Svoboden zajisté jsa ode všech, všechněm sebe samého ve službu jsem vydal, abych mnohé získal. A učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal; těm, kteříž pod zákonem jsou, jako bych pod zákonem byl, abych ty, kteříž pod zákonem jsou, získal. Těm, kteříž jsou bez zákona, jako bych bez zákona byl, (nejsa bez zákona Bohu, ale jsa pod zákonem Kristu,) abych získal ty, kteříž jsou bez zákona. Učiněn jsem mdlým jako mdlý, abych mdlé získal. Všechněm všecko jsem učiněn, abych vždy některé ke spasení přivedl.
1 K 9,19–22
Když přemýšlíme o tom, co znesnadňuje vzájemné vztahy mezi lidmi, mezi námi všemi, napadnou nás různé důvody. Všelijaké příčiny brání tomu, abychom spolu jednali odpovědně, dobře, správně – prostě jako lidé. Jednou z velice důležitých věcí, které vzájemné vztahy ohrožuje, je to, že jsou lidé na světě rozděleni do různých skupin a kast. Nemyslím jen na velké rozdělení na zeměkouli. Mám na mysli naše osobní škatulkování podle názorů, podle společenské úrovně, podle vzdělání, podle způsobu života. Právě ty nejmenší věci a ta nejmenší dělení pak vytvářejí situaci světovou. Všude najdeme spoustu důvodů k tomu, abychom lidi dělili na blízké a vzdálené, na naše a ty druhé, na známé a cizí. A tyto skupiny jsou od sebe odděleny bez zájmu, mají k sobě daleko a nerozumějí si.
Tuto nouzi vzdálenosti a cizoty velice dobře cítil a vyjádřil i jeden moderní český básník: „Pak jde i o to přátelé / jde o to / že si nerozumíme / Taková dálka / vždyť člověk / kdo z nás lidí Kdo ho zná /… Tak je to drazí Potkáváme se / a je to škoda je to škoda škoda / Hledět si do očí jak by to bylo sklo / Vysílat všichni na jinačí vlně / své depeše / své osamění.“ – Taková dálka. Takový kus cesty vede od jednoho člověka k druhému. A my se na této vzdálenosti podílíme, protože také zůstáváme spokojeně sedět v úzkém kroužku těch, s nimiž si rozumíme a naříkáme, jak se nám ostatní nesnaží ani trochu přiblížit. Nemáme otevřený přístup ke všem lidem, nesnažíme se rozumět i lidem vzdálenějším. A to vede dále: ty lidi, kteří nám nejsou blízcí a kteří nás nemilují, nemilujeme také. A tak roste cizota a hromadí se neporozumění a studený nezájem. Zdá se nám to tak přirozené. Vždycky to tak na světě přece bylo.
A bylo to tak i za časů Ježíšových. Lze si těžko představit větší rozpor, větší vzájemnou nenávist a pohrdání, než bylo tehdy mezi Židy a pohany. Židé pohrdali pohany a povyšovali se nad nimi. Nazývali je dokonce psy. Vyhýbali se jim, kde jen mohli. Znečistili by se stykem s nimi, zadali by si společensky i nábožensky. Vždyť Izrael je vyvolený lid Hospodinův. Co je jim tedy po těch bídných pronárodech kolem, které jsou stejně určeny jen pro zahynutí. A Římané opláceli a ubližovali jim. Těžko si lze představit větší rozpor. Bylo tehdy snad až společensky nemožné neuznat tento protiklad. Vzájemné pohrdání bylo zaručeno dlouholetou tradicí.
A na tomto základě teprve porozumíme činu Ježíšovu, o němž jsme četli od stolu Páně v evangeliu podle Matouše, i Pavlovu slovu, které je textem kázání, v plné hloubce.
Ježíš proráží všechny hradby, a všechnu, byť tradicí posvěcenou nenávist a nezájem. Ano, je to hluboký příkop, který se tu během staletí mezi Židy a mezi pohany vytvořil. A ani pro Ježíše není lehké jej překonat. Vzpomeňme si na Ježíšův vnitřní zápas, když říká: Jsem poslán jen k ovcím zahynulým z domu Izraelského. Ale tento příkop a hradba dělící na různo není a nemá být nejvyšší a poslední mocí. Ježíš tuto zeď boří a vede k tomu i Pavla. A tak vede i nás ke svobodě od všech – i těch nejtěžších a nejhlubších – příčin nenávisti. Vede ke službě přes tyto hranice. Ano, jsou to hluboké přehrady a příkopy, které vznikly mezi námi a těmi, s nimiž si nerozumíme. Jsou to obrovské a třeba významné rozdíly, které nás vzájemně dělí. A přece: může li se setkat člověk s člověkem a mohouli si vzájemně porozumět, není nic tak důležité a tak významné, aby tomu mohlo zabránit.
