Zj 12
A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Ta žena byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina.
Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem. A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí.
Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy; ale dítě bylo přeneseno k Bohu a jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.
A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. A slyšel jsem mocný hlas v nebi:
„Nyní přišlo spasení, moc a království našeho Boha i vláda jeho Mesiáše; neboť byl svržen žalobce našich bratří, který je před Bohem osočoval dnem i nocí. Oni nad ním zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti. Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá.“
Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště, kde ukryta před hadem byla zachována při životě rok a dva roky a polovinu roku. A had za ní vychrlil ze chřtánu proud vody jako řeku, aby ji smetl. Ale země přispěla ženě na pomoc, otevřela ústa a pohltila tu řeku, kterou drak vychrlil. Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova. A drak se postavil na břeh moře.
Jaké to vidění! Co hrůznějšího si představit? Drak, bytost zlá a děsivá, se postaví před rodičku v bolestech. Číhá, čeká, aby to novorozeně okamžitě pohltil. A co mu v tom může zabránit?
Přiznejme si, bratři a sestry, že trochu pohádková, mýtická atmosféra tu hrůzostrašnost zmírňuje. Čím pitoresknější obluda, tím lépe. A to je i smyslem díla vizionáře Jana. Vymalovat, vykreslit zlo, dát mu podobu, definovat je, aby přestalo být záhadnou, neskutečnou, nepojmenovatelnou a tím třeba i lákavou veličinou. Odít je do mýtického oděvu. Nasadit mu rohy a královské koruny. Vystavit jeho panovačnost a zdánlivou všemohoucnost.
Jan je významnou postavou maloasijských církví. Nachází se ve vyhnanství na Patmu. Jsme na konci vlády císaře Domitiana, kdy byli maloasijští křesťané vystaveni velkým tlakům. Domitian povýšil latentní božský kult císařův na povinné náboženství, z něhož nebyli křesťané, na rozdíl od židů, osvobozeni. Pro bezbožství, neuznávání císařského kultu, nechal Domitian popravit svého bratrance. Proč by tedy bral ohledy na jemu neznámé křesťany?
Vraťme se k Janovým obrazům. Jan myslí v obrazech živených jak dávnou orientální mytologií, tak pozdně židovskou apokalyptickou literaturou. Obrazy pomáhají, aby člověk hrozící nebezpečí, o kterých ví, ale nemůže je obsáhnout, konkretizoval, učinil z nich předměty nazírání. Proto mají malé děti rády ty nejhrůzostrašnější pohádky. Vždyť vyslovují něco, co dítě beztak tíží, co se zmítá v jeho snech, v jeho duši a jako chaos je hrozí pohltit a zahubit.
Na to dítě v Janově obrazu, nacházející se ještě v lůně matky, číhá drak. Každé dítě je ohrožené, Jakub, Anička… Narození dítěte vede rodiče na výspu. Snad poprvé se postaví tváří v tvář světu. Musí bránit to nejcennější, bezbranné nevinné čisté úžasné vnímavé inteligentní stvoření, které uvedli do světa. Mají je vést, vychovávat, ochraňovat, bránit. A to není jednoduché. Oni v něm musí totiž zároveň budit důvěru a odvahu žít, bez níž by dítě zakrnělo. Odvahu jít do světa.
Drak má mnoho tvářností, jak to Jan rozvíjí i v postavách šelem nořících se z hlubin moří hned v následující kapitole. V liberální společnosti bez tabu, bez zábran a s umenšující se tradicí to mají rodiče nesnadné. Víc než kdy jindy musí dnes rodiče chránit děti před rozkladnými a na mládí parazitujícími silami, čelit drakům a šelmám. Hygiena a lékařská péče jsou sice úžasné, ale duše – vnímavá, citlivá duše dítěte v této společnosti bez zábran – co se s ní stane?
Když můj pradědeček, starosta v Bělči u Třebechovic, po té, co mu při požáru vesnice shořel statek, vedl mého tehdy třináctiletého dědečka do učení k německému obchodníkovi v Broumově, řekl mu: „Připadám si jako Abraham, obětující svého syna. Ale doufám, že tě svět nezahubí.“ Pradědeček věděl, že svět není jen pole k orání, nýbrž i bojiště. Věděl to jako potomek českých bratří vystoupivších z ilegality a útlaku státu, který chtěl být totální, ovládat i duši poddaných.
Pustil jsem se do aktualizování ještě dřív, než jsem ty mohutné obrazy vysvětlil. Ale obrazy chtějí nejprve a především působit. Obraz je to vpravdě kosmický. Žena oděná sluncem – její tvář je vkreslena do slunce a září. Pod jejíma nohama je srpek měsíce a místo koruny svítí kol její hlavy dvanáctero hvězd. Tato žena oslňuje svou kosmickou krásou. Všechny krásy světa jsou v ní vystaveny k obdivu. Nese v sobě naději, budoucnost, příslib budoucnosti – dítě, chystající se již vstoupit do světa. Ta velkolepá žena křičí, neboť přišla její hodina. Připravuje se tu veliká událost. Převratná událost. A to nejde bez bolesti.
