu rozhovoru. Zkrátka – víra těch, kdo přihlíželi zázraku vzkříšení, zdá se mi povrchní a pomíjivá. Evangelium na konci tváří v tvář vzkříšenému Kristu řekne: Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. – V kontextu celého evangelia najednou se mi zdá, že z hlediska nějakého přesvědčení a získání nových duší pro Ježíše má událost Lazarova vzkříšení nulový efekt. Jako misijní divadlo to byl propadák, fiasko, totální neúspěch.
Možná mi v zaujetí senzačními detaily unikly věci daleko podstatnější. Že Lazar, Marie a Marta byli sourozenci, kteří se měli rádi, a Ježíš je miloval. Že Ježíšovi učedníci s Ježíšem chodili – a zkuste chodit s někým, kdo vám není opravdu blízký – byli ochotni se s ním vydat i do nebezpečí, a on se pro ně vydal docela. A tak snad víc, než co kdo viděl a jak tím byl přesvědčen, záleží na tom, jak kdo žil a jak miloval. Jak žijeme a jak milujeme. Jak žijeme a jak milujeme?
Jak žijeme a jak milujeme, souvisí se smrtí. Náš život může být nemocí ke smrti. Žitím poznamenaným strachem ze smrti, a proto lpěním na tom svém, v obavách, že mne druzí na životě uberou, že mne o něj oberou. Strach, abych v životě o něco nepřišel, krade lásku. Paradoxně i strach o to, abych byl milován, abych měl lásku, lásku ubíjí.
Ježíš nelpěl na svém. Miloval dokonale. Proto, ač zemřel, žije. Smrt ho nedokázala podržet ve své moci. Právě nejprve u něho slyšela: Rozvažte ho a nechte odejít! On je vzkříšení. Neříká „já jsem vzkřísil mrtvé, já křísím a budu křísit“, nýbrž já jsem vzkříšení a život. Podivně mimo čas tahle věta visí ve vzduchu. Jako by nechtěla připustit tu otázku: a kdy a jak, Pane? A kdy já? A kdy on nebo ona? – Já vlastně nevím, jestli byl Lazar vskutku vzkříšen. Jestli už byl vzkříšen. (?) Je totiž podivná ta představa, že by byl vrácen kamsi před smrt. (Tyhle rozpaky nejsou jen moje: najdeme je už ve staré legendě, podle níž se Lazar stal později biskupem na Kypru – ale až do konce života se nezasmál. Podobně i Karel Čapek ve svých Apokryfech píše, jak divně se Lazar po svém vzkříšení cítil.) Já vlastně nevím, jestli byl Lazar vzkříšen. Možná to vůbec není příběh z minulosti. Dvakrát tam zazní: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel. Slyším to jako svou otázku, jako otázku křesťanského sboru. Marta a pak Marie myslí na Ježíšovy léčitelské schopnosti. Ale Ježíš odpovídá: Já jsem vzkříšení a život. Já jsem… jsem tady, jsem s vámi. Jako ten, který miluje, jako ten, který žije život nespoutaný smrtí, jako ten, který k takovému životu osvobozuje. Věříš tomu? Amen.