Bylo to strašné pro Izraelce – přijmout pohany za své bratry, uznat i ty nejhorší za stejně hodné Boží milosti. Všechno se v nich proti tomu bouřilo. Je to velice těžké i pro nás, abychom měli pro všechny lidi porozumění a naději a byli ochotni podat jim pomocnou ruku na cestě za Kristem. Pavel nás dovede v této naší nesnázi pochopit. Byl přece sám farizeus, člověk, který se úzkostlivě odděloval od nečistých a který dobře lišil mezi lidmi. A přece po svém obrácení vzkazuje sobě samému i nám: Svoboden zajisté jsa ode všech, všechněm sebe samého v službu jsem vydal, abych mnohé získal.
Do našeho samozřejmého a přirozeného vztahu k cizím a vzdáleným lidem, do těch nejrůznějších vln, na nichž vysíláme každý své depeše, nám bible otvírá novou cestu: Nikdo na světě není takový, abychom jej mohli předem odepsat z lidí, kterým jsme dlužni svou lásku a svůj zájem. Všechněm sebe samého v službu jsem vydal. To je Pavlovo volání. I lidé, kteří mají opačný názor, než máš ty, jsou společně s námi lidmi Božími. Nezďábelšťujme, neproklínejme člověka s jiným životním zaměřením. Nemávněme nad ním pohodlně rukou, nelámejme nad ním hůl. Na nás obou záleží Bohu stejně. Ježíš uměl pomoci i ženě pohanské. Pavel uměl rozdělit svou službu se stejnou láskou mezi lidi jemu blízké i vzdálené, probojoval v prvokřesťanské církvi otevřené dveře pro všecky lidi. I nám zní: nedejte se spoutat svými názory, vlastním zaměřením natolik, že byste pak už nevystačili s láskou a zájmem i mimo ně. To je první Pavlův vzkaz. A to další je vlastně jen dotažením do konkrétní situace, do života.
Jak se projevuje zájem o všechny lidi prakticky? Učiněn jsem Židům jako Žid, abych Židy získal; těm, kteříž pod zákonem jsou, jako bych pod zákonem byl, abych ty, kteříž pod zákonem jsou, získal. Těm, kteříž jsou bez zákona, jako bych bez zákona byl, abych získal ty, kteříž jsou bez zákona. Učiněn jsem mdlým jako mdlý, abych mdlé získal. Všechněm všecko jsem učiněn. Takhle je to tu vyjádřeno. A Pavel tím chce říci: Snažím se vžívat do situace všech lidí, snažím se všem porozumět, aby pak také oni mohli rozumět mně. Snažím se být se všemi solidární. To je konkrétní důsledek toho, že všechny lidi přijmeme za své bratry: že budeme opravdu z celého srdce naslouchat, jaké jsou jejich problémy a spolu s nimi je budeme prožívat. Vytrhneme se ze svého vlastního myšlení a budeme druhé lidi brát vážně. Za všemi lidmi budeme přicházet až do jejich způsobu života i vyjadřování. Nevnucovat (obrazně řečeno) Židům římský způsob myšlení a Římanům zase židovský. Nevtlačovat všechny lidi do církevnického způsobu myšlení a života. Nebudeme zkrátka posuzovat lidi zvenčí, divácky, ale bude nám na nich ze srdce záležet.
To je konkrétní úkol, který vyplývá z textu pro nás. Hledat slovo, které by lidi nejrůznějšího druhu skutečně zasáhlo, které by nejvíce pomohlo, které by nejpřesněji a nejpádněji vyjádřilo evangelium. Vžít se do druhých tak, jak se Bůh vžívá do nás.
A Pavel jde skutečně hluboko: chce být Židům Židem a těm, kteří jsou bez zákona, jako bez zákona. To je silné slovo, když si uvědomíme, že lidé bez zákona byli pohané. Ale chce nám to slovo říci, že se ve snaze o dorozumění nemáme zastavit nikde, ani před těmi největšími přehradami. Vžívat se do lidí tradičních i moderních, do lidí z církve i mimo církev, do lidí sympatických i nepříjemných, do lidí slabých i silných, do lidí začínajících i pokročilých – a jaké ještě protiklady lze vymyslet. Vždycky naladit tu pravou vlnu, abychom mohli zachytit depeši druhého.
