Židům 6,1–3
Při příležitosti jako je tato bývá farářům poskytnuta licence více než jindy promluvit sami za sebe a ukázat, jaký kdo z Písma svatého těží osobní program. Chci se o to nyní v krátkosti pokusit.
Četli jste naši pozvánku na tuto instalaci a možná vás napadlo, že její biblické motto Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí bylo tou první záminkou ke kázání na daný text. Pořadí však bylo obrácené, neboť až když se ta slova ocitla v záhlaví naší pozvánky, pocítil jsem teprve, jak konkrétní mohou mít obsah, jak veliká je to výzva, zahrnující tento sbor, nás manžele jako jeho kazatele, mne samého. Pak se mi teprve zatočila hlava z toho, co začíná.
Ve skutečnosti jsem již dlouho toužil postavit se pod toto slovo. Zrcadlí se v něm můj celoživotní neklid i pocit, že bude jednou třeba čelit duchu nivelizace, který pod maskou pokory zplošťuje skutečnou dynamiku víry a vytváří klima, v němž se křesťané vzájemně drží v šachu jako věčně nezralí začátečníci. Byla to pro mě veliká úleva, když jsem si postupně připustil, že apoštol to mohl vnímat podobně, a s jeho pomocí si ještě lépe představil tu naši potřebu stále dokola se vracet k základním článkům víry a stále znovu v nich církev vymezovat a potvrzovat. – Nemusíme dílo Kristovo zase znovu zakládat, raději již na něm začněme stavět!
Začít se příklady z toho místa epištoly zabývat, znamená zároveň veliké překvapení. Ony se týkají věcí, o nichž by nás nikdy nenapadlo, že snad patří k nějakým překonatelným „začátkům“. Tím je výklad tohoto místa zvlášť napínavý a najdeme i jiné opatrnější překlady, které jako by tušily, že bychom si ve jménu něčeho vyššího mohli chtít ušetřit setkání s Ukřižovaným a Zmrtvýchvstalým. Přesto však je základní smysl dán: mějme odvahu pohnout se z místa. A když autoři Ekumenického překladu volněji přetlumočili jednu část verše jako zvučné heslo: Budeme moci jít dále, jistě to byl Duch svatý, který skrze ně promluvil k dnešní církvi.
Nyní se chci ve čtyřech bodech zastavit u tohoto apelu na křesťanovu dospělost. Nechám-li přitom „základní články“ bez detailního výkladu, není to proto, že bych se jim chtěl vyhnout – jen by to přesáhlo význam tohoto kázání. Snad nevadí, že nám zůstanou trochu hádankou. Důležité je zjištění, že i prvopočáteční pravdy víry se mohou změnit v mrtvé slogany, zůstaneme-li jimi jen fascinováni a neotevřeme-li se dalšímu pohybu.
1) Jako první se tu objevují motivy epištoly židům samotné. Kolik je toho zde o poutnické existenci církve – až k tornu poslednímu: Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu! (13,13) Pak je tu myšlenka Kristova velekněžství. Nejprve ji přijímáme s jistými rozpaky a ostychem, dokud nepochopíme, že to není o církevních úřadech a našich odosobněných ideálech do nich vložených, ale že je to o živém Kristu a my že máme přistoupit k jeho trůnu milosti (4,16). Zní to tak samozřejmě a otřepaně, ale ve skutečnosti je to první krok víry na cestě k samostatnosti.
K tomu další myšlenka, že předobrazem Kristova velekněžství je tajupiný Melchisedech, král Salemu, král spravedlnosti a pokoje, král a kněz v jedné osobě, postava, která nemá původ v politických dějinách Izraele. Vidět cestu Božího lidu skrze takové pojetí Kristova úřadu, to také znamená kus vnitřně osvobozené zralosti víry. Potřeba dějinného zadostiučinění tu ztrácí svou naléhavost a duchovní zrak se otevírá věčnému bytí Božího Syna.
Nemohu říci, že bych v sobě nacházel úplné vnitřní souznění s těmito obrazy, ale inspiruje mě rozmach této epištoly a dává mi naději i pro naši přítomnost.
2) Druhý moment souvisí s textem epištoly jen nepřímo. Vyvstává tu před námi modelová situace z evangelií, kdy se Ježíš vypořádává s farizejskou doktrínou a jeho mocné slovo odplavuje nánosy všech chytrých racionalizací. Když On vstupuje do našeho života, přesložitá síť našeho cítění, myšlení a jednání se najednou rozkládá na prvočleny a dotkne se nás uzdravující éíla jdoucí až k jádru bytosti.
