A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
Zjevení sv. Jana 21,3–4
Každé vánoce si něco přejeme. Nemohli bychom si tyto vánoce přát, aby Bůh přebýval mezi námi a abychom byli jeho lidem? Neznamenala by Boží přítomnost konec všeho našeho trápení? Nebyly by tím vyřešeny všechny naše – i ty nejtěžší – problémy? Netrpí lidé a národy stálým nepokojem a nebouří se proto, že mezi nimi a nad nimi nemá vládu ten jediný Pán? Neskrývá se za vší lidskou žízní po životě a radosti, po osobním štěstí a novém uspořádání světa lidská touha po Bohu? A nehoníme se všichni právě proto, aby alespoň pár svátečních dnů bylo malým ostrůvkem radosti uprostřed moře starostí a dřiny, zápasů a průšvihů, žalů a bolesti? A není za vším naším úsilím a prací střízlivé rozpoznání, že – ať děláme co děláme, ať si na pomoc vezmeme vědu a techniku či náš pracně nabytý blahobyt – přece nedokážeme ze svých očí, a tím méně z očí svých bližních, setřít všelikou slzu?
Ale pozor! V 21. kapitole knihy Zjevení není vysloveno lidské přání, aby Bůh přebýval mezi námi. Tady to čteme jinak: A slyšel jsem hlas veliký od trůnu (z nebe). Musíme teď přestat mluvit a musíme poslouchat právě tento hlas. Je to stejný hlas, který betlémským pastýřům ohlašoval: Nebojte se! Nebo zvěstuji vám radost velikou. Je to hlas mocný, protože ho mají slyšet všichni lidé až do posledních končin země. A vychází od trůnu, aby bylo jasné, že je to hlas toho, který vládne nade vším a má takovou moc, že mu nikdo není s to odporovat. Co tu slyšíme, nejsou tedy naše lidská přání, ale veliké Boží zaslíbení.
Co to jsou Boží zaslíbení? A přebývati bude Bůh mezi lidmi. To není žádná utopie ani iluze míru a klidu, kterou chceme o vánocích prožít. Boží zaslíbení platí. I toto poslední zaslíbení, které v bibli je, platí. Platí, protože tato zaslíbení jsou hluboko zasazena v Božích skutcích. A na Boží skutky nás Jan také upozorňuje. A my si tyto skutky máme o vánocích připomínat, stavět si je před oči a vypravovat je ostatním lidem, aby tím byla naše vratká víra upevněna a naše mátožná naděje povzbuzena, abychom se všichni společně mohli vánočně radovat.
Podívejme se na základy tohoto Božího zaslíbení, které nám Jan zvěstuje. Hle, stánek Boží s lidmi. K tomuto stánku smíme běžet, jako pastýři do Betléma k jeslím, abychom se už nebáli., že Boží zaslíbení jsou iluze, ale abychom radostně věřili, že je to pravda. O tom se přesvědčil Boží lid, když vyšel z Egypta, když uprostřed něho přebýval Hospodin ve stánku smlouvy. Jen si to nechte vypravovat, jak Izrael bezpečně kráčel nebezpečnou pouští a nemusel se bát ani hladu ani žízně, ani žádných pohanských bohů a pověr a nepřátel. A pojďme dál za tím stánkem Božím, až dojdeme do Betléma. Ale to už není Boží stánek izraelského lidu udělaný z kůže, který značil Boží přítomnost. Když se dostavil uložený čas, přišel a přebýval mezi lidmi Bůh slavněji. Evangelista Jan to vyjádřil takto: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. A kam se Syn hnul, tam bylo plno té milosti a vysvobozující pravdy. Přečtěte si, jak jeho přítomností v Káni Galilejské se změnila jedna chudá a smutná svatba ve veselí, když vodu proměnil ve víno a ostudu v radost. A když přebýval mezi lidmi, volil ty nejpotřebnější – chromý hned povstal a běhal s lehátkem po městě, hladové zástupy nasytil, rozbouření moře (moře zla) utišil a mohli bychom pokračovat. Tak Bůh v Kristu Ježíši přebýval mezi lidmi. To jsou ty boží skutky, v nichž je zasazeno poslední zaslíbení. Bůh bude přebývat mezi lidmi a oni budou jeho lid. Tak se nebojme, ale radujme se a těšme se, neboť Bůh, který tu mluví, je Bůh, který stále míří k nám lidem, aby přebýval mezi námi a s námi.
A druhé slovo, které odhaluje základ, který Bůh pro své zaslíbení položil, je v 3. verši: a on sám, jejich Bůh, bude s nimi. Některé staré, vzácné rukopisy Zjevení sv. Jana však na tomto místě mají: A on, Immanuel, bude jejich Bohem. Slyšíme tu slavné vánoční jméno Boží: Immanuel. Bůh sám si je pro sebe vybral, a když se měl narodit Ježíš, dostal Josef příkaz: a dáte mu jméno Immanuel, což znamená „S námi Bůh“. Na tomto jménu a na tom, který je při svém narození dostal, stojí Boží zaslíbení. A v tomto vánočním jménu je obsažen celá Boží program. A všechny Ježíšovy příběhy, od jeslí až po kříž a prázdný hrob, to všechno není nic jiného než splnění tohoto odvěkého Božího programu, jak je obsažen ve vánočním jménu Immanuel, Bůh s námi. A Immanuel, Bůh s námi, nechce být uražený a naštvaný, daleko od nás – a dělejte si, co chcete, já už jsem s vámi skončil, už se s vámi špinit nebudu, mně už jsou lhostejné vaše slzy a žal a bolest. Tak to není. Immanuel je Bůh, který chce být s námi na této naší zemi, ať už to s ní vypadá jako právě teď. Immanuel, to je Bůh s námi a nikdy už Bůh bez nás či dokonce proti nám. Je-li na tom něco divného, tak to, že se Bůh nedal odradit naší lhostejností a ledovým nezájmem a otevřeným nepřátelstvím. On zůstal Immanuel, i když jsme pro něho nikde neměli místo a musel se narodit za městem, v chlévě, v dobytčím krmítku, a když jsme ho pro své odmítnutí a nepřátelství přibili na kříž, i tu a právě zde zůstal Immanuel. A to poslední kniha bible na konci zdůrazňuje: Bůh bude přebývat mezi lidmi… a stře všelikou slzu z očí jejich.
