Text: L 6,37–42
Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Nebo jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.
Řekl jim také podobenství: Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.
Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: „Bratře, dovol, a ti vyjmu třísku, kterou máš v oku“, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.
Milé sestry, milí bratři,
představte si, že nevidíte. Potřebujete se někam dostat, ale jste slepí. A co když i váš průvodce nevidí? Nechali byste se jím vést? Já bych se bál. Vždy i Pán Ježíš se ptá: Nepadnou oba do jámy?
V takovém nebezpečí se ocitáme. Kdy? Když nedbáme na Ježíšovo slovo a jednáme podle toho, kam nás vede náš přirozený sklon.
O jaké Ježíšovo slovo se jedná? Tak to vezměme po pořádku.
„Nesuďte, a nebudete souzeni.“
Ježíš ve svém polním kázání nám vkládá do uší vskutku věci nemožné. Nejprve po nás žádá, abychom milovali nepřátele. Vede nás k tomu, abychom i ty, kdo nám jsou protivní a nepříjemní, měli rádi a dobře s nimi jednali. Dobře, řekneme si, zkusíme to. Ale teď to je snad ještě horší. „Nesuďte.“ Copak to jde? Můžeme se ubránit tomu, abychom si mysleli své a také to i řekli o tom či onom lumpovi nebo protivovi? Nebojme se, nejde o rozbředlost, nemá nám být jedno, když se dějí zlé věci a nespravedlnost. Ale to je tak: Pán Ježíš velmi dobře ví, jak začneme vždy nejprve hledat chyby u druhého, jak jsme vždy rychle s druhým hotovi, ale na sebe se podívat zapomeneme. Ano, je to naše lidská přirozenost. Ale Ježíš naši optiku obrací. Jeho slovo působí převrat. Jako by říkal: Poslyšte, nechcete přece, aby vás Pán Bůh odsoudil, nechcete být zatracení. Nepřejete si, aby vás zavrhl, aby s vámi skoncoval. A netoužíte po odpuštění?
Ano, je to tak. Toužíme všichni po přijetí, bojíme se zavržení, děsí nás i rychlé soudy druhých nad námi a doufáme, že Pán Bůh ví, že jsou věci složitější, než se jeví lidem. A kéž by moje viny mohly být smazány. Ano, tak si to přejeme. Proto tedy, nesuďte sami druhé, ani vy nebudete souzeni. Nezavrhujte člověka, vždy i vy máte ještě šanci. Mějte slitování, i vy se dočkáte. A také se nebojte, že vám bude chybět, když někoho obdarujete. Vězte, že budete vrchovatě obdařeni. Míra, kterou jste obdarováni, je velkorysá. Není skoupá. Ale tu míru, kterou vy sami berete na druhé kolem sebe, tu sami vůči sobě nastavujete Pánu Bohu.
A teď to Pán Ježíš rozetne. Jestliže vás ovládá nevraživost, jestli jste se stali soudci ostatních, máte-li za to, že můžete druhé odepsat, nemáte-li pochopení ani slitování – pak vězte: Jste jako slepí, kteří směřují do propasti a druhé tam táhnou sebou. Povýšili jste se nad svého učitele. Chcete za něj rozhodovat o druhých. Ale váš učitel je úplně jiný. Nemyje on svým učedníkům nohy? A nevolá ještě z kříže: Pane, odpusť jim, nebo nevědí, co činí?
Pokud se nám ta slova z polního kázání pořád ještě nezdají dost jasná, přidá Ježíš po svém způsobu příklad, který už nelze nepochopit. Představme si očního chirurga, který má operovat zraněné oko, ale sám na své oči skoro nevidí. Jak to může dopadnout?
Je to přirozené, že se zaměříme na to, co je před námi, co vidíme, na druhé lidi, a nenapadne nás, že můžeme vidět zkresleně. Ale Pán Ježíš svým slovem, které vkládá do našich uší, náš pohled projasňuje. Je to zvláštní příměr: trám v oku. Dobré téma pro malíře. Každý musí ale uznat, že s takovou překážkou mnoho vidět nemůžeme. Naše rozlišovací schopnost je velmi omezena. Jsme skoro slepí, a přesto se pouštíme do činnosti, kdy je třeba vidět opravdu velmi dobře. S trámem ve vlastním oku jemnou špínu z oka druhého nevyjmeme. Děláme to, žel, my lidé přečasto. Až si své oči pročistíme a propláchneme, pak to bude jiné. Jen jestli bude opravdu na svém místě ta tříska, co nás tak provokovala k zásahu. Mohl to také být jenom stín mého trámu. Jako když máte špinavé brýle nebo objektiv fotoaparátu.
Milí bratři a sestry, Pán Ježíš si dává velikou práci, aby naše myšlení o druhých, naše vnímání ostatních přesměroval, aby naše vzájemné porozumění proměnil a prohloubil.
Před časem jsem četl knihu jedné valašské učitelky o lidech z horské osady. Shodou okolností bylo jiné vyprávění stejné autorky zfilmováno. Trochu se bojím, co s tím film udělal.
Květa Legátová (kniha se jmenuje Želary) mě nadchla tím, jak předvádí postavy lidí z jedné vsi v podobách a tvářích velmi rozličných. Vypráví příběhy o stejných lidech postupně očima různých pozorovatelů. A tak se vám stane, že jeden a týž člověk se vám nejprve jeví jako velmi zlý a protivný, a po několika stránkách zjišujete, že čtete o tom samém člověku, a najednou je to laskavý muž, který má pochopení pro bolesti a trápení druhého a přispěchá s pomocí v pravý čas. Tak se vám postupně v různých svých vrstvách představují obyvatelé těch několika horských chalup na Valašsku.
Ono to tak vskutku s námi lidmi je. Máme mnohem více vrstev, než to na první pohled vypadá. Pán Ježíš nám k té citlivosti vůči bohaté osobnosti druhého člověka otevírá cestu. Není to snadná cesta. Tak jako je těžké dobře jednat s nepřítelem, tak je těžké bojovat se svou nadřazeností nad druhými, která nás strhuje do jámy.
Naznačená cesta je však možná, když se necháme vést svým učitelem, který i na kříži prosil Boha o odpuštění pro vlastní nepřátele.
Necháme-li Ducha Kristova vstoupit do našeho myšlení, do vnímání druhých lidí, přinese to proměnu v našem životě, v naší rodině. Otevírá se tím cesta k porozumění ve sboru, v sousedství. Tak přichází s Ježíšem Boží království do našeho světa.
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný Váš Otec.“ (L 6,36) Amen.