Text: Žalm 139
Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě… Sleduješ mou stezku, … všechny cesty jsou ti známy… Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě… Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (Ž 139,1.3.5.7–12)
Milé sestry, milí bratři,
býváte někdy ztracení? Asi každý má takové chvíle v životě.
Jako příchozí do nového kraje mám možnost to aspoň z malé částky a z jednoho úhlu poznávat.
Procházím novým neznámým městem a vesnicemi, projíždím krajem, sleduji okna domů, za nimiž žijí lidé své životy. Jejich příběhy se různě prolínají. Ale často o sobě nevědí. Tak jak o mně zde nikdo neví. Je to zvláštní být cizincem.
Myslím při tom na ty, kteří museli odejít ze svého kraje nedobrovolně. Na mnohé uprchlíky po světě. I na mnohé naše emigranty, jak jim bylo. Ale třeba také na zemědělce, kteří byli vyhnáni ze svých statků a od své půdy a ocitli se doslova bez půdy pod nohama.
A zároveň, jak tak chodím pod okny cizích domů a pozoruji neznámé lidi, myslím na to, jak ztracení a cizí bývají lidé ve známém městě i mezi známými lidmi. A jak by někdy raději sami zmizeli někam, kde je nikdo nezná.
Čtu při tom slova biblické písničky. Její skladatel rozvažoval nad svým životem, přemýšlel o svých stezkách i o zákrutech života. Kam až všude mířily jeho kroky? K nebi, do podsvětí, až k nejzazšímu moři. Proč tam šel? Utíkal? Před někým? Za něčím, před sebou samým? Nebo snad je to ještě jinak? Znáte příběh Jonáše, který se nakonec se ocitl v břiše velryby. Proč ten tam byl?
Proč biblický skladatel vložil své úvahy do písničky? On totiž chtěl nahlas vykřičet, že každý jeho krok, každé jeho vstání i ulehnutí i každý jeho výlet až do nejzazších i do nejtemnějších končin je někomu – jednomu známý. Je tu někdo, pro koho nikdy není cizincem. A to i když si to sám myslí, sám si tak připadá, i tehdy, když sám sobě nerozumí, i tehdy ho někdo zná a zná ho dokonale. Zná ho tak dobře jako nikdo na světě, zná ho lépe, než on sám sebe. Jde z toho až mráz po zádech, že není místa úniku, kde by mohl být sám. Proti této známosti je každé sebedůmyslnější nahlížení do soukromí druhých nicotné. Ano, je nám až úzko z toho, jak prozkoumané nás má ten, o němž zpívá Davidův žalm pro předního zpěváka.
Oprávněně nás musí mrazit, že nic nezůstane navždy skryto. Dobré věci nezůstanou zapomenuty, ale ani žádná špatnost, žádné ublížení a nespravedlnost se nedají navždy zamést pod koberec. Je to mrazivé, ale i neskonale nadějné, když myslíme na nespočitatelné příběhy lidí, kteří neměli šanci se dovolat pomoci a spravedlnosti. Nikdo z těchto ale nezůstal beze stopy ztracen a zapomenut. Je spravedlnost, která tu naši, často tak slepou, skutečně přesahuje.
Mohli bychom mít ale pocit, že nám nezbývá než žít neradostný život pod přísným a všudypřítomným okem nebeského dohlížitele.
Žalmový skladatel ale takto smutně vůbec nežil. Naopak. Možná už jste mne někdo chtěl opravit a upozornit, že jsem si v biblické písni nevšiml něčeho úplně podstatného. Naše píseň není vyprávění o jakémsi nebeském dohledu či o všudypřítomném průvodci našich kroků. Žalmista nevypráví druhým o spravedlivém a všemohoucím Bohu. Žalmista ve své písni sám s Hospodinem a k Hospodinu mluví. Zpívá k němu. Bůh pro něj není neosobní, ať už děsivou nebo dobrotivou silou. Hospodin je jeho vlastním protějškem, kterého může oslovit. Osobně se k němu obrací.
