Kázání Laliy-Ireny Diopové

Číslo

Text: 1 Petrova 3,13–17

Kázání pronesla studentka ETF UK Lalia-Irena Diopová při nešporních bohoslužbách pro mládež v pražském kostele U Martina ve zdi 14. 5. 2023. Ukazuje, jak nejmladší generace kazatelsky pracuje s vrstevníky.

1 Pt 3,13–17

A kdo vám ublíží, budete-li horlivě usilovat o dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince. Neboť je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle, když jednáte dobře, než když jednáte zle.

It’s time to be real. Čas být opravdový/skutečný. Tohle zabzučení v kapse jistě zná spousta z vás, kdo tu sedíte. Pro ostatní vysvětlím. Jde o aplikaci v telefonu, která jednou denně cinkne a na display se objeví time to be real. Uživatel vyfotí fotku z přední i zadní kamery a jeho kamarádi můžou ty fotky vidět až potom, co si tu svou momentku vyfotí také.

Možná si říkáte, proč vám tady z kazatelny vykládám o téhle sociální síti a jak to asi souvisí s naším textem. Líbí se mi totiž ten princip. Nikdy nevíme, v jakou chvíli se vyzvání k be real objeví. Jestli to bude zrovna, když si ráno vařím kávu, jedu metrem, jsem na koncertu, na který jsem se moc těšila, nebo smutně ležím doma rozvalená a láduju se zmrzlinou. Prostě nevím a je pak na mně, jak moc si zrovna v tu chvíli přeju být real a sdílet s ostatními.

Abych lépe vysvětlila dnešní text, uděláme si krátký výlet do naší historie. Konkrétně se zaměříme na dva velké a moudré muže, kteří zasáhli svým vystupováním téměř celou středověkou Evropu. Tou dobou už bylo křesťanství rozšířeno tady po kontinentě téměř všude, takže by si jeden mohl pomyslet, že by spolu mohli lidé vycházet v míru. Tím horší bylo, že právě křesťané se mezi sebou hádali a dělali si hrozné věci a ani k tomu nepotřebovali nepřítele „zvenčí“. Stačili si úplně sami a situace byla z laického pohledu poměrně nepřehledná.

A do tohoto zmatku nám vstupují oni Mistři – Jan Hus a Jeroným Pražský. Maličko předpokládám, že postava Mistra Jana Husa nám není úplně neznámá. Aspoň trochu se dostal do učebnic dějepisu, Husovými ulicemi a náměstími se Česko jen hemží a jeho asi nejznámější citát: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí si můžeme přečíst na různých sochách a památnících. Jeho příběh je odrazem velké statečnosti. Sám musel čelit Kostnickému koncilu, kde se snažil hájit knihy a myšlenky, za kterými pevně stál. Ačkoli čelil velice drásavé smrti, byl real. Byl sice ochotný se svého učení zříci, ale jen za podmínky, že jej usvědčí, že je proti Písmu, což tehdy nedokázali. Nakonec skončil, jak skončil, ale už v tu dobu bylo většině lidí jasné, že se opravdu neprovinil ničím jiným, než že byl správně kritický, a to se zrovna nehodilo.

Jinak zajímavou ilustrací je pro náš text příběh jeho studenta, kolegy a snad i přítele, Mistra Jeronýma Pražského. Mistr Jeroným sice působil na pražské univerzitě, ale byl to dnešními slovy spíše kosmopolitní člověk. Jako hosta si ho zvali přednášet i na jiné významné univerzity a sám hodně cestoval. Během svých cest zažil velkou spoustu dobrodružství, ale i nepříjemností, přičemž si jich většinu způsobil sám. Jeho způsob vyjadřování mírně řečeno nekorespondoval s obecným územ a tak přikračoval k radikálnějším činům, přičemž ničení svatých obrazů bylo jen začátkem. Jinak řečeno za svou kritikou církve si stál a dával to najevo tak, jak ho napadlo. Byl real.

Bohužel pro něj se také ocitl na Kostnickém koncilu v podobné situaci, jako Mistr Jan. Byl však o dost prudší povahy, tak ho uvrhli do ještě horšího vězení. Opravdu nebyl v záviděníhodné situaci. A když nadešla chvíle, kdy se měl hájit, couvl. Byl zesláblý, vyhladovělý, po všech stránkách zničený a jeho víra byla značně otřesena smrtí někoho tak dobrého, jako byl Jan Hus. Couvl. Nestál v pravdě, ze které čerpal naději. Nebyl real.

