Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.
Titovi 2,11–12
Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.
1. Petrova 1,13
Po letních měsících zahajujeme opět intenzivní sborovou práci. Přišli jste a budete přicházet do kostela, do sboru. Je to tu takové obyčejné, prosté, střízlivé. Kdybyste šli nebo chodili jinam, tam by to bylo možná okázalejší, výstřednější, opojné. Není divu, že vnější pozorovatel by o nás mohl říci, že jsme křesťané jen podle jména a nikoli srdcem, že nejsme ani horcí ani studení, nýbrž vlažní, a že jsme spíše společenstvím, ne-li sektou – a nikoli církví v tom jediném a pravém smyslu.
Jsme českobratrskou církví evangelickou, s profilem reformovaného, kalvínského typu. Ptejme se: Máme svou určitou identitu uprostřed domácí i světové ekumény anebo máme své komplexy méněcennosti před ostatní ekuménou? Pravda je, že měříme-li se normami římsko-katolickými, pak neobstojíme, a měříme-li se normami charismaticko-letničními, neobstojíme rovněž. Pravda je ale také, že nás pořád tyto cizí normy zneklidňují, provokují, pronásledují. Co s tím?
Pokusme se vyjít od zcela elementárního rozlišení. Rozlišme víru a zbožnost. Vírou rozumějme intimní, hlubinný vztah člověka či společenství vůči Bohu. Do tohoto vztahu nevidíme, nemůžeme do něj vstupovat a ani ho nesmíme posuzovat. Sféra víry je doménou Boží, je pod Božím soudem. Zbožností pak chápejme to, čím se víra navenek projevuje, co je na ní zřetelně patrné, čím se zviditelňuje. Ačkoliv oboje rozlišujeme, rozumí se samo sebou, že víra a zbožnost spolu velmi těsně souvisejí: víra se projevuje zbožností a zbožnost zpětně poznamenává víru.
To, že se ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem, to je věc víry, to víru založilo, to ji udržuje, to ji charakterizuje. Ale to, že nás tato Boží milost vychovává k tomu, abychom žili střízlivě, spravedlivě a zbožně, to je věc zbožnosti, to má být způsob, jak se má naše víra projevovat. Víra v tomto věku má být podle Pavla střízlivá, spravedlivá a zbožná. Tyto tři rysy víry nejsou kupodivu vůči sobě v rozporu. A podle Petra se máme svou myslí a střízlivě upínat k milosti. Střízlivost a zbožnost se nevylučují, ba nijak si nevadí.
Původní řecké sófronos znamená sebeukázněně, rozvážně, dále pak střízlivě, rozumně. Na většině míst užívají novozákonní pisatelé slova néfein (být střízlivý, prost opilosti) anebo nefalios (prost vína, neopojený). Obou pojmů se užívá v Novém zákoně v přeneseném smyslu. Terminologie původu alkoholického má posloužit k objasnění charakteru doporučované křesťanské zbožnosti. Být střízlivý, nepít, být při smyslech i zdravém rozumu – to je všeobecně srozumitelná řeč. Zrovna tak být opilý, opojený, omámený, být bez sebe a mimo sebe, být v extázi – vším čím? – třeba pivem, vínem, destiláty, ale i farmaky, drogami, bylinami či houbami – i to je dobře pochopitelné. Kontrast mezi střízlivostí a opojením těla má zobrazovat kontrast mezi střízlivostí a opojením duše či ducha. Zbožnost nemá být opojná, mámivá, extatická, ani mimořádná, výstřední, okázalá. Má být střízlivá, rozumná, ukázněná a rozvážná, zkrátka sófronos a néfalios.
Podle řady novozákonních svědectví doporučují apoštolové Pavel i Petr zbožnost střízlivou a tomu odpovídající víru. I ta nejintimnější sféra víry má být střízlivá. Proč střízlivost? Proč právě střízlivost, něco tak nezáživného, neatraktivního, nemisijního?
Představme si, jaké varianty a jaké alternativy se nabízely tehdejší křesťanské zbožnosti, aby je přejala, aby si je po svém osvojila. Křesťanská pospolitost mohla sáhnout po mnoha a mnoha atrakcích, jež se tehdy nabízely na přebohatém tržišti duchovních, náboženských, filosofických hodnot po celém Středomoří. Byla tu zasvěcující mystéria, byla tu extatická cvičení, byly tu duchovní abnormality a nadpřirozené šoky, byly tu extrémy všeho možného ladění, byla tu náboženská opojení lehkého i těžkého kalibru. Jednotlivé duchovní proudy se předháněly navzájem se svými nabídkami, jež zaručovaly nejlepší prožitky, nejdokonalejší společenství, nejvěrohodnější pravdy. Vždyť jsou dokonce i novozákonní svědectví o tom, jak křesťané, členové prvokřesťanských sborů, začínají propadat těmto populárním a misijně populistickým tendencím. Takže apoštolské autority musejí zasahovat a nabádat ke střízlivosti neboli vracet zbožnost zpátky dolů na zem.
Proto pamatujme a nezapomínejme, že cenu naší evangelické identity, identity naší víry i zbožnosti, vyvažujeme devizou střízlivosti. Ano, chceme a musíme pěstovat a střežit střízlivou zbožnost, která je odrazem střízlivé víry. Jistěže je to dáno tradicí, kterou jsme přejali. Ale především se tím přiznáváme k linii, kterou akcentovala kalvínská reformace v navázání na linii prvokřesťanskou a starozákonní. Vždyť co jiného je starozákonní Izrael uprostřed svého náboženského obklíčení než zářný příklad celkové duchovní střízlivosti. Izraelská zbožnost je střízlivá, zemitá, situační. A izraelská víra je typem víry neefektní, neevidentní, nezpodobnitelné.
