Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.
Deuteronomium 30,6
Obřežte tedy svá neobřezaná srdce.
Deuteronomium 10,16a
Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře. Hle, Hospodinu, tvému Bohu, patří nebesa i nebesa nebes, země a všechno, co je na ní. Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům, zamiloval si je a vyvolil jejich potomstvo, vás ze všech národů, jak tomu je dnes. Obřežte tedy svá neobřezaná srdce a už nebuďte tvrdošíjní. Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat. Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, k němu se přimkneš a v jeho jménu budeš přísahat. On je tvá chvála. On je tvůj Bůh, který s tebou učinil tyto veliké a hrozné věci, které jsi viděl na vlastní oči. Tvoji otcové sestoupili do Egypta v počtu sedmdesáti duší, ale nyní tě Hospodin, tvůj Bůh, učinil tak početným jako nebeské hvězdy.
Deuteronomium 10,12–22
Ještě dnes se říká, že někdo někomu promluvil do duše, že si něco máme vzít k srdci, vzít to vážně. Podobně Mojžíš nabádá Izraelce, aby obřezali svá neobřezaná srdce. Ale o několik kapitol dále slyšíme Boží zaslíbení, že Hospodin sám obřeže Izraeli jeho srdce. Za Hospodinovými slovy se už ozývá zkušenost, že to Izraeli vlastně nikdy moc nešlo, aby jeho srdce bylo obřezané, tj. aby jeho myšlení i jeho vůle byly otevřené Boží vůli.
Boží přání a zaslíbení – to nejsou slova republikové ústavy nebo královského výnosu či zákoníku práce, ani slova televizních či novinových redaktorů. Boží slova, nařízení, přání a zaslíbení, to jsou slova, po nichž měl Izrael žíznit a hladovět, slova, která i dnes mají mnohem větší váhu než slova premiéra nebo presidenta. Vždyť míří do lidského srdce. Takovým slovem se může stát – a skutečně se jím také stává – slovo biblické zvěsti. Tehdy najednou poznáváme, že to slovo je adresováno právě nám osobně a vede nás k odpovědnosti, která se projevuje v každodenním životě.
Na takové slovo nejsou lidé zvyklí. Očekávají spíše jiná slova, slova z nějakého centra dění, kde se podle jejich mínění dějí nesmírně důležité záležitosti. Například očekávají zprávy z nějaké tiskové konference, čekají na slova a nařízení vlády, na novoroční slovo presidenta. Lidé očekávají, že nastane onen podivuhodný okamžik, kdy se pročistí naše česká situace a započne něco nového. Slova z centra dnešního dění jsou sice důležitá a naléhavá, nikoli však nejdůležitější. Z onoho lidského centra dění můžeme uslyšet slova a sliby vyžadující důvěru, toužící po porozumění. Budou to však slova těch, co jsou nahoře a tam chystají určitý rámec, nikoli pro všechno, ale jen pro určité záležitosti. Jistě jsme všichni zvědaví, jak jim to půjde. Na druhou stranu je toho nesmírně mnoho, kam tito vysoce postavení lidé zasahovat nesmějí. Nesmíme očekávat, že budou všechno organizovat pro nás či za nás. To bychom čekali na nějaké nové mesiáše či dobré krále z pohádek.
V biblickém svědectví jde o závažnou změnu, která je nabídnuta všem – oněm nahoře, i oněm takzvaně dole. Tady se nemění zázračným způsobem politické a kulturní poměry a celý náš český svět. Biblická slova jsou skromnější: míří do srdce člověka jako hlas „jemný a tichý“, ale přitom nepřeslechnutelný pro toho, kdo o slyšení prosí.
Bibličtí svědci však často připomínají, že Izrael není připraven naslouchat. Prorok Jeremiáš nabádá celý Izrael, aby obřezal své srdce, tj. aby se svým myšlením otevřel Hospodinu a přiznal se k němu (Jr 4,4). Jeremiáš naznačuje, jaké překážky stojí v cestě oné duchovní obrodě. Není tak náročný, že by tvrdil, že všichni lidé na zemi se musí stát věřícími. Nelze dnes vykládat jeho slova tak, že kdyby byli všichni křesťany, hned by bylo všude líp. Prorok především upozorňuje, že největší překážkou jsou ti Izraelci, kteří mají neobřezané uši.
Nejde tu o uši špinavé nebo nějak zmrzačené již od narození, nejde o to, že ušní dutina by byla zastřena nějakou blanou nebo zacpána vatou nebo snad sluchátky od walkmana. „Hle jejich uši jsou neobřezané, nemohou mému slovu věnovat pozornost. Hle, Hospodinovo slovo je jim potupou, nelíbí se jim.“ (Jr 6,10) Prorok není znechucen lidskými slovy, ale tím, že lidská ochota naslouchat slovu je nesmírně malá.
Proč je tomu tak? Izrael si patrně nechce připustit, jaká je jeho pravá situace před Bohem. I dnes sotva někdo touží po tom, vystavit se pravdivému slovu, nechat se jím zahanbit a zaskočit. Jenže slovo Boží nechce člověka jen usvědčovat, zahánět ho do kouta, nečiní z něj asketu, utrápeného a zapšklého člověka, který se bojí si zazpívat nebo posedět s přáteli a veselit se s nimi. To velice dlouho nemohl pochopit zbožný bratr onoho marnotratného syna z Ježíšova podobenství, který zůstal doma s otcem a věrně pracoval. Nedovedl se radovat s otcem a s navráceným marnotratným bratrem.
Prorok Jeremiáš ani Mojžíš nechtěli Izrael nějak osekat, omezit. Naopak, obřezání srdce, které zvěstovali, znamenalo otevřít se Boží smlouvě. My se té smlouvě otevíráme vždy, když si připomínáme Kristovo znovuobnovení Boží smlouvy. Smlouva obnovená Kristem z nás činí radostné a odpovědné lidi – odpovědné v každodenním životě.
Slovo, které se člověku-posluchači stává slovem proměňujícím a tedy skutečně Božím, to už není nuda nedělního dopoledne, ale skutečné dobrodružství víry. Takové slovo nás činí citlivým pro všechna svědectví našich předchůdců ve víře, která ukazují k pravdě – proto Mojžíš připomíná, jak si Bůh zamiloval otce Izraele, jejich svědectví víry ve všedním životě.
Ale nejde tu jen o svědectví předchůdců. Díky Božímu proměňujícímu slovu smíme jako pomoc přijímat i svědectví ze současnosti – z oblasti kultury a literatury, politiky a náboženství, pokud svědčí o touze lidí po pravdě a upřímnosti. Smíme brát vážně slova povzbudivá, o kráse života a obyčejných věcí, i slova varovná o hrozících nebezpečích. Smíme se nechat inspirovat všemi nepokryteckými a nekýčovitými svědectvími o lásce a pomoci malým či nemohoucím. Taková svědectví nám dovolují vyslovit přesvědčení, že ono proměňující slovo, onen hlas jemný a tichý, zve také nás, abychom vydávali podobná svědectví. Tato svědectví nás nijak duchovně neochuzují, i když pocházejí odjinud, naopak: otevírají nám novou skutečnost radosti a smíření s Bohem, které přináší docela konkrétní plody. Amen