Podobenství o nemilosrdné republice
Text: Mt 18,23–35
„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!‘ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.
Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!‘ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.
Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: ‚Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?‘ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Milí čtenáři, sestry a bratři,
od té doby, co jsem kdysi vstoupil do církve, přes léta prožitá na theologické fakultě, přes ta další v duchovenské službě a ta ještě další v invalidním důchodu jsem se tohoto biblického textu bál „jak čert kříže“. Vlastních pokusů o jeho výklad pak ještě mnohem víc. Nejspíš pro jeho tíživou bezvýchodnost, naprostý nedostatek vykladačských možností dojít k nějakému tomu „křesťanskému happyendu o nápravě hříšníka“, pro bolest, která z textu dýchá ve všech směrech (i tam, kde to nejdřív vypadá na radost ze záchrany…). Pro dnešek mne strachu z toho textu zbavilo spojené úsilí firmy Diag Human a vlády České republiky.
Otevírám pomyslné noviny. Pravicové, levicové, středové, jakékoliv. Čtu: ve Francii a v Rakousku hrozí exekuční zabavení movitého i nemovitého majetku ČR. Některý už zabaven je. Národní galerie je v pohotovosti, stahuje zatím neobstavená umělecká díla ze zápůjček v zahraničních expozicích. Týmy diplomatů, právníků a stěhováků heroicky bojují za český majetek a kulturní dědictví. Podepsána vláda ČR.
V momentě, kdy v novinách otočím stránku, dočtu se, že jiné kulturní dědictví je v té samé době ve jménu toho či onoho developera či úsporného opatření ničeno a dalšímu to hrozí. A to je ještě to, co se snese lépe, protože to nemá tak velký dopad do konkrétních lidských životů (milovníky ledních sportů, ctitele vážné hudby a členy Klubu za starou Prahu prosím za prominutí). Na další stránce oněch pomyslných novin totiž nacházím zprávy o exekucích u lidí, kteří kvůli dluhu v řádu tisícovek (nebo i mnohem míň) mají přijít o většinu majetku, třeba i o byt. Díky tomu jim i jejich dětem hrozí odebrání, roztržení rodiny. A i kdyby to tak daleko nedošlo, zabavování invalidních vozíků, dětských hraček, … no, taky asi nic moc. O stránku dál pak koaliční politik vysvětluje, jak skvělé bude pro změnu jiným (pro dlužnictví) zabavovat dávky v hmotné nouzi. Jak posílit pravomoc exekutorů, aby pokud možno nepotřebovali ani soudní příkaz k exekuci. Či dokonce jak fajn by bylo, kdybychom někomu zrušili nárok na něco, na co nárok ze zákona má (třeba proplácení přesčasů zaměstnancům). Nemluvě o zdravotnictví a sociální oblasti. Nebo jak co nejvíc ušetřit na podpoře a kompenzaci družce a dítěti vojáka, který zemřel při výbuchu miny v Afganistanu. Ve státní službě, tedy v odpovědnosti nás všech. Když před tím i tragédie jeho smrti byla recyklována pro vlastenecký pathos do krmiva TV kamer. Podepsána ta samá vláda ČR. Demokraticky a svobodně zvolená v dlouho nevídané většině.
Ano, jistě, každá z těch věcí má svůj vlastní právní aspekt. Nepřenosný z jedné kauzy na druhou. Jenže pardon, mne to vůbec, ale „vůůůbec“ nezajímá. On v tom nejspíš měl právní jasno i ten nemilosrdný služebník z biblického podobenství, a to je přesně to, co zde biblické podobenství neřeší.
Zato viditelný dvojí přístup ke spravedlnosti, ten je v „zájmové oblasti“ biblického textu úplně v prostředku. „Níže postaveného“ ve škrcení vlečeme k soudci, v panice před vlastním věřitelem povoláváme právníky a diplomaty placené z peněz, kterými jsme nepodpořili někoho z bližních, který měl v životě pech. Když ani ti neuspějí, zbývá pořád ještě nějaká ta do národních barev a proklamované svobody zabalená citovka. Rozdíl v tom všem je, že matka samoživitelka, která dík státem nastaveným podmínkám nalétla dealerovi lichvářské, leč stejným státem registrované firmy, nebo obyvatel sociálně vyloučené lokality, který celý život vytlouká klín klínem (a jiný způsob života sotva kdy měl šanci nejen poznat, ale třeba jen zahlédnout), na financování takových právníků a dalších vyjednavačů peníze nemají a stěhováky nepotřebují, protože to, co by před exekutory možná ještě mohli ochránit, si odnesou v igelitce i sami. Se zamyšleným výrazem „odpovědného hospodáře“, který má přece na mysli jen a jen dobro nás všech, nám pak NÁMI volený politik se špatně maskovaným pocitem „grófa velkomožného“ vypráví o rovnosti příležitostí.
