Text Gn 49,5–7
Čtení Ef 4,25–32
Gn 49,5–7
Šimeón a Lévi, bratři, jejich zbraně – nástroj násilí. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva, neboť v hněvu povraždili muže, ve svém rozvášnění ochromili býky. Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.
Na konci života oslovuje Jákob své syny a každému zvlášť poví, co právě pro něho považuje za důležité. Šimeónovi a Lévimu připomene událost zapsanou v Gn 34:
Po návratu od Lábana usadil se Jákob s početnou rodinou u města Sichem. Bylo to dobré místo, s obyvateli města žili v pokoji. Pak se však syn tamního knížete dopustil násilí na Jákobově dceři Díně, která si vyšla podívat se na místní slavnosti. Provinilec chce dát věci do pořádku a vzít si Dínu za manželku. Proto on i jeho otec jdou do Jákobova tábora a požádají, aby si Šekem (tak se syn jmenuje) mohl Dínu vzít. Přitom učiní velkorysou nabídku, aby se zde Jákobův kmen usadil natrvalo, země je jim otevřena. – Jákob mlčí, jednání vedou jeho synové, kteří se nejprve vyjádří, že si jejich sestra nemůže vzít pohana, ale pak řeknou, že by se svatba mohla konat, kdyby druhá strana, tj. všichni muži z města, přijala obřízku. Biblický vypravěč však hned poví, že jejich řeč nebyla upřímná, ale lstivá. Nešlo jim o urovnání záležitosti, ale o pomstu. Oba vyjednavači to však neprohlédnou, s požadavkem obřízky souhlasí a po návratu do Sichem to projednají v radě města. Brzo dojde k hromadnému výkonu požadovaného obřadu. Ale pak nastane neblahý třetí den, kdy „oni největší bolest měli“. Simeon a Lévi vpadnou do města a povraždí tam všecky muže. Posléze Sichem ještě i vyloupí.
Akce, která nese všechny znaky terorismu, jak jej známe z poslední doby, jak se v minulosti projevoval třeba v protižidovských pogromech nebo v dřívějších náboženských válkách v křesťanské Evropě, nemluvě o ne tak dávných událostech na Balkáně. Něco takového se událo v Božím lidu, a vykazuje to všecky hlavní znaky terorismu.
Je tu nesmírná krutost a bezohlednost. Kdo všechno na ni doplatil! Mezi zavražděnými byl nejen Šekem, který se tehdy na počátku provinil, ale i jeho otec, který vynaložil veliké úsilí, aby dal vše do pořádku, na jedné i na druhé straně. A pak ovšem i ostatní muži města, kteří s celou záležitostí neměli nic společného a naopak souhlasili, aby se Jákobově rodině vyšlo vstříc. A bible nezamlčuje ani to, jak to vzápětí odnesly i ženy a děti. Jeden údajný viník, a další desítky nevinných; postiženi jsou všichni.
Druhým rysem je zaslepenost, kdy násilník zcela podléhá pocitu ukřivděnosti a vnímá jen to, co vidět chce. Simeon a Lévi mají jasno, kdo je vinen a kdo musí být potrestán. „Zmocnil se jí, ležel s ní, ponížil ji.“ To jediné berou na vědomí. Že si pak Šekem „zamiloval tu dívku a přilnul k ní celou duší“, že chce vše napravit a že jsou s otcem připraveni učinit všecko, co budou Jákobovci požadovat, to je nezajímá. Oba mstitelé mají před očima jen to spáchané násilí. „Zacházeli s naší sestrou jako s děvkou!“ (Kdo „oni“?)
Přehlížejí i to, že podnět k celé záležitosti vlastně zavdala sama jejich sestřička, která „si vyšla, aby se podívala na dcery té země“. Jaký je to projev lehkomyslnosti, když opouští záštitu otcovského domu. Je zvědavá, jak žijí domorodky, přirozeně ne při práci a v běžném životě, ale při všelijakých pochybných zábavách, které měly vyloženě pohanský, baalovský ráz a mírně řečeno velmi divoký průběh. Žena, která se dostala do blízkosti něčeho takového, musela počítat s tím, že nebude z ničeho vynechána (Bič). Samozvaní mstitelé však nejsou ochotni připustit, že by někde (třeba v počátcích konfliktu) mohla být vina i na jejich straně.
Na každé takové věci pak parazitují i další zájmy, ve kterých už vůbec nejde o spravedlnost, ba ani o pomstu, ale o docela obyčejnou lidskou hrabivost. Když Šimeón a Lévi vykonali svoji pomstu a odešli, přišli do města zbaveného ochrany Jákobovi synové a celé „město vyloupili; pobrali jejich brav a skot i jejich osly a co bylo ve městě i na poli i vše, co bylo v domě“. To už není odplata za poskvrnění sestry, to už není ani hněv, který se vymkl kontrole, nýbrž obyčejné, střízlivé drancování. I to bývá průvodním jevem teroru a pogromů, etnických čistek a válek.