Vždyť např. místo složitého jízdního řádu židovské apokalyptiky dělí Ježíš čas jen na starý a nový věk a nastavuje nás přítomnosti: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání. Nebo obraz Božího lidu v podobenstvích zjednodušuje na ty, kdo chtějí být s ním uvnitř, zahrnuti do dění přicházejícího království, a na ty, kterým vlastní hrdost brání a zůstávají tedy venku. Viz třeba o „marnotratném synu“ (L 15).
Ježíš vnáší do mého života nečekané zjednodušení, možná lépe zpřehlednění, ve světle Boží lásky, abych pocítil, co ve mně patří starému a co novému. Přijmout výzvu k vykročení, znamená přestat ulpívat na zajímavých detailech – jak k tomu svádí např. u nás oblíbený historismus – ale vystavovat se neustálému oprošfování, projasňování citů, uvolňování vlastních obran směrem k větší vydanosti druhým.
To třetí, co se chci pokusit vyjádřit, se týká protikladných sil v našem životě. Je to obecná zkušenost, že míra zralosti souvisí se schopností unést napětí a rozpory. Možná však už sama zmínka o tom v nás vyvolává pocit nevolnosti, jako když se pod námi kymácí paluba. Vždyť by mohl být ohrožen křehký pakt o neútočení, který jsme uzavřeli se svými instinkty, skrytými vášněmi, s nepoznanými projevy agrese, ale i s negativní energií neodpuštěných křivd a všeho prožitého zoufalství. Kdo má odvahu dívat se zblízka na boj dobrého a zlého v sobě? Není nakonec pohodlnější zoufat si a nedělat nic?
Často zůstaneme stát na počátku cesty jako otroci vlastní nedokonalé vůle k lepšímu. Protože ke všem otázkám jsme zvyklí přistupovat se svou dobyvačnou vůlí. Pak narazíme na jednu, s níž se nevíme rady, a tou jsme my sami.
Můžeme se přitom snažit žít jako křesťané a svých hříchů litovat. Ale jako bychom žili podle stereotypu neplodného pokání, který dává tušit epištola, když mluví o pokání z mrtvých skutků. Snažíme se, ale jdeme od jednoho selhání k druhému. Mluvím z vlastní bolestné zkušenosti sé sebou samým.
Mluvím o tom ale i proto, že mi bylo dáno poznat, jak velmi může souviset tento marný koloběh s nesprávným uchopením protikladů vlastního života. Dokud jsem chtěl na sobě pracovat násilím, nic jsem nezmohl. Až když jsem nalezl odvahu volat k Bohu řečí svých skutečných citů, poznal jsem, že mě Kristus nechává vstoupit do silových polí, kterých jsem se dříve bál, protože on je nese se mnou. Vždyť on se na kříži vystavil všem nesnesitelným protikladům lidského údělu a za své vzal i všechny moje pády.
Rozpory tím ovšem nezmizí – stanou se jen prostupnějšími pro Boží lásku. Budeme pak lépe chápat kořen svého skutečného hříchu, který se bude pravděpodobně lišit od pouhých výčitek svědomí, a budeme muset jít dál, abychom si začali uvědomovat všechny polovičatě prožité vztahy k bytostem, jež nám Bůh v životě daroval. Pak také objevíme, že jednou z nich jsme i my sami.
Považoval jsem za nutné uvést tento odstavec i proto, že pomáhá vysvětlit, proč jsem si našel práci v SOS krizovém centru Diakonie. Cítím, že bych měl vydat něco ze své zkušenosti těm, kdo se ocitli v ohnisku nejrůznějších napětí vlastního života a nejsou schopni je unést. Zároveň cítím i to, že v setkání s nimi se mi nabízí pomoc, abych nevzdal vlastní cestu k celosti.
4) Tím se dostávám k poslednímu shrnujícímu bodu, který již může být velmi stručný. Slovo užité k popisu oné celostné zralosti, dospělosti, má svůj protějšek i v jiných apoštolských slovech. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti (Ko 3,14), a u Pavla v chvále svaté lásky (1 K 13) je užito podobné slovo o plnosti, která přijde a potvrdí její nepomíjející smysl. Ta slova mluví sama za sebe. Chtěl bych je jen podtrhnout připomenutím jednoho velice přiléhavého ponaučení. Jan Christoph Blumhardt říkával, že křesťan musí ve svém životě projít dvojím obrácením – poprvé k Bohu a podruhé k lidem.
Chtěli bychom s vámi se všemi jít touto cestou dále, když nám to Bůh dovolí! Amen
Kázání bylo prosloveno v neděli 19. října 1997 při instalaci Jana a Lýdie Mamulových v Praze-Radotíně.