Nebo, jak uvádí biblické podobenství, mnoho tisíc hřiven oproti stu denárů. V tehdejších reáliích několik státních rozpočtů oproti přibližně ročním úsporám středostavovské rodiny.
Má cenu na kazatelně nadávat na vládu? Je to vůbec legitimní na místě vyhrazeném zvěsti Božího slova? No, rozhodně to je, ať už se nám to líbí nebo ne, součást toho stejného života lidského, do kterého přichází Pán Bůh se svým evangeliem. A kazatel je taky člověk. Ale je tu mnohem důležitější věc. Totiž, nezůstat u nadávání vládě a konečně si přiznat, že ti odpovědní za to vše jsme tu v posledku my a ta vláda nás tu skrz volební lístky jen reprezentuje. Tyhle volby totiž (ještě) demokratické byly. A naše odpovědnost není do těch příštích přerušena. Trvá i tehdy, když mlčíme k nemilosrdenství se škraboškou „odpovědného hospodáře“. Trvá i tehdy, když je nám košile bližší než kabát a utěšujeme se tím, že si nás třeba nevšimnou. Trvá pořád. To jen my jsme moc líní nebo moc zbabělí ji naplnit. A dokud v tomhle ohledu se sebou něco nepodnikneme, tak my jsme také ti, kdo nemilosrdnému služebníkovi propůjčují jeho legitimitu – pokud jím tedy rovnou nejsme sami.
Nikdo se nás na posledním soudu nebude ptát, jakou stranu jsme volili. Nikdo se nás nebude ptát, jak jsme byli státotvorní, politicky i názorově konzistentní a jak odpovědné politické postoje jsme zastávali. Na co se nás ale zaručeně ptát bude, je to, jací jsme byli ke svým bližním v takové rovině, v jaké jsme se s nimi mohli setkat. S někým osobně, s jiným zprostředkovaně. Jak jsme brali nebo nebrali vážně jejich životní tíhu i tehdy, kdy jsme byli upřímně přesvědčeni, že „nám se přece nic takového nikdy nemůže stát“. A jestli jsme to hodili nebo nehodili za hlavu s tím, že si za ty svoje problémy vlastně můžou sami (pokud to tedy vůbec problémy, kterými podle nás stojí za to se zabývat, jsou) a my v pohodě můžeme jet dál.
Ne, nestraším nikoho pekelným ohněm, a jsem dokonce přesvědčen, že kazatelé by pekelným ohněm strašit neměli. Ale začínám chápat, že i Bible občas potřebuje mluvit bolestivě, temně a bezvýchodně. To tehdy, když popisuje, jak to vypadá, když si vyrobíme spravedlnost. Nejlépe tu s přídomkem „Padni, komu padni“. A vlastně ani není potřeba strašit tím, že bychom se mohli do pekla dostat.
Ne, ne, drazí, milí a vážení. Ono úplně stačí konstatovat, že už tam jsme! V pekle, kde už nepatříme ani sami sobě ani sobě navzájem (jako bližní, sestry, bratři) a Pánu Bohu už vůbec ne. Tomu jsme se vyvlastnili prvnímu. Patříme katům, mučitelům (v originále „basanistais“). A oni jiným katům a mučitelům. A ještě dalším jsme v tomto koloběhu ne-života těmi katy a mučiteli zase my sami. Kdyby ničím, tak už jen tím, že necháváme volné pole působnosti vládě, která se tak nadšeně ohání mandátem od nás – voličů a ještě přitom zvládne být mučitelem jak všem jiným, tak i sama sobě.
Tak, když už jsme se dostali až sem a jestli se jedinou naší životní jistotou nemá stát kvalitní konopný provaz a pevná větev na stromě, nezbývá než ještě jednou zkusit ptát se po evangeliu. Po spasení, po záchraně, po životě ve světle Božího království. Tak tedy, uvnitř tohoto pekelného kruhu odpověď není. Ani v rámci všední každodennosti ani uvnitř Matoušovy perikopy.
Odpověď uvnitř Matoušova evangelia leží přesně o jeden krok zpět (snad symbolicky), v perikopě předcházející, nazvané „O odpouštění“:
Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“
A pak v perikopách tuto předcházejících, počínaje Podobenstvím o ztracené ovci. Na to si vzpomenete i bez citace.
S odpovědí uvnitř naší všední každodennosti je to úplně stejné. Je v tom jediném kroku ven z pekelného kruhu „hry na vlastní nezpochybnitelnou spravedlnost“. Je v tom jediném kroku zpět do míst, kde je s Boží garancí náš bližní naším bližním, bratrem, sestrou (ale ne materiálem, komoditou, zdrojem!) v dobrém i ve zlém. Třeba jako spoluhříšník. Kde je nám Bůh pastýřem oběma.
Amen
Pane, Tak jako jsi svůj lid kdysi vedl pouští z otroctví do zaslíbené země, veď nás jednoho člověka k druhému. Osviť nás, ať se umíme a chceme radovat, když k nám všem přicházíš Ty.
Amen