Čtení: 1 Sa 17 (David a Goliáš)
Text: „Celý svět pozná, že je Bůh v Izraeli. (1 Sa 17,46b)
„Celý svět pozná, že je Bůh v Izraeli. To je podle Davida stručný obsah příběhu, který jsme četli. „Celý svět, říká David, „má poznat Boha. Tím jsme nejprve osloveni my. My, kteří se považujeme za věřící lidi a myslíme si, že Boha známe. Proč ne. Jinak bychom tu dnes neseděli, ale seděli někde jinde nebo leželi ještě v posteli. Ale neprozradím žádné tajemství, když řeknu, že mnozí z nás mají se svou vírou dost práce. Už to nám víru neulehčuje, když jsme denně zaplavováni zprávami o násilí, vraždách, genocidě zvrhlých národů. Jak to srovnat s vírou v Boha spravedlivého a panujícího? Nebo se sami dostáváme do situací a těžkostí a nevysvětlitelných nouzí a ptáme se po Boží lásce. Dostáváme se do bludiště otázek a pochyb. Mnohý z nás je na tom jako žalmista: „Chtěl bych to rozumem vystihnout, ale vidělo se mi pracno. (Ž 73) A mnohý člověk je unavený a zklamaný, že nedokáže obsáhnout, je-li vůbec jaký Bůh. Potřebujeme svou víru posílit, vyztužit. To je také jeden z důvodů našeho nedělního společenství. Jestliže se nebudeme odsud vracet domů posíleni vírou, že Bůh je a jedná, pak smysl tohoto podniku je přinejmenším sporný. Tak jsme to především my, kteří mají „poznat, že Bůh je v Izraeli.
Ale David říká: „pozná celý svět… Také napomenutí pro nás nemáme zapomínat na druhé. Máme myslet na ty, jejichž víra je už tak unavená, že nestačí ani k cestě do kostela. Na naše přátele a známé, příbuzné a děti a rodiče, kteří právě nyní musí spát, dívat se na televizi nebo vařit. I oni mají poznat, že je Bůh. Máme myslet i na suverény, kteří přímo nebo nepřímo Boha popírají. David říká, že je nemáme nechat jejich osudu. Bůh je i jejich stvořitelem a Pánem. Kristus i pro ně zemřel. Oni všichni jsou do toho zahrnuti, když David říká: „Pozná celý svět, že Bůh je v Izraeli. V Izraeli? Že Izrael má Boha, to ve chvíli, kdy to David říká, není vůbec poznat. Vypadá to tam na něco úplně jiného než na Boha.
Příběh o Davidovi a Goliášovi známe, snad až příliš. Potkáváme tu dva staré známé, ale ještě někoho třetího, méně známého. Izrael pod Saulovým vedením musí zase do války proti Pelištejcům. Oba vojenské tábory leží proti sobě na dvou kopcích. Mezi nimi údolí. Válečné akce uvízly v jakési poziční vojně. Navíc Pelištejci mají k dispozici superzbraň. Je to tři metry vysoký netvor jménem Goliáš z Gát. Jeho železná výzbroj váží 81 kg, jeho kopí je jako tkalcovské vratidlo, pod čímž si umíme asi těžko co představit. Je absolutně jasné, že Goliáš má takovou převahu, že střet s ním by bylo holé šílenství.
