Text: Galatským 5, v. 1 a v. 13–24
Do příštího čísla chystáme informaci o česko-francouzském biblickém kurzu, který se konal loni na podzim na Vysočině. Programu tzv. biblické animace se ujala farářka Francouzské reformované církve Nicole Fabre. Předkládáme vám její kázání pronesené na závěr biblického kurzu v neděli 10. října 2004 při bohoslužbách v Jimramově.
„Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. …
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem. Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím. Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Proti tomu se zákon neobrací. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony.“
V průběhu tohoto týdne jsme se Češi a Francouzi společně zamýšleli nad tématem věrnost. Ve skupinách i v plénu jsme pracovali s textem knihy Rút. Její příběh se napohled jeví jako velmi prostý, a přece obsahuje řadu detailů, které toho hodně prozrazují o vztahu mezi lidmi na okraji (například vdovami či cizinkami) a těmi, kdo jsou ve společnosti uznáváni a váženi. Mnoho detailů příběhu také přibližuje, co může znamenat věrnost.
I dnešní oddíl z Pavlova listu Galatským jsem vybrala s ohledem na toto téma. Je to Pavlův nejpolemičtější, dokonce nejostřejší list. Pavel je rozhněván: všechny sbory v oblasti dnešního středního Turecka si začaly dělat starosti s věrností, která podle jeho názoru překrucuje evangelium. Pavel se pouští do boje a snaží se promlouvat o skutečné věrnosti, jakou svým chováním projevoval Ježíš. Vypočítává zejména důsledky věrnosti, jakou projevují Galatští, a na druhé straně důsledky jiné věrnosti, jak ji poznal v životě Ježíše, Mesiáše.
Galatští jsou svedeni kázáním, které do nové situace po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání uměle vnáší ukotvenost ve starých tradicích. Obřízka pro pohany znovu nabývá na důležitosti. Stejně tak získávají na významu i různé další předpisy coby vnější znaky konverze. Jako vrchol věrnosti se jeví, když člověk fyzickým vzhledem či chováním ve společnosti projevuje svou oddělenost, jinakost, spjatost s dlouhou tradicí, přestože je to tradice, která oněm křesťanům není vlastní. Ve jménu takové věrnosti jejich počínání přesahuje rámec jeruzalémského koncilu. Pavel vykresluje, k jakému chování vede věrnost, jež pouze kopíruje to, co se až dosud dělalo. V oddíle, který jsme právě vyslechli, Pavel odhaluje, k čemu taková věrnost spěje: totiž ke skutkům lidské svévole. Vyslechněme si ten výčet pozorně. Některé jmenované zlořády nám připadají nanejvýš odporné: například bezuzdnost, opilství či čarodějství. Nejsme už z nich v podstatě vysvobozeni? Avšak čteme-li dále, objevíme v textu i nepřátelství, hádky, rozkoly, závist, předpojatost. Ve snaze, aby se odlišili, stavějí Galatští svou osobu před své skutky. Když však sebe postavíme na počátek svého jednání, nutíme druhé, aby pozornost upřeli na nás. Chceme vystavit na odiv, jak si správně počínáme, a tím vyvoláváme nepřátelství, rozkoly a hádky. Jejich příčinou je, že svou osobu nebo přinejmenším svůj způsob života či víry stavím do popředí. Domnívám se, že projevuji věrnost, poněvadž provádím tytéž úkony jako ti, kdo byli věrní v minulosti.
Jakékoli soustřeďování pozornosti ostatních na sebe je svévole. Navíc mi taková věrnost umožňuje vřadit se do určité všeobecně známé kategorie, a to může znamenat bezpečí. Vraťme se ke Galatským. Jejich takzvaná věrnost jim zajišťuje uznání jejich okolí, protože je přibližuje ke kategorii „Židé“. V tehdejší společnosti Římané Židy akceptovali, byly jim udělovány výjimky ze zákona, měli dosti pevnou pozici. To rozhodně neplatilo o křesťanech, zejména ne o pohanech obrácených na křesťanství. Zmiňované vnější znaky židovské tradice pak umožňovaly, aby se křesťan vyhnul zbytečnému zastrašování a vyptávání.
Věrnost, kterou chtějí prokazovat Galatští, se může napohled jevit jako přísná, ve skutečnosti se ale rychle mění v pohodlnou. Umožňuje vyhnout se dalším otázkám. Vede tak k pohodlnému konzervativismu, ale také, a na to nezapomínejme, k sudičství, žárlivosti a napětí. Takový postoj mě ve všem staví do popředí a soustředí na mě pozornost ostatních. Pro Pavla je to ovšem postoj lidské svévole. Nikoli mravní zkaženost, to ne, ale postoj, kdy se držím v popředí. Jedině Bůh nás může od něčeho tak hluboce vžitého vysvobodit. Proto Pavel nemluví o skutcích, nýbrž o ovoci, o plodu Ducha Božího. Existuje mnoho skutků lidské svévole, ale jen jediný plod Ducha Božího. Tento plod není z nás. Je důsledkem čísi přítomnosti v mém životě, důsledkem živé přítomnosti samotného Boha. V popředí už nejsme my sami, ale živý vztah mezi ním a námi. Proto mohou být rozdílnosti nebo i rozpory prožívány jinak, v opravdové lásce, pokoji, trpělivosti, věrnosti… Právě na tomto místě nás Duch svatý otevírá úctě k Božímu dílu s námi a s druhými. V tomto světle získává věrnost nové podoby, podle okolností, ale i podle lidí, s nimiž žijeme. Jejím plodem vždycky bude dar, znamení naší důvěry k tomu, kdo jako jediný umí milovat v pravdě. Věrnost není opakování něčího chování. Věrnost je věrnost někomu, nějaké smlouvě.
Při pohledu na biblické svědky, i při pohledu na protagonisty knihy Rút, vidíme, že věrnost Bohu vedla muže či ženy k tomu, že najednou porušili určitá pravidla, zachovali se jinak než jejich předkové. Díky tomuto postoji mohl život pokračovat. Díky tomuto chování mohla být rozpoznána účinná Boží přítomnost. To platí i pro některé muže a ženy v dějinách. Vy Češi si patrně vybavíte Jana Husa. Můžeme si připomenout postavy bližší naší současnosti, Martina Luthera Kinga nebo Dietricha Bonhoeffera za nacistického režimu v Německu… Tato věrnost neopakuje stále dokola minulost, dokáže si vynajít gesta či slova, která vyjadřují živou Boží přítomnost dnes. Tato věrnost umí milovat, umí doufat. Navrací radost a trpělivost. Pavlův text nás vybízí ke zkoumání plodů naší věrnosti. Je výrazem dnešní důvěry v Boha závist a sudičství, anebo radost, bratrství a odvaha?
A ještě jedna poznámka: abychom vstoupili do vztahu věrnosti, který počítá s novými otázkami dneška, je důležité nezakořenit v ustrnulých postojích, ale v živém poznávání toho Boha, který s námi vstupuje do svazku. To znamená udělat si čas na čtení biblických textů, chápat jejich smysl pro nás dnes, naslouchat druhým, jak oni tuto Boží přítomnost prožívají. Taková věrnost ve vztahu k Bohu a k druhým možná zabere více času. Ale její ovoce je lahodné, pro nás i pro druhé.
Kéž nás Bůh odvádí od ustrnulé věrnosti, zaměřené na správnost názorů, a vede nás stále blíž k živé věrnosti jeho přítomnosti v dnešní době.
Přeložila Michaela Otterová, upravila mž