Přečtěte si knihu Zjevení celou a uvidíte, že se tu nesetkáte s žádnými iluzemi. Naopak! Snad nikde v bibli se nedočtete o takovém moři lidské vzpoury proti Bohu a jeho Beránkovi (tak nazývá Jan Ježíše Krista), nikde se lidé nebouří tak proti Immanuelovi, nikde se tak neoddávají modloslužbě a nikde tolik neřádí lidská zvůle a bezpráví, zuřivost a nenávist, snad nikde v biblické zvěsti netečou takové potoky nevinné krve. A přeci, na konci všeho: Bůh bude přebývati s lidmi a oni budou jeho lid a on, Immanuel, bude jejich Bůh. V původním textu je napsáno ne „jeho lid“, ale „jeho národy“. Immanuel se nechce spokojit jen s jedním svým lidem, ale má až do konce na mysli všechny národy. Ty národy, které už přesycené se místo půstu cpou tzv. zdravou výživou, aby co nejdéle vydržely klopýtat po zemi, protože věří jen tomu, co drží v ruce a v zubech; národy, které svojí chamtivostí likvidují planetu, kterou jim Hospodin svěřil do správy; národy, které se topí v konfliktech a válkách, které soupeří uvnitř i vně o moc, protože jim stále nedochází, že ve vzájemně rozlité krvi není budoucnost. Národy vyčerpané a ubité násilím, národy vyhladovělé a plné boláků. Národy toužící po světovládě a národy, které se klepou strachem, kdy je přejede zas nějaký cizí tank. Národy, které sebe považují za nejdokonalejší, za lepší rasu a ostatní jsou pro ně jen póvl. Jednoduše národy, které se dosud potácejí ve tmě a pověrách a sedí ve stínu smrti a bouří se proti pravdivému a milostiplnému přebývání Božímu mezi námi. A tu je i veliký úkol církve. Nepřidávat se na tu nebo onu stranu, ale ve svobodě a pravdě zvěstovat národům, i tomu našemu národu, že budoucnost a poslední cíl, ke kterému míří všechny ty zmatené dějiny, nejsou hromady věcí, které si nanosíme do svých bytů, ani hromady odpadků, které zdatně produkujeme, ani spáleniště, jak mnozí futurologové tvrdí, ale Immanuel, Bůh s námi. Bůh bude přebývat s lidmi a oni budou jeho národy. Toho se držme, abychom se mohli opravdu radovat, abychom se nemuseli bát na tomto světě, jemuž se přece narodil Immanuel, který chce bydliti s námi a s národy.
A nebojte se! To jméno Immanuel a program v něm obsažený platí i pro každého z nás osobně, pro náš osobní život a životní úděl a pro naši zvláštní osobní cestu. Když je naším Bohem Immanuel, pak smím otevřít oči a spatřit, že bezpečně spočívám v rukou právě toho Boha s námi. Ať jsem kdekoli, ať má cesta vede přes jakoukoli poušť, on tu je a bude se mnou. A nemůže mě potkat nic než to, co on mi připravil. A on mě v ničem neopustí a nezklame. A každý den mi připraví a dá, co budu potřebovat. A bude se mnou i tehdy, až mi všechno odejme. V Ježíši Kristu se postavil na mé místo. I do mého hrobu se dal položit a dokonce i mou vlastní smrtí mě neprovede nikam jinam než k sobě samému. A i když jsem pro jeho přebývání s námi slepý, a to se nejednou stává, takže nevidím nic z jeho moci a lásky a věrnosti, přece mě vede dovede ke svému cíli, aby byl provždy se mnou a já s ním. Tímto jeho jménem Immanuel smím začínat každý nový den svého žití. Tímto jménem smím zahánět všechny démony strachu a úzkosti a starostí o sebe a svou budoucnost. S tímto jeho jménem smím jako David, mládenec bez zbroje válečníka, jít do boje proti všem dnešním Goliášům a o vánocích i po nich zpívat „Goliáš oloupen, veselme se!“ A když se najednou obloha zase zatáhne a já tomuto Bohu nebudu rozumět, nikde nebudu vidět Immanuele, bezradně a bezmocně budu stát před bolestným utrpením nevinných a děsit se bouření národů, až bude zase spravedlnost ležet pošlapána na ulici, přece nemusím zoufat: Tento Bůh je a zůstane Immanuelem a zase mně zmatenému a pochybujícímu a ustrašenému otevře oči a řekne: Neboj se, já jsem se nezměnil, já jsem stále Immanuel, Bůh s tebou, Bůh s lidmi. I když se ty sám také podílíš na zlu, které tě obklopuje, a spíše sám slzy působíš než stíráš – neboj se, já Immanuel to všechno dovedu k těm posledním věčným vánocům, kdy už nebude žalu ani bolesti, ani smrti už nebude, všechny tyto první věci pominou a vše bude nové. Amen