Nepropustili ho. On však byl od té doby vlastně ještě zničenější. Neboť je lépe trpět, když jednáte dobře, než když jednáte zle. Jak se mohl takhle ponížit? Co mu zbylo? Jak mohl takhle pošlapat to, čemu věřil? Dlouhé noci ve vězení mu znova rozjasňovaly to, oč mu v rámci jeho působení šlo. O čistou víru, o to, aby se naděje neprodávala, ale rozdávala, o to, aby se lidé nenechávali klamat falešnými slovy…

Ve své poslední řeči se ke všemu tomu, co hlásal Hus, veřejně přiznal i on sám. Sice zemřel také hroznou smrtí, ale smířený. Byl opět real před sebou i před ostatními.

S tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince.

Tomu v našem dnešním textu předchází: Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte.

Aby byl člověk připravený k odpovědi či obhajobě své naděje, musí si být jistý tím, kde stojí. Naši hrdinové založili svou naději na důvěře v Boha. Na víře v jeho čistou – speciálně dnes se nabízí říci mateřskou – lásku a zájem směrem k našemu světu. K nám lidem. Zvlášť v povelikonoční době to vnímáme silněji. To, jak moc nás Bůh Ježíš má rád.

Jejich postoje neměly jiný cíl, než usměrnit rozšafnou církev, ve které se prosazovali lidé bažící po moci, penězích a kontrole. Schovávali svoje sobectví za zájem a celé to rámovali do Boží lásky. A tak pravdu a naději lidem nejen vykládali po svém, aniž by se někdo ptal, ale také je prodávali a vyměňovali za „dobré skutky“.

Jak máme tedy být připraveni na odpověď my? Co to pro nás vlastně znamená být opravdový? Reálný? Je to pro nás důležitá hodnota? Je to ve světě, který nás neustále informuje o samých skvělých a úspěšných lidech žádoucí? Chci se sama opravdu poznat?

Zprvu se musíme pohroužit do sebe a zjistit, za čím směřují naše touhy a kterým směrem kráčí naše srdce. A to opravdu není snadná cesta. Mnohdy narazíme na nepříjemná překvapení, která si prostě přiznat nechceme – různá temná zákoutí naší mysli, špatnosti, které jsme udělali atd., ale jindy naopak na skvělé věci, dobré vlastnosti a úspěchy, které si občas – nevím proč – také přiznat nechceme. Obojí je však na jednom místě – v nás samých. A my se to snažíme unést a nějak doufáme, že jsme se našli.

A v onom doufání je právě naděje. Ta nepřichází z ničeho nic. Když člověku třeba po té cestě do středu sebe dojde, málokdy si ji sám vykřesá z ničeho. A pak se ptá. Ptá se lidí, kterým věří, a takovým se celkem snadno může stát kdokoli z nás, kteří tady teď jsme.

Pakliže se snažíme jít po cestě vyšlapané právě Husem, apoštolem Pavlem a dalšími postavami, ať biblickými, nebo pozdějšími, může nám to celé znesnadňovat vědomí, že svět nefunguje na principu „když se chováš hezky, dobře se ti povede“. Však je také dnes šestá povelikonoční neděle, a to je připomínka toho, jak jediný bezchybný člověk, který kdy žil, byl odsouzen a ukřižován. Navíc nemáme žádný jasný návod na to, jak se do sebe podívat a dojít k naprostému souznění i s tím, čemu bychom chtěli věřit. A zjevně to ani nefunguje tak, že když se někdo prohlašuje za křesťana, myslí to s ostatními dobře. Ani navenek nepoznáme, jsou-li ti nejbohatší zrovna ti nejpříkladnější a lze-li podle úspěchu usuzovat na důvěryhodnost.

Začneme-li tedy vlastní autenticitou a zvládneme první selfie na berealu, dostaneme se i k druhé fotce pro ostatní společnost. Což může sice být také náročná zkouška, zvlášť, když při nárazu s reálnými situacemi ztrácíme půdu pod nohama. Ale zvednout nás mohou právě ti, před kterými jsme zvládli být opravdoví, a to jsou partneři, přátelé a v neposlední řadě i biblická slova a církev. V naději, že Pánu Bohu jsme velice drazí, má nás moc rád a hodně mu záleží na tom, abychom se před ním nebáli být real.