(Ježíš) vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I př a budili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“
Evangelium podle Matouše 8,23–27, ČEP
Tato scéna je nám i dnes blízká a oslovuje nás. I my jsme vyrazili na cestu následování, i pro nás je nutné přeplavit se na druhou stranu. Nemůžeme zůstat stát na břehu všeho už známého a ošahaného. Veškerá snaha jenom se zabezpečit, podržet jisté, to je všechno jiné než život sám. Vždy plný lidský život je vždy vykročením dopředu, do toho, co neznáme, co není přečtené ani naprogramované. Je to zdroj stálého údivu nad tím, že je tento svět a já v něm. Údiv nad tím, že i já smím následovat, že pro mě platí pozvání na cestu.
Je to také vykročení od sebe sama, od svého jáství, své soběstřednosti. Jsem volán k následování Toho, který vstoupil do loďky mého žití, který mě chce zavést na větší hlubinu lidství. Je přede mnou možnost růstu, možnost změny, naděje, že nezůstanu ponechán pouze sám sobě, svým obavám a svému strachu.
A tak všichni, kteří chtějí žít v učednictví, následují svého Mistra do loďky, která slouží ke společné plavbě a kde chtě nechtě jsou spolu dohromady. I to může být pro nás zde obrazem církve jako společného místa našeho učednictví, snášení dobrého i zlého i místem zápasů a uctívání. A stejně jako se učedníci v loďce nevybrali navzájem a neurčovali, kdo v ní pojede a kdo ne, tak také my společně dnes. Nevybíráme se navzájem do církve či sboru, ale všichni jsme přijali závazek učednictví a pro své následování jsme spojeni ve společné plavbě. Byli jsme vybráni pro tuto plavbu, ale ne sami sebou.
Nastala bouře. Nevíme, proč se zdvihl vítr a proč tak veliké vlny ohrožovaly loď. Ale jako je tato událost na Genezaretském jezeře opravdu možná a klidná hladina jezera se může během pár minut nebezpečně proměnit, tak i naše loďka může být zachvácena nečekanou bouří a ohrožením.
Kolikrát to již v dějinách platilo o církvi, a jak to platí o každém jednotlivém lidském životě. Známe to dobře já i ty. A jako pro učedníky spočívala záchrana v tom, že On byl s nimi v loďce, tak i pro církev je jedinou záchranou, že je Jeho církví. A pro každého z nás, že smíme následovat toho, pro něhož se náš život otevřel a jehož přítomnost je jistotou, že se neplavíme nadarmo a bez naděje a že má smysl každé rozhodnutí pro dobro a lásku. To rozhodnutí, které spočívá v maličkostech – třeba poodstoupit a pustit druhého před sebe. Často se jedná o plavbu proti vlnám našeho okolí, ale je zde stále možnost jednat v důstojnosti lidské svobody a ne pouze podle síly vln.
A někdy prostě musejí přijít vlny, abychom se probudili k volání, abychom prozřeli a přistoupili k Němu. Učedníci jsou v tomto zcela bezprostřední, jdou za svým Mistrem a budí ho. Probouzejí ho se slovy – Pane, zachraň nás, hyneme. Tak přiznávají svou bezmocnost i strach. A tak se také v tom zvolání mnozí z nás můžeme dobře rozpoznat.
Jsou prostě bouře, které sami nemůžeme zvládnout. A už se jedná o ty vnější, které na nás dorážejí již z principu, že žijeme v tomto světě, ve kterém se právě zde a nyní odehrává naše plavba, naše následování. Ale stejně tak i ty vnitřní, které se odehrávají v našem srdci a duši. Jedeme na hlubinu, abychom tak opravdu poznali sebe a právě svoji bezmocnost i svůj strach.
Strach, ten největší nepřítel lidské svobody milovat. Ta neschopnost lásku nejen přijmout, ale i opětovat. Strach o sebe sama, o nepodržitelnost žití při vší křehkosti naší existence, strach vycházející ze lpění a touhy vlastnit. I to své učednictví máme tendenci pojmout do určitých šablon a vyzkoušených struktur. Ale právě plavba na hlubinu je všechno jiné než zajištěnost a vybudovaná schémata. Je to výzva, příležitost a nová zkušenost.
To, co přemáhá mračna bouřek, svíravou mrákotu, je víra. Víra, že ten, koho následujeme, je vždycky s námi. Ne pro naši kvalitu, ale pro svou věrnost a jedinečnost každého lidského života. Je v mojí i tvojí loďce, a tak nikdy nejsme sami. Ale všechno, čím procházíme, má vést k hlubšímu poznání Jeho a opět k dalšímu následování, které není u cíle.
Také nás to vede k opravdovému hledání, volání, k modlitbě, která je probuzením. Proto to někdy vypadá, že Pán spí, abychom jej hledali, probudili svým voláním a zcela se vydali do jeho vůle. Potřebujeme zkrátka Boží zásah, záchranu a proměnu nejen bouřlivého okolí, ale také svého nitra, prohloubení své víry a důvěry.
Ani naši učedníci nezůstanou nevyslyšeni, odmítnuti či zesměšněni. Pán na jejich výzvu jedná a vše promění. Jen jakoby se divil jejich ustrašenosti, celou situaci však bere s plnou vážností. Vstane a jedná. Stane se zázrak a bouře se utiší. Je to však vůbec možné?
Pokud jsem uvěřil a vykročil za tím, který, jak o sobě říká, je počátek i konec, který má moc odpustit lidskou vinu a vysvobodit ze vší převrácenosti, pak je to také Ten, pro něhož je všechno a skrze koho vše trvá. Ano, Ten pak má i autoritu utišit mořské vlny a bouři. Ale pak také vládne nad všemi bouřemi zla, běsněním vší zrůdnosti a pýchy. Je mocen utišit též bouři lidského srdce, přemoci strach svírající naše nitro a darovat nám utišení veliké. Darovat nám svůj pokoj a smíření, které si nikdy nemůžeme dát my sami.
A potom také, stejně jako učedníci, smíme prožít novou zkušenost s Pánem a Dárcem pokoje. Zakusit zvláštní chvíli údivu a obdivu, to ztišení před přítomností Toho, který svojí láskou stojí za každým lidským životem a je odpovědí po jeho smyslu.
A jako se lidé divili a ptali – kdo je tento, tak také dnes nadále zůstává tato otázka před každým z nás. Kdo je pro mě ten, který mne svojí autoritou a láskou volá k následování? Amen