Čtení: Genesis 2,8–15 Text: Žalm 150
Žalm 150
Haleluja. Chvalte Boha v jeho svatyni, chvalte ho i na obloze, již sklenul svou mocí, chvalte ho za jeho bohatýrské činy, chvalte ho pro jeho nesmírnou velikost! Chvalte ho zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou, chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými! Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja.
V dubnu vezla maminka z Chorvatska lahev olivového oleje pro kamaráda Martina. Byl těžce nemocný a z oleje měl velikou radost. V červenci umřel, bylo mu 55 let.
Jiří Grosmann, když už byl těžce nemocný, napsal text k písni „Závidím“. Zpívala mu ji Naďa Urbánková na pohřbu. „Kdybys byl králem a mohl mi dát jen jakoby darem svou zemi či stát, když koupíš mi zámek a ze zlata štít a sbírku všech známek, já nebudu chtít. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má a o nic víc. Je to jen má touha šílená. A té chci říct: Závidím.“ Atd.
Ale já dnes nechci mluvit o smrti. Naopak chci mluvit o životě. Jenže ten je vzácný – proto úvod o křehkosti života.
Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Tak se zpívá v žalmu. Všechno, co je živé a dýchá, ať chválí Boha. Mrtví to dělat nebudou, slyšeli jsme z jiného žalmu. Ani nemohou. Jsou mrtví. Mrtvý prd ví. Natož aby chválil. Dárcem života je Bůh. Studnice života, pramen života. Vdechuje život Adamovi. Vysazuje v zahradě Edenu strom života.
Život je báječný, skvělý dar! Vlastenecky a stranicky uvědomělí čínští ženisté prý budou vlastními těly zalehávat taiwanské miny, až Čína napadne Taiwan. Fuj! Každý, kdo pohrdá životem, kdo pěstuje kult smrti, ať už vojenské nebo náboženské, je blázen a rouhač. Jen Bůh umí život darovat; proto má člověk zapovězeno jej brát.
Je úžasné, jak se autoři příběhů, které se staly součástí Bible, uměli z daru života radovat – jak popisují stvoření, člověka, zvířata, rostliny, lásku, rození, mláďata … Nejsem vegetarián, ale když vidím, že se takové telátko umí mazlit stejně jako pes – těším se, až si budu moct koupit umělé maso z 3D tiskárny!
Úporné zápasy neplodných o potomstvo – Abrahama, rodičů Samsona, zápas Chany, Zachariáše a Alžběty – to vše ostře kontrastuje například s chováním křesťanského panovníka Karla Velikého, který nechal u Verdenu roku 782 setnout hlavy čtyřiapůl tisícům Sasů, kteří nechtěli přijmout křesťanství. Stejně přijdou do věčného zatracení, uvažoval. Strašné. Takhle nechal kalif Omar vypálit alexandrijskou knihovnu – pokud je tam něco jiného, než v koránu, je to nebezpečné, pokud je tam to samé, co v koránu, je to nadbytečné. Hoř!
Život nechrání ten, kdo uvažuje v perspektivě jenom tady a teď. Teď potřebujeme (zítra už pochybnou) válečnou slávu, teď potřebujeme nutně sníst posledního blbouna nejapného, teď musíme vykácet deštný prales.
V roce 1950 upozornil italský fyzik Enrico Fermi na zvláštní paradox: Ačkoli by statisticky mělo být ve vesmíru kolem nás spousta vyspělých civilizací, nepodařilo se nám objevit ani jednu jedinou. Proč? Ve vesmíru starém miliardy let by měly být milióny technicky daleko vyspělejších civilizací, které cestují, komunikují. Ale žádné nenacházíme. Možná proto, že dříve, než naváže kontakt, každá civilizace sama sebe zničí, protože je sobecká a hloupá. Tím, že způsobí ekologickou katastrofu, válkou, přílišnými životními nároky.
Často se ptáme, jak může biblická víra oslovit dnešního člověka? Věčné radosti a věčnému zatracení i přes laskavou misii bez Karla Velikého málokdo rozumí. Ale prastará víra, že život je dar, převzácný a nesamozřejmý, může k dnešním lidem promluvit velmi srozumitelně. Vždyť milióny světelných let mrazu a prázdnoty umocňují výjimečnost tohoto daru. Zoufalé hledání alespoň nějakého jednobuněčného života nebo alespoň fosilie v meteoritech, na Marsu, na Jupiterově měsíci Europě – to napovídá, jak zoufale dnešní člověk hledá společenství. Naši předkové ve víře přijali cestu ze samoty ve vztahu se Stvořitelem. On vdechl dech života člověku a všemu živému. Proto vše, co má dýchání, chval Hospodina! Člověk má obdělávat a střežit Boží zahradu. Hledat cestu od potu a slzí ke smíření a důvěře.
Podíval se někdy takový pohrdač životem, ať už diktátor nebo šílený parkurista, na oblohu a řekl si: „Smím mařit životy vojáků nebo svůj pro vítězství ve volbách a sledovanost na Instagramu? Nenapovídá mi hvězdné nebe nade mnou, abych byl pokornější?“
Samozřejmě vděčnost za život neznamená, že ten život musí být dlouhý, bezbolestný a v nadbytku.
Po kázání budeme zpívat píseň o Ježíši Kristu. Velikonoční. Budou v ní zvláštní verše: Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se, plody obtěžkán. Právě Ježíš nás učí, že se jeho kříž může stát tím dávno ztraceným edenským stromem života. Stromem, jehož ovoce obživuje. Vrací do života. Křísí mrtvé, probouzí ospalé, daruje život s velkým „Ž“!
Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ (Marek 5,41) Představte si, jak se znovu nadechla! A proto: Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina! Haleluja.
Píseň Z přetěžkého kříže (NEZ 744)