Přitom je hrubě zneužito náboženství. Jákobovi synové se do svých plánů nerozpakovali zapojit i ono jedinečné znamení smlouvy s Bohem, jakým byla obřízka. Že prý nemohou dát sestru člověku neobřezanému. Člověk by málem uvěřil, že byli vedeni misijní touhou, aby se k Božímu lidu připojili i dosavadní pohané. A zatím jim šlo jen o to, aby mohli pomstu vykonat „bezpečně“, bez rizika. – Kolikrát se násilník odvolává na boha, ať už Alláha nebo na ukřižovaného Krista, „kterého ti židovští vrahové zabili“. To je snad nejhorší z hříchů proti přikázání „Nevezmeš jméno Hospodina nadarmo.“
Ale toto kázání není určeno k tomu, abychom se utvrdili, jak špatní jsou současní teroristé. Tady se toho přece dopustili synové Jákobovi, příslušníci Božího lidu. Ne pohané, ale našinci. A právě tak je nutno vzít vážně, že se podobné jevy dály i v křesťanství a že se vyskytují i v naší minulosti. Nemáme proč se povyšovat.
Nejde však jen o historii a o pokorné přiznání, že naše minulost má i tuto temnou stránku. Terorismus je jen hrubá podoba „obyčejného“ hněvu, zloby, nepřátelství. Je to vystupňovaná forma toho, co se v malém měřítku vyskytuje v „normálním“ lidském jednání. – Z Kainova příběhu jsme se naučili, že jeho hřích začínal ve chvíli, kdy na bratra pohlédl s hněvem. Právě tak zárodky terorismu jsou už v „obyčejné“ zlobě. Proto nelze mluvit o terorismu jako o něčem, co se nás osobně netýká (nejvýš jako možných obětí), co je snad jen v arabském světě, v deformovaném islámu nebo v nějakém nesmyslném fanatismu. Nemalá dávka pomstychtivosti (třeba právě, když uslyšíme o dalším současném teroru) zajiskří i v našem přirozeném myšlení. – Nebo je to snad náhoda, že v bibli čteme tolik varování před hněvem a oplácením zla zlem i tolik výzev k odpuštění a smíření? A Ježíš to neříká na adresu nějakých cizích násilníků, ale svým následovníkům, nám! A stejně i apoštol Pavel píše podobné věty v prvé řadě církvi.
Těch pět vyjmenovaných znaků, to je jedna ošklivější věc než druhá. Ale namísto toho, že bychom se utvrzovali, jak špatní jsou ti druzí, raději zvažujme, nejsou-li zárodky či stopy podobného myšlení i při nás. Nejsme žádní násilníci a nesympatizujeme s nikým, kdo prosazuje tvrdý nacionalismus, rasismus nebo třídní nenávist. Ale co když někde, třeba v počátcích terorismu, je i nějaká vina západního (tedy našeho) světa. A nezavdáváme-li k němu další příčiny vlastním nepřiměřeným jednáním. Není-li v nás kus přezíravosti nebo namyšlenosti těch, kteří přece vědí, co ti tam potřebují a jak by tam měli žít. A přitom třeba nebereme dost šetrně v úvahu odlišný způsob jejich života a místo toho je vedeme k něčemu, co je jim cizí, nebo co je přímo uráží. Není-li s odmítnutím islámu jako náboženství spojeno i znevažování jiných jejich tradic. Anebo docela prostě: kdykoli se zase znovu vyskytne teror, neobjeví-li se i v našem nitru přání tvrdé odplaty, nějakého rychlého a jednoduchého řešení. A není i ono zneužívání náboženství k velice světským cílům na denním pořádku i u nás?
Jákob tehdy bědoval nad činem svých synů ještě z jednoho důvodu: „Způsobili jste, že vzbuzujeme nelibost u všech obyvatel země.“ Teď si nás tu budou všichni ošklivit. To nebyl jen výraz obav, že se okolní lidé postaví proti nim a zlikvidují je. Abrahamův vnuk nezapomíná na nejvlastnější poslání, které jim Hospodin dal: mají být druhým k požehnání, ukazovat cestu k Bohu. A teď místo požehnání vzbuzují nelibost. A my si řekneme: Copak takhle se plní úkol „být světlem světa a solí země“? Posteskl si jednou apoštol Pavel, že „jméno Boží kvůli vám v porouhání jest mezi pohany“.
Jákobovi to leželo na srdci do té míry, že se k tomu vrátil ještě i na smrtelném loži: „Buď proklet váš hněv, buď prokleta vaše prchlivost. V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva.“ A my odsud můžeme slyšet jednoznačné NE už i k zárodkům každého takového jednání. Výzvu, jejímž přímým pokračováním jsou Ježíšova slova z kázání na hoře. Kletba neleží až na zabíjení a vraždění, na ničení a fanatismu, ale už na hněvu, zlobě a touze po odplatě.– To bylo to poslední, co mohl Jákob svým synům říci a svým potomkům odkázat. A co by asi měli slyšet i mnozí jejich dnešní synové a dcery, a právě tam v zemi zaslíbené.
Ovšem naštěstí poslední slovo nemá Jákob, ale Bůh. Bůh, který činí novou budoucnost. A který ji otevřel ne až v Kristu a v kázání na hoře, nýbrž už na půdě Starého zákona. Jákob sám se toho už nedočká, ale Hospodin i jeho dětem umožní novou budoucnost a dá jim nový směr: Právě Sichem ustanoví jako jedno z měst útočištných. Jako místo, kam se právě před pomstou smí uchýlit každý, kdo byl obviněn ze zločinu; tady byl chráněn před krevní mstou a mohl zde zůstat tak dlouho, dokud jeho záležitost nebyla řádně vyšetřena. – A bylo to právě pokolení Lévi, kterému byla péče o tato města svěřena. Navíc jejich hlavním posláním bude sloužit Hospodinu v chrámu. Tam budou konat službu, která od začátku až do konce bude službou smíření, smíření s Bohem i s lidmi.
Třebíč 24. 7. 2005