Přiznává, že mu někdy z jeho přítomnosti je úzko. Nezastírá, že si občas připadá i jako v sevření. Je to snad, jako když dítě je v objetí matky nebo otce. Chce se mu ven. Je tu jeho protipohyb. Chce volnost a také ji dostává. Ale nepozná-li dítě bezpečí tohoto objetí, zůstává celý život v pocitu ohrožení, bezprizornosti.
Boží přítomnost v životě, to není hlídání na každém kroku. Není to tak, že bychom se nemohli kamkoli pohnout, aby nás někdo zpoza rohu nebo z okna nepozoroval. Boží přítomnost v životě také není neustálé špatné svědomí. S Hospodinem neztrácíme svobodu a volnost. Vždyť kam všude se biblický zpěvák až dostal. On vůbec nebyl svázaný. On se nepřestává obdivovat Božím příchodům do svého života, žasne nad nimi.
O způsobu Boží blízkosti v našem životě v dopise k instalaci mé a mojí ženy napsal velmi jednoduše a srozumitelně náš milý starší kolega Josef Veselý. Bratr senior Veselý přemýšlí o tom, jsou-li lidé na západ od Moravy sekularizovanější či dokonce hříšnější. Pochybuje o tom. Ale píše, „je-li tomu tak, ač o tom pochybuji, neznamená to nic jiného než potřebu většího přídělu lásky, která nečeká, až se hříšník vyzná ze svého hříchu a obrátí se. Boží láska nečeká, předchází hříšníkovo vyznání. A tak to vám přeju, abyste v duchu síly, lásky a rozvahy oznamovali tu radostnou novinu, že Bohu nikdo neuteče tak daleko, aby jej jeho láska nedostihla,“ napsal Josef Veselý.
Milí bratři a sestry, na všech našich cestách není slídivé oko, které zkazí každou radost. Ale kamkoli přijdeme, tam se smíme potkat s Boží láskou.
Uvědomil jsem si, že církev, která z Boží, z Kristovy lásky vznikla, vyrostla a žije, je prostředím i nástrojem, kde právě lidská ztracenost i cizinectví mohou být překonány. Myslím na to nejen, když někdy přejedu hranice a zjišťuji, jak mezi křesťany velmi rychle nacházím lidi, s nimž si mohu rozumět. S mojí ženou často myslíme na to, jak jsme před lety velmi rychle našli skutečný domov mezi bratry a sestrami v Rovečném. A nyní, když jsme naše milé lidi a místa dobrovolně opustili, abychom v novém prostředí a novým lidem zkusili předávat onu radostnou novinu o Boží lásce, opět zažívám zázraky. V neznámém městě vám lidé otevřou dveře a stojí o rozhovor s vámi. Opět jeden druhému naslouchá, sděluje a předává něco ze sebe druhému. Jste v novém neznámém kraji, ale už to přestává být cizina. Potkávají se lidské příběhy, vy zjišťujete, jak mnoho vlastně máte společného. A víte jeden o druhém a zjišťujete, že vaši noví známí vědí o sobě navzájem.
Jistěže lze namítnout, že je to normální, tak to mezi lidmi chodí. Ano, tak to mezi lidmi chodí, tak se lidé seznamují. Věřím ale, že je v tom působení Boží lásky, o níž ani nevíme, která nám lidem pomáhá překonat lidskou ztracenost a cizotu.
Zároveň jsem ale přesvědčen, že tam, kde o Boží, Kristově lásce víme a necháváme ji působit, tam si světla, které tmu přemáhá, dříve všimneme.
Milí přátelé, sestry a bratři v Ježíši Kristu, ve světlo, které prosvítí každou temnotu, může rozehřát každou cizotu a dokáže překonat jakoukoli ztracenost, věřím a chci k němu spolu s vámi vyhlížet. Amen.
Pane Ježíši Kriste, přicházíš k nám. Jsi s námi. Spojuješ nás. Proměňuješ nás. Děkujeme za to a prosíme, abys nepřestával přicházet do našeho světa, do našeho života. Amen.
Libiš, 30. 10. 2005 (kázání při instalaci)