Od slov k mlčení… Text: Marek 15,37–39
Mk 15,37–39: Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal. Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“
Že je druhé evangelium ve srovnání s ostatními nejkratší, rozhodně nijak neubírá na jeho hutnosti a dynamice. Každý, kdo tuto knihu přečetl „na jeden zátah“, bude nejspíš souhlasit, že Markovo svědectví o Ježíši se v průběhu evangelia výrazně mění. Sledujme dnes tuto změnu se zvláštním ohledem na začátek a konec Ježíšovy pozemské služby, jak ji Marek líčí v úvodu a závěru svého evangelia. A pokládejme si nad těmito řádky (trochu netradičně) jedinou otázku: kdo o Ježíši mluví?
Prolog evangelia začíná odkazem na židovská Písma. Starozákonní proroctví spojuje Marek s příběhem Ježíšovým, a dává tím najevo, že počátek Ježíšova příběhu má svůj původ, své kořeny, a to ve Starém zákoně, bez kterého nelze Ježíšovu příběhu rozumět. Náš pohled je tedy nejdříve upřen do minulosti k dávným slovům proroků – první, kdo vypovídá o Ježíši, je samotný Starý zákon. V následujících verších zaznívají slova Jana Křtitele, která od začátku soustřeďují pozornost na někoho jiného, mocnějšího. Tím druhým, kdo o Ježíši mluví hned zkraje evangelia, je Jan Křtitel. Pokud o Ježíši promluvil nejprve Starý zákon či jeho proroci, samotným Ježíšem je Jan Křtitel zase na jiném místě označen za poslední a největší postavu v řadě proroků. O Ježíši tedy mluví nejprve proroci a následně, Ježíšovými slovy, „víc než prorok“. V ději první kapitoly Markova evangelia pokračujeme dále a ihned po Ježíšově křtu vidíme scénu otevřených nebes, ze kterých se ozývá hlas. Hlas, který dal veřejně najevo, kým Ježíš je. A tak dalším, kdo na první stránce tohoto evangelia významně promluví o Ježíši, je sám Hospodin – o Ježíši mluví otevřená nebesa. Vzápětí je Ježíš vyveden Duchem na poušť, a čteme, že byl pokoušen. Zbylí synoptikové dodávají, že satanovy otázky začínaly slovy: „Jsi-li Syn Boží“. Jako by opakovaně říkal: pokud platí to, co před chvílí zaznělo z nebes, pokud jsi opravdu Boží Syn, udělej to a to. „Jsi-li Syn Boží“ – satan volí zvláštní taktiku a zpochybňuje to, co zaznělo veřejně, viditelně a slyšitelně, podobně jako na prvních stránkách Bible. Zpochybňuje identitu Ježíše jakožto Božího Syna, ale vlastně o něm mluví také. Mluví o něm jako o Synu Božím, který však svou identitu musí prokázat vlastními činy (a za jím předepsaných podmínek). Dále v textu narážíme i na slova nečistého ducha, který Ježíši říká: „Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ (Mk 1,24) Ježíš mu pohrozí, posedlý člověk je nečistého ducha zbaven a ve 27. verši zaznějí závažná slova. Zachycují totiž reakci všech lidí, kteří byli svědky této události: „Všichni užasli a jeden druhého se ptali: Co to je?“ (Mk 1,27) Jednoduše, mluví o něm všichni. Ježíšův skutek a jeho slova je nenechávají pouze stát a přihlížet. Jeden druhého se ptají a mluví o něm. Následující verš pak tyto události završí informací, že pověst o Ježíši se rychle roznesla po celé galilejské zemi.
Jak tedy zní první Markovo svědectví o Ježíši? Sám pro sebe jsem si tento oddíl nazval slovy „Všichni o něm mluví“. Sledovali jsme, jak o něm mluví Starý zákon a jeho proroci, Jan Křtitel, otevřená nebesa, satan i nečistý duch a nakonec všichni. Mluví o něm všichni a zdá se, že evangelista Marek tuto informaci pokládá za klíčovou. Dokládá ji totiž v průběhu prvních kapitol na mnoha místech. Marek ukazuje Ježíše, na kterého se tlačí zástupy, davy lidí; Ježíše, kterého všichni hledají; Ježíše, ke kterému přicházejí všichni a odevšud; Ježíše, který všechny uzdravuje; Ježíše, nad kterým všichni žasnou. A možná ke zvýraznění celé této situace je v závěru první kapitoly zmíněn i malomocný člověk, který poté, co byl Ježíšem uzdraven, o něm a o svém zázračném uzdravení všude vyprávěl. A to i přesto, že mu to Ježíš v předchozím verši přímo zakázal. Možná až ironicky pak vyznívají Markova slova: „On [malomocný] však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval…“ (Mk 1,45). Dnes bychom nejspíš řekli, že to všude vyžvanil. Všichni o něm mluví – tak zní první svědectví. Evangelista Marek by v této chvíli možná mohl svá slova ukončit a nechat Ježíše dále vystupovat jako toho, který dělá zázraky, káže, uzdravuje, učí, nad kterým všichni žasnou a kterého všichni následují. V průběhu Markova evangelia se ale něco zásadní mění. Ježíš už nevystupuje předně jako ten, který uzdravuje, léčí všechny nemoci a naplňuje všechny fyzické potřeby. Od těch fyzických přechází spíše k potřebám duchovním, začíná mluvit o své budoucnosti, utrpení a počet lidí tlačících se na Ježíše se zmenšuje. Největší zlom pak nastává v závěru evangelia. Ve 14. kapitole známe Ježíšova slova o tom, že ho všichni zradí, a možná ještě lépe hrdinská slova Petrova: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ (Mk 14,29). A další verše připomenou: „Tak mluvili všichni.“ (Mk 14,31) Zdá se, že Petrova slova zastupují výpověď všech učedníků – i kdyby všichni odpadli, my ne; i kdyby všichni zradili, my ne. Jako by říkali: Pane, až se nás budou ptát na tebe, budeme se k tobě hlásit, budeme o tobě mluvit. I kdyby všichni mlčeli, my ne. Jaký je výsledek, a jak zní druhé Markovo svědectví o Ježíši? Opět jsem si tento oddíl nazval svými slovy „Všichni o něm mlčí“. A nemluví dokonce ani s ním. Všimli jste si, jak Ježíš své učedníky opakovaně vyzývá, aby s ním mluvili, aby se s ním modlili, aby bděli? A jejich reakce? Spí, zavírají se jim oči a doslova nevěděli, co by mu odpověděli. Nemluví ani s ním, ani o něm. A zanedlouho, když se někteří ptají Petra, zda také není jedním z těch, kteří trávili čas s Ježíšem, odpovídá: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ (Mk 14,71) Člověka, o němž mluvíte – vy, já ne. Všichni o něm mlčí.
