Kázání Jana Milíče Lochmana

Číslo

Radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Evangelium podle Lukáše 10,20

Tato věta tvoří závěr dramatického evangelijního příběhu. Jde o jednu z klíčových událostí Ježíšovy cesty. Jeho slova a jeho činy působí. Mnozí začínají chápat: hodina Božího království přichází! Kolem Ježíše stojí kruh dvanácti učedníků. Ale nejsou zde už jenom oni. Celé zástupy lidí se shromažďují. Je tu příhodná chvíle, úrodná půda. Jen dělníků ke žni by mělo být více. A tak Ježíš vysílá sedmdesát dalších pracovníků, aby vždy dva a dva nesli radostnou zvěst do okolních městeček a vesnic. Je to vlastně počátek kristovské misie – a jaký je to počátek! Mnozí na nových místech se dají oslovit, mnozí se připojují k zástupu vyznavačů. A nejen to: i mocné skutky uzdravování se množí, ba nečistí duchové jsou se zdarem vymítáni. „Ježíš je vítěz“ (Blumhardt) i nad nekalými mocnostmi. Učedníci sklízejí bohatou žeň!

S nemalým nadšením – a jistě i s trochou hrdosti nad vykonaným dílem – se těch sedmdesát pověřenců vrací. Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu. To je ohromující úspěch, důvod k oslavě, a jistě také k pochvale z Mistrovy strany. Avšak Ježíšova odpověď zní kupodivu zdrženlivě a radí spíše k vystřízlivění: Neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Rozumějme dobře: Ježíšovo slovo nechce znevážit podivuhodné dílo vyslanců. Ti dobře hospodařili se svěřenými hřivnami. Pochvala z podobenství o hřivnách je zde nepochybně na místě: To dobře, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohými; vejdi v radost svého pána (Mt 25,21). Dobrá práce má svou cenu. Dobré dílo už v našem občanském životě a nepochybně v práci na našich sborech, to není nijak lhostejné. Je dobré, když se nám něco zdárného, užitečného podaří, když se nám daří čelit nečistým duchům ve svém životě, v církvi i společnosti. Není to bláznovství, když se i s jistým zadostiučiněním, s vděčnou radostí ohlížíme za tím, co se nám v životě a v práci takto povedlo. Je to důvod k radosti.

Avšak bláhové by bylo, kdybychom chtěli právě na tom zakládat právo a naději svého života. Ze dvou důvodů. Jednak nelze zapomenout, že každá životní bilance má dvojí stránku, účetnicky pověděno nejen své „dal“, ale i své „má dáti“. A jsme-li k sobě před Pánem Bohem poctiví, sotva popřeme, že právě ta druhá stránka, náš dluh před Bohem i před lidmi, převažuje. Jak bychom směli ohluchnout pro Ježíšovu výzvu: Když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit (Lk 17,10). Služebníci neužiteční…

A ještě důležitější je to druhé: Učiněné bláznovství by bylo, kdybychom si svými dvojznačnými bilancemi dali zastřít jednoznačný důvod k naději života: Vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Naše jména, to není v Písmu nic banálního. Jméno – to je biblicky naše nejvlastnější bytí, to co my lidé koneckonců vpravdě jsme; jak dnes říkáváme, naše nejvlastnější identita v proměnách života i umírání. V Koreji jsem nedávno slyšel přísloví: „Když umírá tygr, zůstává kůže. Když umírá člověk, zůstává jméno.“ A tu nám Písmo zvěstuje, že na tomto jménu nezáleží jenom nám, ale záleží na něm i Pánu Bohu. Už ve Starém zákoně smíme slyšet: Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj (Iz 43,1). A v Novém zákoně právě to Ježíšovo: Vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Toto ujištění je evangelium, dobrá zpráva Ježíše Krista. Za pozornost stojí, že celé evangelium, celý příběh Kristův je předznamenán jedním jménem: Immanuel – Bůh s námi. A právě toto jméno, tuto zvěst, si smíme přivlastnit. To byl přece smysl cesty Boží v Kristu: cesta za člověkem, za námi, bez výhrad, za takovými, jací jsme. Naše „adopce“, naše přijetí do synovství a dceřinství Božího. Naše jména v nebesích: to je naše – na Ježíšově cestě oběti a spásy vydobyté – lidské právo, které nám žádná jiná moc nemůže dát ani odepřít. To je magna charta našeho lidství. Náš pozemský příběh je podložen, zakotven v realitě Boží věrnosti; ve věrnosti toho, jehož jméno, Immanuel, plnomocně platí a drží jména naše.