A tak i naším pověřením v této době i pro budoucnost by mělo být a zůstávat pronášení střízlivé víry a střízlivé zbožnosti na nedohledném fóru dnešního (postmoderního) tržiště všemožných duchovních hodnot, kuriozit i tretek, kde ze stovek rozložených stánků se nabízí i podbízí vychvalované superduchovno, které člověka vábí ve snaze ho omámit nebo aspoň opít. Střízlivost budiž klíčovou kategorií naší zbožnosti, která nás vychovává a nabádá k tomu, jak máme věřit v Boha Otce, jak máme reagovat na jeho spásu v Ježíši Kristu a jak se smíme vystavit působení Ducha svatého a jeho darů.
Apoštolská střízlivost nás učí tomu, abychom chápali a vykládali sami sebe a své počínání osobní i církevní – střízlivě. Střízlivě znamená: i rozumně, i rozvážně, i mírně, i ukázněně, i zdrženlivě, i cudně, i slušně. To všecko skrývají řecká slůvka sófronos a néfein. A znovu se ptáme: Proč střízlivost? A odpovídáme: Proto, že každé opojení i omámení jsou strašně záludné a zavádějící. Opiáty jsou vábivé, člověk se díky nim dostává jinam a ocitá jinde, jeho prožitky jsou nebývale fantastické a fascinující, nabízí se jiný, alternativní život. Oproti tomu střízlivá zbožnost odpovídá normálnímu životu, který je běžně a obyčejně střízlivý. Střízlivá zbožnost signalizuje, že i víra ve své střízlivosti komunikuje s Otcem, Synem a Duchem způsobem střízlivým, to jest na běžné a obyčejné rovině života. Střízlivost víry nás chrání, abychom mámivě nezaměňovali víru za abnormalitu, za výstřelky, za extrémy.
Střízlivost nás vychovává, abychom si uvědomovali, čím bible je a čím není. Že je lidským záznamem o dění mezi lidmi a Bohem, a nikoli přímým Slovem Božím, Bohem nadiktovaným.
Střízlivost nás vychovává, že Kristus tělem vstoupil na nebesa a je mezi námi dnes přítomen duchovně. Nemáme ho vedle sebe a nelze ho dosvědčit přímo. Proto ani zvěstování evangelia není palbou biblických veršů do nevěřících terčů.
Střízlivost nás vychovává ke střízlivému vztahu k Bohu, který není deus ex machina (fungující stroj) na principu do ut des (dám ti, abys mně dal), který není Bůh-kamarád, takřka magicky ovladatelný a lidskou zbožností ovlivnitelný.
Střízlivost nás vychovává, abychom sami sebe neztotožňovali s působením Ducha svatého příliš spontánně a přímočaře, abychom zůstávali svatodušně dychtiví i zdrženliví, Duchem usvědčováni i pozdvihováni, spíše ostražití a bdělí váhavci, kteří zkoumají a obtížně odlišují od sebe duchy opojení a duchy svatosti.
Střízlivost nás vychovává, že naše víra nemůže být nijak materializovaná, aby byla evidentní, kontrolovaná, zviditelněná a prokazatelná. Víra je vazba na vzácnou milost, víra je setkáváním se záhadným Bohem.
Střízlivost nás vychovává k vědomí, že církev je hříšná i omilostněná zároveň, pokorná kajícnice, že je tajemstvím v Kristu skrytým, a nikoli očividným a halasným seskupením lidí sebe předvádějících a navenek útočných.
Střízlivost nás vychovává, že misie znamená setkání, otevřenost a dialog s našimi bližními, a nikoli novodobé křižácké tažení proti nevěřícím ve snaze je zmanipulovat na jedinou a pravou víru.
Střízlivost nás vychovává, že křesťan není fanatik, ale člověk kultivovaný, zbohacovaný a mnohostranný, neuniformní a neredukovatelný na jakákoli dogmatická klišé, obalovaná do pobožné rétoriky (typu přijmout Pána srdcem).
Ano, střízlivost víry nás vede a vychovává. Proto je i naše zbožnost střízlivá. Proto se vyjadřujeme o bibli, o Kristu, o Bohu, o Duchu, o víře, o církvi, o misii, o křesťanu toliko střízlivě. Nejsme tím opojeni ani omámeni.
Ale námi držená a zastávaná střízlivost víry a zbožnosti má svá úskalí, slabiny i deformace. Střízlivost neznamená žádný typický evangelický dogmatismus, racionalismus, abstraktnost, tradičnost, moralismus. Střízlivost není stereotyp, byť evangelický. Střízlivost není ustrnutí, byť reformační. Střízlivost není blokádou fantazie ani limitem přípustného. Střízlivost je pro nás výchozí pozice a charakteristický rys víry. Odtud se smíme pouštět dále, uvolňovat se a odpoutávat od sebe, hledat a nacházet nové, neznámé inspirace. Ze střízlivosti vycházíme a do střízlivosti se navracíme. Ledacos můžeme převzít, ledacos nového zavést, ale pořád zůstáváme střízliví.
Střízlivost – to je něco jako vodováha naší zbožnosti a víry. Ať jsme nachýleni kamkoli a náchylni k čemukoli, zůstáváme v rovnováze.
Střízlivá rovnováha – to je ideální identita naší evangelické zbožnosti, za kterou se nemusíme stydět, ani se jí vzdávat. Ale střízlivá rovnováha je především výrazem naděje upínané k milosti, zjevené v Ježíši Kristu. Amen