Příběh o Davidovi a Goliášovi nevyvolává zájem jen u dětí a autorů dějeprav. Starozákoník A. Alt říká, že se tu jedná o typicky přechodový jev od nižšího k vyššímu kulturnímu stupni, kde Pelištejci už těží ve výzbroji z nastupující doby železné, zatímco zaostalí Hebrejové vězí se svými zbraněmi ještě v době bronzové. Je jistě napodiv měřit kulturu podle vyspělosti výzbroje, ale nechť. Je faktem, že moment vojensko-technické převahy hraje v dějinách válečnictví i dnes velikou roli. Sotva v které jiné oblasti zastarávají technické novinky tak rychle, jako ve vojenském průmyslu. V opačném smyslu mluví anglický historik a filosof Arnold Toynbee, který se ve své knize o vzestupu a úpadku kultur také k případu David x Goliáš vrací. Toynbee vidí v Goliášovi vojenského rutinéra, který v hloupé důvěře ve svou výzbroj jde nadutě vstříc neštěstí. Nevidí ve své pýše, že se s ním v Davidovi potkává něco naprosto jiného, takže „v něm narůstá jenom zloba místo neklidu. A konečně po svém vykládá tento příběh i antisemitismus, který tvrdí, že David představuje typického Žida, záludného, neupřímného a zbabělého, využívajícího svoji mazanost, zatímco upřímný, srdečný, prostý a hlavně modrooký Goliáš jde s otevřeným hledím do boje. Tu vidíme, jak to my lidé dovedeme všechno zamotat. Dám proto přednost výkladu, který události dává sám David: „Pozná celý svět, že Bůh je v Izraeli.
Ta třímetrová pohyblivá pevnost vždy vypochoduje na kopec a přes údolí se voláním dožaduje soupeře z izraelského vojska. Přitom Izraelcům nadává do „Saulových otroků. V průběhu 17. kapitoly se Goliáš 6x vysmívá Izraeli, a tím Hospodinu. Tuto zastrašovací ceremonii pořádá obr každý den dvakrát, ráno a večer. Týden, dva, už uplynulo pět týdnů, co to musí izraelští vojáci poslouchat a nechat se ponižovat. Studená válka, válka nervů, zastrašování, to není vynález 20. století. Ale jak má celý svět poznat, že v Izraeli je Bůh, to si představit neumíme. Chování Izraelců vykazuje všechno jiné, než že by byl Bůh v Izraeli. Bez pomoci, zbaven důstojnosti, a chce se říct bez víry, tu stojí Boží lid tváří v tvář výsměchu. Zdá se, že v Izraeli není muže. Ani král Saul, který přesahuje všechen lid od ramen nahoru, se neodváží. Co pak čekat od jiných? A to nejhorší Izraelci zapomněli, že Bůh je v Izraeli. Na začátku, vedle dvou známých D & G, jsem mluvil ještě o třetím neznámém, se kterým se v této kapitole setkáváme. Myslel jsem Boha. Hospodin, Bůh Izraele, zdá se teď být v Izraeli neznámým.
Jednoho dne přijde do vojenského tábora David. Otec Izai ho posílá, aby se vyptal, jak se daří jeho třem starším, mobilizovaným bratřím. Přináší s sebou pro ně něco proviantu a pro jejich plukovníka deset syrečků. Jakási forma úplatku, s tím by asi dnes neuspěl. David přichází právě ve chvíli, kdy ta kráčející pevnost začíná celebrovat, sloužit svou každodenní ceremonii odstrašování. David není ještě muž, nemá ještě věk brance, je to kluk. S klukovskou zvědavostí se vyptává na odměnu, jakou Saul dá tomu, kdo se bude bít s Goliášem. Také starší bratr mluví s Davidem jako s klukem v pubertě. „Byl to mládeneček ryšavý, krásného vzhledu, komentuje 1. kniha Samuelova. David je jen poslíček, který nahrazuje nefungující polní poštu. Ale s Davidem se setkává ten Neznámý. A David se stává jeho rukou. To je jediné uspokojivé vysvětlení toho, co se bude dál odehrávat. Hospodin chce, aby skrze toho kluka celý svět poznal, že Bůh je v Izraeli. Když se David nabízí k boji proti Goliášovi, Saulova reakce je záporná. Hochu, to nejde. Potom, na základě Davidova vyprávění, jak mu Bůh pomáhal v boji s medvědem a lvem, znejistí, ale neuvěří. Vnucuje Davidovi svou zbroj. David poslechne, to se snad vůči králi má, ale nakonec je v situaci, kdy se víc sluší poslouchat Boha než lidi. Bere na sebe nebezpečí, že krále urazí a zbroj svleče. Jako pastýř ovcí, ale jako Bohem pověřený pastýř, jde David vstříc té pohyblivé pevnosti jen s holí a prakem. Jde však v doprovodu Neznámého. David Goliášovi odpověděl: „Ty jdeš na mne s mečem, kopím a oštěpem. Já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Celý svět pozná, že v Izraeli je Bůh. (v. 4546) David jde jako ten, kdo věří, že Bůh nestojí na straně silných armád, ale drží se svým lidem, i když ten je malověrný. David má víru v Boha. Izraelští důstojníci a vojáci nechávají toho chlapce samotného táhnout proti té pevnosti. Jde s ním jen ten Neznámý. A pak se ty 3 metry masa a 81 kg železa, zasaženo kamenem, zasaženo Bohem, kácí do trávy. Goliášův meč v Davidově ruce usekává Goliášovu hlavu. Tak hmatatelně a doslovně musí „poznat toto shromáždění, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím (v.47).