Na tomto „nebeském základě“ lze pak stavět pokusy našeho pozemského života – pro sebe, i pro naše rodiny a sbory. Zde jde o základní životní zaměření. Řekl bych to takto: Kdo ví, že je jeho jméno zapsáno v nebesích, ten se už nemusí v potu tváře honit za tím, aby si jméno sám udělal. „Udělat si jméno“ – ta touha je v pozadí mnohého lidského úsilí. Bible o tom velmi výstražně hovoří takřka od počátku. Vzpomeňme na stavbu bábelské věže. To byl program jejích stavitelů: Tak si učiníme jméno (Gn 11,4). Tragické konce takto plánovaného úsilí známe. Jak často se to v dějinách opakuje – ve velkém i malém. Jako by to bylo „velké paradigma“ lidských dějin především v politické oblasti: od orientálních vladařů a starodávných tyranů, přes novodobé mocí zpité mocnáře – až po totalitní kulty a systémy naší doby. Ale i v malém: nebývá to vskrytu či okázale také pružinou životních projektů jednotlivců – v nejrůznějších oborech, také a nad jiné neblaze i v církvi a theologii? Jak jen to hýbe i mezi námi – učinit si jméno, dojít uznání, povznést se nad druhé, byť by to byli bratři a sestry. Takovou strategií klameme sami sebe, sny „dělat si jméno“ k cíli nevedou, bývají kontraproduktivní; bábelské změtení, v extrémních podobách ničivé a sebezničující.

Tváří v tvář takovým svodům zaznívá napomenutí a ovšem potěšení našeho textu. Ten, kdo smí o sobě věřit, že jeho jméno napsáno jest v nebesích, ten už tak snadno nepropadne tragické křeči, jako by si musel za každou cenu své jméno dělat. Ten se už smí učit žít bez křeče jako svobodný člověk – občan Jeruzaléma, města Božího pokoje, a ne už Babylóna.

A zde potom vysvitne ono poslední – vlastně první – slovo Ježíšovy výzvy: Radujte se! Je to až nápadné, jak často se v Ježíšově blízkosti objevuje toto slovo: radost. Jeho cesta byla cestou kříže, žádná slunná pohoda. Ale na této cestě znělo nepřeslechnutelně volání k radosti. Kříž naší spásy je brána naděje, která nezahanbuje (Ř 5,5), naděje proti naději. Jak často jsem si v dobách odloučení připomínal zlatý nápis na kostele na Příkopech, který přetrval nápory všech hlasitě triumfujících, a přece ve světle kříže už poražených mocipánů: „Ave crux, spes unica“.

To slovo pomáhá naší radosti – i když se nám zdá, že jsme se svou službou, ať v dobách útlaku či postmoderního uvolnění, na ztracené vartě. Když slyším, a když se vždycky znova rozpomenu, pro sebe i pro svůj sbor a církev, že vaše jména jsou zapsána v nebesích, pak mám důvod k radosti a naději všemu navzdory – i tam, kde to po lidsku s námi moc radostně a nadějně nevypadá. Od mých konfirmačních let na mne působilo, že právě biblická „epištola radosti“, list Filipským, byla psána ve vězení. Existence vězně, to není nic radostného, někteří z vás to zažili na vlastní kůži. A přece ten biblický vězeň Pavel věděl a nezapomněl, že i pro takovou trpkou situaci upřených lidských a občanských práv, ano i pro chvíli všeho možného utrpení a smrti platí: My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista (Fp 3,20).

To je naše bytostná lidská podmínka, předcházející a platná přede vším jiným, co nás v životě postihne, co se nám podaří zvládnout či v čem troskotáme: naše občanství v nebesích. Proto i nám – a našim sborům – platí: Radujte se v Pánu vždycky, znovu pravím, radujte se! (Fp 4,4) Vaše jména jsou zapsána v nebesích.

Amen