A to není vůbec snadné. Promysleme to konkrétně do našeho všedního i nedělního života. To stojí čas a vyžaduje mnoho moudrosti a odvahy. Udělejme si dost času pro druhé lidi. Snažme se odstranit všechno, co způsobuje vzdálenost a co vede k neporozumění v lidských vztazích i při zvěstování evangelia. To je důležitý křesťanův úkol. Kolik z našich slov je zastaralých nebo zase příliš dráždivě nových. Kolik lidí jsme odepsali a kolik lidí nám prostě jde na nervy. Jak jsme stále strháváni nazpět vnitřním nezájmem, neochotou vyjít vstříc, neschopností vžít se. Zde je bojiště pro každého z nás. Všechněm buďme vším.
Ale možná vás už během kázání napadla jedna otázka. Mnozí lidé namítnou: To, co zde vykládáte, není nic jiného než bezzásadová cesta, kam vítr, tam plášť. Před všemi se zkrátka chcete dělat hezkými. Chcete nalákat lidi, a tak se podle nich přizpůsobujete. Je to polovičatost, která pro přízeň lidskou se dopustí třeba újmy na pravdě. A neodbuďme tuto námitku příliš snadně. Mohlo by tomu tak skutečně být. Dá se totiž přicházet k lidem a přizpůsobovat se jim nepravě a nepoctivě. Když např. volíme slova tak, abychom byli se všemi zadobře a zmiňujeme jen věci jim příjemné. Nebo když se zaměříme ve svém zvěstování na to, abychom měli úspěch, abychom nevypadali nemoderní a ulamujeme ostny a pohoršlivé věci, když oslabujeme radikální požadavky Ježíše Krista. Můžeme skutečně podlehnout pokušení falešné přizpůsobivosti.
Ale je i pravé vycházení vstříc. Vše záleží na důvodu, proč se přizpůsobíme. Správný důvod vyjadřuje Pavel slovy: abych vždycky některé ke spasení přivedl. Základem naší přizpůsobivosti má být snaha pomoci lidem. Mít před očima druhé lidi, ne sami sebe. Vždy znovu se ptát: jak zvěstovat evangelium, aby ono mohlo druhému pomoci, aby mnohé získalo svou pravdivostí, vnitřní vahou a silou, aby bylo živé? Se srdcem plným lásky a zájmu o druhého, ne kvůli nám samotným. Láska nás bude chránit před bezpáteřností.
Neboť když budeme mít ohled na druhého člověka a když nám na něm bude opravdu záležet, budeme mu chtít povědět pravdu a ne přikrášlené lži. A pravda nás nepřivede vždy na cestu nejpříjemnější. Pravda bývá někdy tvrdá. A my se budeme snažit říci pravdu naléhavě. Evangelium někdy rušivě zasáhne do poklidného života a obvyklé obecné slovo o Bohu se poslouchá příjemněji. Nebude to tedy vždy snadné, nebude to třeba příliš populární, když budeme chtít říci pravdu a když se budeme snažit říci ji tak, aby oslovila. Tato cesta je něco docela jiného než bezpáteřná přizpůsobivost. Způsob, jak se Ježíš choval k oné pohanské ženě, nebyla cesta nejmenšího odporu. On mohl mávnout rukou, mohl být velkorysejší, nepřipomínat jí její pohanství. Ale to by nebylo správné a on chtěl říci pravdu. A tak musela přijít řeč i na ta štěňata a drobty. Ale byla to slova, která právě onu ženu zasáhla, jasně oslovila a kterým ta žena porozuměla. Proto jich Ježíš užil. A tak i nám platí: Vždy znovu si dejte práci a hledejte přiměřené a vhodné způsoby přístupu k lidem. Není pro všechny lidi platného a vyzkoušeného návodu k použití. Všechněm všechno jsem učiněn, abych vždy některé k spasení přivedl. Dorosteme stejné lásky a moudrosti a budeme mít stejnou odvahu, jako měl Pavel? Amen
Kázáním připomínáme dvacet let od úmrtí a pětašedesát let od narození Káji Trusiny.