Text: Lukáš 20,20–26
Čtení: Izaiáš 9,1–6
Lk 20,20–26
Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí upřímně, aby jej přistihli při výroku, pro nějž by ho mohli vydat vladařově moci a soudu. Otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“
Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim: „Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Řekl jim: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ A tak se jim nepodařilo, aby ho před lidmi přistihli v řeči; podivili se jeho odpovědi a umlkli.
Kdo je spravedlivý? Je člověk spravedlivý na základě toho, co o sobě říká? Nebo je spravedlivý na základě svého života, svých dobrých skutků, své drobné práce? Před kázáním jsme četli, že i v Ježíšově době se dali získat lidé, kteří měli předstírat, že jsou spravedliví. Neboli, jak se smysl výroku snaží vyložit ekumenický překlad, „myslí to upřímně.“ Ještě před tím jsme slyšeli, že farizeové Ježíše nespustili z očí, sledovali ho, pronásledovali, chtěli ho přistihnout při něčem, co by jim mohlo být důvodem obvinit ho, usvědčit u soudu. Ježíš je uprostřed politiky své doby. Politika se v každé době týká všech, kteří ve své době žijí. A týká se i Ježíše. Ani on nemůže být izolovaný, musí mít svůj názor, jeho přesvědčení ho může stát život.
Lidé, kteří se s Ježíšem potkali, se ocitli pod jeho nárokem ručit za to, co říká, svým životem. Žít svůj život jako jednotu toho, co žije i říká, co dělá i co učí. Vztahoval ho i na svůj život. Byl v souladu sám se sebou, protože od Boha přišel a k Bohu mířil. Boží slovo se u něho týkalo jeho celistvosti, úplnosti. Jeho život patřil Bohu cele. Tím se stal pravdou, tím se stal cestou k pravdě, k pravdě svého života. On do našeho světa přinesl život, který je odpovědí Bohu, proto je i odpovědný těm, kteří jsou v jeho blízkosti, kteří mu kladou otázky, kteří za ním přicházejí s touhou po uzdravení, po odpuštění, po záchraně.
Nyní jsou však před ním ti, kteří předstírají, že jsou spravedliví. A navíc to dostali jako zadání od těch, kteří Ježíše nespustili z očí a chtějí ho za výrok přede svědky dostat k vladařově moci a soudu. Tito spravedliví si počínají opravdu záludně. Chtějí ho zahnat do úzkých tím, že ho chválí. Dokonce to vypadá, že se chtějí nechat prohlásit jeho učedníky. Jak jinak bychom mohli vysvětlit jejich výrok „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a nestraníš nikomu, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy“? Tím říkají, jsi Boží pravdě povinen odpovědět nám tak, jak jsme si to připravili. Nic neříkají o tom, že jejich záměrem je dostat Ježíše před soud. Jejich způsob uvažování je příznačný pro to, čemu se v dnešní době říká fundamentalismus. Shoda slova jen s výkladem toho, kdo toto slovo cituje. A je mu přitom jedno, že i druzí mají právo na svůj výklad. Však jim to Ježíš předvedl tak, že jim jejich pochlebování vyrazil z úst.
„Ukažte mi denár!“ Tím je odhalil. Prohlédl jejich záludnost. Vždyť když se ti nastrčení provokatéři ptali „Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“, ptají se už na první poslech, nepředstavuje-li obraz císaře na minci pro jejího vlastníka modloslužbu. Tím však, že sáhnou do svého měšce a pochybnou minci vytáhnou, ukazují, že si na svou otázku už odpověděli. Vždyť jim nic nepřekáželo, aby si pořídili minci s císařovou podobiznou. Co se teď mají co tvářit spravedlivě, když jejich otázka byla postavena na hlavu. Ptají se, je-li jim to dovoleno, a přitom si toto dovolení dali dříve, než položili Ježíšovi otázku. A tím také ukazují na to, v čem spočívá spravedlnost. Nebo spíše, v čem nespočívá. Není ten spravedlivý, kdo něco jiného říká, na něco se ptá, a něco jiného dělá nebo už udělal. Ten rozpor mezi slovem a činem z nich namísto spravedlivých dělá provokatéry s černými úmysly a životem rozpadlým na dvě části. Na to, co platí pro jejich skutky, a na to, co rozporuplně vychází z jejich úst.
