Čtení Gn 35,16–20; Mt 2,13–23
Jeremjáš 31,15–17
Ráchel byla manželkou Jákoba a matkou jeho milovaného syna Josefa. Při porodu svého mladšího syna Benjamina umírá. Je pak pochována na cestě do Bétel v Ráma. Je to hraniční město severního Izraele. Tato skutečnost však není to podstatné, co máme z našeho textu vyslechnout. Zajímá nás souvislost s textem v knize Jeremiášově a zároveň s evangeliem podle Matouše o vyvraždění nemluvňat v Betlémě. Souvislosti mezi texty jsou především duchovní, i když se týkají jednoho společného místa v Ráma.
1) Umírající Ráchel je ubezpečena o žití svého narozeného syna. 2) Jeremiášovo proroctví se týká zpustošeného Izraele, kdy není naděje na návrat zajatého a odvlečeného lidu, ale Bůh slyší hlas a naříkání pramáti rodu a sám nabízí naději. 3) Poslední pláč v Ráma se týká matek, které přišly o své maličké děti při řádění krále Heroda ze strachu před narozeným Ježíšem. Matky naříkají nad životy svých synů; byli zabiti dříve, něž začali žít. Kdo jim muže dát život? Vše je ztraceno. A přece to pravé dítě je zachráněno, aby přineslo život všem, a nakonec i těmto životům sotva začatým.
Z našeho pohledu a podle našich měřítek vyhlížejí všechny tři situace stejně beznadějně. Nejsou žádné záruky ani vyhlídky pro obrat k lepšímu, není, na co navázat. Zeje zde jen prázdnota, bolest a smrt. Ráchel je svědkem rozpadu, není nikdo, kdo by ji mohl potěšit, sama to nahlíží a útěchu odmítá.
A přece je zde někdo, kdo má moc tvořit nové věci a zastává se trpících. Dokonce čteme v proroctví Jeremiášově, že dává odměnu za utrpení. „Vždyť je tu mzda zato, co jsi vykonala.“ Co vykonala Ráchel, že si zaslouží odměnu? Hlasité bědování, přehořký pláč. Charakteristika Ráchelina pláče je nářek nad svým osudem, nad ztracenými dětmi, nad zemřelými dětmi, nad dětmi rozptýlenými ve světě. V tom, co je vidět, není záruka, avšak přestaň plakat a ronit slzy, Bohu stojí za to na tento tvůj pláč navázat. Tedy bolest, kterou si člověk připustí k tělu, na tělo, nese odměnu.
V prvním případě, kdy se biblické slovo týká přímo osoby umírající matky, se Ráchel nedá utěšit. A je to dobře, vždyť by mohlo jít jen o útěchu lacinou. Ráchel musí projít beznadějí svého údělu, musí to nahlédnout. Tomuto pláči nemůže pomoci ani zabránit lidské přemlouvání a vymlouvání. Z lidí jí její bolest a pravdu o sobě nemůže nikdo vymluvit. Nemá to cenu ii přesvědčovat, že nezemře, vlastně by se tím jen vzdálila útěcha, kterou nabízí Bůh. Ráchel umírá, ale má zaslíbení pro svého nově narozeného syna, on bude žít. To je jistě nejlepší zdroj pokoje pro matku novorozence. Dokonce skrze něj má přijít požehnání celému rodu. Ten nejohroženější je nositelem naděje.
Ráchelin pláč z Jeremiáše je určen potomkům. Jako pramáti mnohých synů Izraele nese odpovědnost za jejich život, leží jí na srdci jejich budoucnost Byli odvlečeni ze své země, Bůh je trestá, ale i když je trest zasloužený, je dobře nad těmito ztracenci plakat. Pláč otevírá cestu k návratu – obratu, změně současného stavu. Je zde proč plakat – země je pustá, nemá se kdo starat o ty nejchudší, o ty, které nepřítel do zajetí ani neodvádí. Je proč plakat, protože v zajetí jsou Synové Izraele v nebezpečí, že budou pohlceni pohany, a to znamená, že ztratí víru a ochotu jít po božích cestách. Asyrské i babylonské zajetí nebylo tak nejhorší pro ty, kteří se přizpůsobili. Úrodná země poskytovala všeho dostatek. Izraelští měli i určitou míru náboženské svobody, měli své synagogy, učitele i kněze. Stavěli si vlastní domy, obchodovali, měli někdy i dobré společenské postavení. Proto mnozí splynuli s pohanským lidem. Pramáti měla proč plakat, jestliže její synové zaměnili svobodu za blahobyt zajetí.
Třetí Ráchelin pláč je mohutnou žalobou, žalostí nad nespravedlností, zlobou a krutostí světa. Pláč matek, kterým jsou odňata poslední nejzákladnější práva – starat se o své nejmenší děti. V tomto pláči je však obsažen-i pláč všech bezmocných dětí a dospělých, těch, kteří ve společnosti nic neznamenají pro svou nemoc nebo slabost a neschopnost. A přesto z nich mají mocní strach, který je vede až k vraždě nemluvňat, k odstranění nepohodlných svědků lidského hříchu. Ježíš však říká, že bez víry dětí, bez víry těch, kteří jsou na dně, nelze vstoupit do božího království. Malé dítě nese na sobě znamení čistoty, kus pravdivosti odhalující lež a zradu. Právě dítě, invalida, nebo jinak nápadný či neschopný člověk na sebe váže zlost a vztek těch, kteří se bojí o své pozice. Na těch, co se nedovedou bránit, si lze bez odporu vybít svou agresivitu a prosadit moc.
Boží zaslíbení zní i pro tento pláč – nad nevinnými obětmi strachu, vzdoru a válek, všeho lidského hříchu. Je třeba plakat, poznat beznaděj a malost lidských sil, tužeb i odvahy ve chvíli přicházející smrti. Ježíšův život byl tenkrát zachován, aby se stal nadějí všeho přehořkého pláče.
Ráchel, přestaň plakat, beru vážně tvůj pláč. Už sis vysloužila svým pláčem mzdu. Je zde naděje. Život naříkajících obrácených k Bohu je zajištěn. Dobrý pláč nad sebou samým znamená poznání své životní situace bez nalhávání, znamená rozeznání svých možností, zařazení své odpovědnosti. Pláč nad sebou znamená přiznat si, že na svou službu nestačím, nedokáži předložit svým dětem pravdu o své víře, nedokážu jim pomoci. Takovýto pláč přináší mzdu – nabídku pomoci toho, který zvítězil a má moc.
I pláč nad potomky je nesmírně důležitý. Vede k odpovědnosti, podněcuje touhu po nápravě. Ani zde nemáme vnějších jistot, že nastupující generace ponese dál radostnou zvěst o přítomnosti božího království, ale pláč nad situací našich rodin a sborů nás vede k modlitbě a přijetí zaslíbení i pro budoucí generace. Bůh slyší náš pláč a ví o naší touze – nabízí svou mzdu.
Ježíš, ztělesnění boží lásky a spravedlnosti, od narození proti sobě obrací hněv a nenávist. Vedle něj ještě znásobeně vyniká hřích a bída světa. On sám je jedním z těch, kteří pláčí, trpí bolestí světa. Zároveň však všechnu zlobu nechává na sebe působit, utrpení dokonává, tak nabízí pokoj, utírá slzy, otvírá naději – pro všechna batolata bez matek, pro všechny zajatce v řetězech, vyhnance, vězně, nevyléčitelně nemocné, umírající, ale i zamordované děti a pošlapané, zničené životy.
Přestaň ronit slzy, je výrok Hospodinův, je zde naděje. Amen