Když při Kristově vjezdu do Jeruzaléma jej vítali voláním „Hosana Synu Davidovu a když Ježíše kněží okřikli, aby tomu vyvolávání udělal konec, odpověděl jim slovy Žalmu 8: „Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Přesně toto se tu odehrálo. Bůh použil mladého Davida, aby v tento den celý svět, svět Izraelců, svět Pelištejců, ale také svět Evropanů, Srbů a Chorvatů, Gruzínců, Rusů a jistě i Čechů a Slováků poznal, že Bůh je v Izraeli.
Nakonec nás tu obtěžují dvě otázky. První: Začne nyní Izrael na základě tohoto znamení věřit? Poznal nyní Izrael, že Bůh je s ním? Rozhovor o Davidovi, který vede Saul krátce po porážce Goliáše se svým generálem Abnerem, prozrazuje spíše probouzející se nenávist než probouzející se víru. A jásot Izraelců prozrazuje spíše starý sklon k uctívání hrdinů než nově budící se úctu k Bohu. Ale proč kritizovat Izraelce? Věříme např. my, že Bůh pomáhá jinak než skrze kopí a meč? Věříme v jeho moc, která se dokonává v bezmoci jeho Syna? Davide, kde jsi?
A ta druhá otázka: Co kdyby byl David ve své dětské víře Goliášem zlikvidován? Kdyby dostala za pravdu malověrnost Izraele? Kdyby Goliášova moc zesměšnila před světem Davidovu víru? I to se přeci děje. Nebyl by to pádný důkaz toho, že Bůh není v Izraeli? Když o tisíc let později visel Syn Davidův na kříži a křičel, že ho Bůh opustil, a vypadalo to na vítězství násilí a lži, jak to vlastně bylo? Přestal být králem Izraele? Bůh tu už nebyl Bohem? Zvítězil na věčné časy „křížem Goliáš nad Davidem? Víme o tom jinak. Od velikonočního rána víme, že lze s Bohem zvítězit jako David nad Goliášem, ale že také můžeme s Bohem prohrát, abychom i v prohře zůstali vítězi. Ten, který byl přibit na kříž, poražený, zabitý a pohřbený, třetího dne vstal z mrtvých a zvítězil ještě nad jinými pevnostmi, než byla ta chodící. Od Kristova vítězství nad smrtí a zlem víme, že už neexistuje žádný nepřemožitelný Goliáš. Žádný! Víme to? Cokoliv nás ohrožuje zevnitř i zvenku, je už poraženo. To jen potřený nepřítel střílí ze zálohy. Proto může apoštol Pavel napsat: „Odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost a sílu a slavil nad nimi vítězství. (Ko 2,15) Věřit znamená spolehnout, že Ježíš vyhrál, i když my tak často prohráváme se všelijakými Goliáši ve vlastním srdci, i s těmi, co přicházejí zvenčí. A právě proto jsme dnes měli slyšet, že „celý svět pozná, že Bůh je v Izraeli. Amen