Ale i zlo, chaotické negativní síly se připravují v podobě ohnivého draka s deseti rohy, symboly moci a sedmi hlavami, na nichž se pyšně třpytí královské koruny. Ten drak vypadá všemohoucně. Jak by se mu nepodařilo pohltit bezbranné novorozeně, když dokáže svým ocasem smést s nebe třetinu hvězd?
Ten obraz inspiroval ve středověku mnoho malířů. Byl spontánně vztahován na Pannu Marii. Pozorné čtení toho oddílu však vyjevuje, že ta dívčí postava symbolizuje Boží lid staré i nové smlouvy. Boží lid je často symbolizován ženou, dívkou. Dcera Sionská – to je Jeruzalém i jeho obyvatelé – Jeruzalém pozemský i nebeský, církev bojující i vítězná. Dívka prchá na poušť, to útočiště před uzurpátorskými mocnostmi, počínaje starým Egyptem. A k tomu jsou jí dána na pomoc dvě mocná orlí křídla – síla a energie od Hospodina, aby se jí útěk před všemocným drakem zdařil.
Dítě samo má před drakem malou šanci přežít. A přece draku unikne. Tím dítětem je Ježíš. Vyšel z lůna Božího lidu. Zrozen jako jeden ze synů lidských uprostřed nahodilostí a zmatků dějin. Prošel ohrožením jako každé dítě. Obraz je zkratkou. To zásadní ohrožení i zranitelnost dítěte tu mluví za celý život i utrpení a smrt. Ale tím to nekončí. Ten Syn kraluje nyní s Bohem, právě on, to zranitelné, křehké dítě kraluje, aby mohli rodiče s radostí a nadějí vychovávat své děti, hledět s důvěrou dopředu, aby věřící nevzdávali boj. Vždyť nejsou sami, nejsou vydáni napospas chaosu, zvůli, zlu a cynismu.
Na druhém patře, na nebi se mezitím rozpoutá boj vedený Michaelem, postavou obránce Božího lidu. Je to rozhodující boj, v němž je drakova podstata zla odhalena a přemožena. Má mnoho podob, mnoho tvářností. Je to satan, ďábel – řecky diabolos, totiž ten, který rozvrací – rozvraceč. Často se skrývá. Je to žalobce, osočovatel, podemílající odvahu lidí. Ti by snad již i podlehli, protože jim selhávají síly, jejich odvaha ochabuje. Kolik už bylo obětí v minulosti i přítomnosti. To je obrovský argument beroucí všechnu kuráž. Není to všechno marné? Zbytečné?
Ale vědět o tom boji nahoře je pramenem nové energie. I když na to člověk nestačí a třeba i podlehne, boj za něho byl veden – byl ukončen. Člověk na sebe nemusí brát to, na co nestačí, nač nemá síly. „A l’impossible nul n’est tenu,“ říkají Francouzi. Za nemožné nemusí nikdo nést odpovědnost. Tu odpovědnost na sebe bere Bůh sám. Nemožné se stává možným. V bezbranném Synu čelí rozmáhajícím se chaotickým silám. Ty však vyžadují i energické vzepětí bojovníků dimenzí Michaelových. Boj je veden na všech rozměrech existence – a již je rozhodnut. Žalobce byl svržen, zbaven moci. „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje. Kdo je odsoudí? Nic v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu,“ píše apoštol Pavel do Říma. Do lidského života to proniká tak, že život přestane být starostí o vlastní přežití. Ve vítězném hymnu, v němž zaznívá liturgický zpěv pronásledovaných maloasijských církví, je slyšet „oni nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.“ (12,11) Všimněme si, že tu nestojí prostě: oni nemilovali život, jako by zápas víry vyžadoval odstup od varu života, distanci, ochabnutí elánu – nýbrž: oni nemilovali život TAK, aby se z nich stali přikrčení zbabělci, starající se především o vlastní přežití. Oni milovali život více a měli o něm vznešenější představu, protože věděli o boji, který byl za ně veden.
V posledním dějství našeho textu se zápas přenáší na zem. Zlo připravené o svou absolutnost zuří, pění, řádí, stává se chrličem vody – zátopy, která jako kdysi moře hrozí pohltit Boží lid. Ale milosrdná země „otevřela ústa a pohltila řeku, kterou drak vychrlil.“ (v. 16) Na této zemi jsou prostory, místa útočištná – poušť, kde je člověk vzpřímen mezi zemí a nebem.
Apokalyptein – sloveso, od něhož se apokalypsa odvozuje – znamená odhalit – jako se odhalí rouška. Ale ne aby člověk nahlédl do průběhu budoucích událostí, nýbrž aby objevil kosmické rozměry víry. Aby se v ochablosti, bezvýraznosti, neprůhledném klubku svých motivací, strachů a rezignací a starosti o své přežití pozvedl. Aby přijal nové síly, povznesení, energii, odhodlanost, odvahu žít a svědčit o naději.
A k tomu nám dopomáhej Pán Bůh sám. Amen.