I Ježíšova další věta poukazuje na lidské poslání, úkol člověka žít tak, jak vyznává. Když se Ježíš ptá „Čí má obraz a nápis?“, zní z jeho dotazu: A vy jste se tvářili tak, že plníte druhé přikázání, neučiníš obrazu ani rytiny. To chtěli provokatéři podsunout svou otázkou jemu. A nyní se ukazuje, že minci popsanou císařovým jménem a jeho podobiznou mají sami. Ukazují, že už dávno se rozhodli dát přednost císaři, vyrytému na minci. A tu starozákonní výzvu, že je člověk stvořen k obrazu Božímu, popřít. Nelze jim vytýkat jejich smýšlení. Dobře ví o úkolu stávat se obrazem Božím, podobenstvím jeho lásky k nám lidem, dokonce přiznávají, že Ježíš správně mluví a učí, dokonce, že stojí pod nárokem Boží pravdy. Ale není to výrazem celé jejich osobnosti. Jejich smýšlení není zakotveno v činech víry, v celistvosti jejich života. Mysleli si, že při tomtéž přichytnou Ježíše. Až jim řekne: „Není dovoleno dávat daň císaři“, že ho budou moci udat vladařově moci a soudu. A když řekne: „Je dovoleno dávat daň císaři“, že ho budou moci nařknout ze slovního porušení druhého přikázání. Ale jakým soudem chtěli změřit Ježíše, takovým soudem byli změřeni. Když vytáhli minci a řekli, že na ní mají obraz císařův, sami sebe odhalili. Ukázali svou dvojakost. Ukázali neupřímnost své otázky. Odhalili své tajné úmysly udat toho, o kom ještě před chvílí tvrdili „Učí cestě Boží podle pravdy.“
Pokud bychom chtěli něco podsunout Ježíši i my, stačilo by nám vytrhnout ze souvislosti a opakovat citát, jako by zde tkvělo jádro Ježíšovy odpovědi. Když citujeme už jen ono „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu,“ jako by to byla věčná pravda, a ne Ježíšova odpověď na záludnou otázku, v takovém případě se i my stavíme do jedné řady s těmi, kteří se nám zdají tak vzdáleni.
Ježíš svou odpovědí před nás postavil nárok, abychom rozlišili, co je Boží, co všechno patří Bohu. A jeho odpověď se nás ptá, nedáváme-li císaři to, co patří Bohu. A Bohu patří naše svědomí, Bohu patří náš život, vždyť nám ho dal. Bohu patří naše celistvost, ve které je ve shodě jednání s myšlením. Bohu patří to, jak se chováme k druhému, zda jsme schopni odpustit, zda věříme Boží věrnosti, zda se poddáváme Božímu nároku být stvořeni k jeho obrazu. Zda přijímáme za svého Pána Ježíše, který za svá slova ručil svým životem, za své učení ručil tím, že druhé uzdravoval, napřimoval je, zval je k novému životu, k cestě ke smíření s druhými i s Bohem. Pokud tento Ježíšův nárok přijímáme, pak jsme ujištěni, že už dávno před tím přijal on nás. On se nestává naším hostem, ale on zve nás za své hosty. On je hostitelem pro všechny, kteří tím že jsou jím přijati, přijímají i druhé jako své spolustolovníky, bratry a sestry. Vždyť v něm je nám nabídnuta tato spravedlnost Boží, svým pozváním k životu, který dává, nás proměňuje. Z nespravedlivých ve spravedlivé, z neusmířených v usmířené, ze vzdálených v blízké a bližní. To můžeme zakusit už dnes.
Amen
Ježíši, Pane!
Přijmi nás za své učedníky, posiluj nás, abychom se stávali cele tvými. Prosíme, zachraň nás svou láskou, kterou nám otevíráš oči pro druhého i pro tvého otce, který se v tobě stal otcem naším. Amen