Není to zvláštní? Na začátku o něm mluvili všichni, v závěru drsně zazní: „Všichni ho opustili a utekli.“ (Mk 14,50) A tak Ježíš, který byl zpočátku obklopen zástupy lidí, kráčí v průběhu evangelia svou cestou doprovázen čím dále méně lidmi. To, že Ježíše opustily davy lidí, které přitahoval jako kouzelník, zázračný rabín, nebo jako ten, který umí nasytit tisíce lidí, to nás nepřekvapuje a možná jsme to i očekávali. Nás však zajímají hlavně učedníci, Ježíšovi nejbližší. Ti, kteří kvůli němu zanechali své rodiny a domovy, ti, kteří Ježíše doprovázeli všude, kam chodil, kteří mu naslouchali, a kteří prohlašovali, že ho nikdy neopustí. A touto skupinou jsme možná i my dnes. Nebo se tak přinejmenším cítíme – v učednících se vidíme a s nimi se v textu identifikujeme. Jak se zachovali tito? Spí, bojí se a zapírají. A bojí se opravdu všichni Ježíšovi blízcí. Markovo evangelium totiž podle nejstarších rukopisů končí slovy o ženách, které nikomu nic neřekly, neboť se bály. Je možné, že v kontextu Markova evangelia selhání těchto žen v jistém smyslu odpovídá selhání učedníků (mužů), které jsme sledovali před chvílí. Všichni mlčí. Když Ježíš nejprve chtěl, aby o něm nikde nemluvili, viděli jsme, že o něm mluvili všichni a mnoho. Když však chtěl, aby mluvili s ním a o něm, nemluvili a zůstali mlčet. A tak se svědectví slov náhle rozplynulo a proměnilo v mlčení. Není to tak mnohdy i s námi? Nedocházíme i my, křesťané někdy do momentů, kdy si spolu s Petrem uvědomujeme, že o Ježíši neumíme mluvit, nebo že o něm nemluvíme tehdy, když máme? Ježíš, který byl zpočátku obklopen zástupy lidí, nyní visí na kříži sám. A zdá se, jako by mlčení všech lidí bylo v této rozhodné chvíli znásobeno i mlčením Božím. Mlčí přece i sám Bůh. Na začátku o svém Synu promluvil a z nebes zazněl hlas. Ale teď? Bůh mlčí a mlčí také lidé.
A přesto se zde objeví jeden člověk, který do celého kontextu vůbec nesedí, protože promluví. Ne mnoho, vlastně jen jednu větu. Víte, kdo jediný svými slovy prolomil tuto chvíli mlčení? V 15. kapitole, ve 39. verši čteme: „A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: Ten člověk byl opravdu Syn Boží“. Není to ironie? Člověk, který jako jediný správně pozná Ježíšovu pravou totožnost Syna Božího, je v Markově vyprávění pohanský římský voják. Zaráží nás tedy nejen kým je, ale také kým není – není Ježíšovým blízkým učedníkem, který ho všude následoval, a ani tím, kdo prohlásil, že ho nikdy nezapře. O Ježíši Kristu jako o Synu Božím čteme v úplně prvním verši Markova evangelia. A závěr knihy to potvrdí, ale způsobem, který nás zaráží. Ukazuje totiž selhání Ježíšových blízkých a nechává promluvit člověka, který podle nás (a jistě i podle tehdejších čtenářů) o Ježíši mluvit „neumí“.
Pokud jsme řekli, že se Markovo svědectví o Ježíši v průběhu celého evangelia výrazně mění od slov k mlčení, nyní k tomu nacházíme několik důvodů. Možná nám evangelista ukazuje, jak snadné je o Ježíši mluvit tehdy, když o něm mluví všichni, nebo je považován za „kladného hrdinu“. A o co složitější je to v momentech, kdy se zdá, že o něm mlčí i sám Bůh. Jak důvěrně tyto situace známe právě v našich končinách… Ale evangelista nás také učí, že víra není závislá na našich slovech, a může vzniknout i tam, kde ji nikdo nečeká. Náš dnešní text totiž končí zázrakem víry tam, kde víru nečekal opravdu nikdo. Možná stejně jako kdysi v Ninive, kde skutečné obrácení zaskočilo i Božího proroka. Evangelista Marek nás učí, že víra není závislá na našich slovech, ale na Božích činech. Učí nás, že víra vzniká tam, kde ji nečekáme, a vede nás k naslouchání těm, o kterých si myslíme, že o Bohu mluvit „neumí“. Protože právě z jejich úst mohou zaznít opravdová slova vyznání. Amen
Autor je kazatel Církve adventistů sedmého dne a doktorand na HTF UK