Text: Matouš 16,21–26 Čtení: Žalm 18,2–7.26–31
Ž 18,2–7.26–31:
Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám, štít můj a roh spasení mého, mé útočiště. Chvály hodného vzýval jsem Hospodina, a od nepřátel svých byl jsem vyproštěn. Obklíčilyť mne byly bolesti smrti, a proudové nešlechetných předěsili mne. Bylyť jsou mne obklíčily bolesti hrobu, osídla smrti zachvátila mne. V úzkosti své vzýval jsem Hospodina, a k Bohu svému volal jsem, i vyslyšel z chrámu svého hlas můj, a volání mé před oblíčejem jeho přišlo v uši jeho. Tehdy pohnula se a zatřásla země, základové hor pohnuli se, a třásli se pro rozhněvání jeho…
K sprostnému sprostně se ukazuješ, a s převráceným převráceně zacházíš. Lid pak ssoužený vysvobozuješ, a oči vysoké snižuješ. Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou; Hospodin Bůh můj osvěcuje temnosti mé. Nebo v tobě proběhl jsem vojsko, a v Bohu svém přeskočil jsem i zed. Boha tohoto silného cesta jest dokonalá, výmluvnosti Hospodinovy jsou přečištěné, onť jest štít všech, kteříž v něho doufají. Nebo kdo jest Bohem kromě Hospodina, a kdo skalou kromě Boha našeho?
Mt 16,21–26:
Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?
I.
„Ty jsi skála, na které zbuduji svou církev,“ řekl Ježíš jednomu ze svých žáků, Petrovi. Někdo tu Kristovu církev na zemi tvořit musí, má-li tu existovat. Někdo, koho k tomu Bůh povolá. Ježíš se tenkrát učedníků ptal: „Za koho mě lidi považují?“ – Tak třeba za jednoho z proroků, to jest za jednoho z těch lidí, co umí trefit hřebík na hlavičku a říct po pravdě, jestli žijeme proti Bohu nebo pro ně, řekli. „A vy? Za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého!“ Mesiáš, to už je jiná liga, to je víc než prorok. Právě na tohle Petrovo vyznání Ježíš reagoval tou větou o skále, na níž zbuduje svou církev.
„Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.“ Krásná slova, úplně vidím, jak na nich ta církev bude stát. Ale jen co Ježíš připojil pár slov o utrpení, které k tomu patří, začala se ta skála, co na ní měla stát církev, povážlivě drolit. Petr si vzal Ježíše stranou a začal mu domlouvat: „To nejde, takhle jsme si tu víru nepředstavovali.“ A Ježíš opáčil: „Jak jste si víru představovali, je vaše věc. Lidi toho navymýšlí, ale u Boha je to takhle.“
Těžko se na to zvyká. „Ty jsi můj dobrý rádce, Bože, ty jsi můj vůdce do nepohody, aby se mi nic nestalo,“ říkám si, a hned z Bible slyším odpověď: „S tímhle jdi pryč, satane, tohle už není skála pro stavbu církve, ale kámen úrazu!“ Těžko se s tím smiřuje, ale slovo Kristus neznamená dobrý rádce, aby se mi nic zlého nepřihodilo. Možná přihodí, jako se přihodilo Ježíšovi. Slovo Kristus znamená milost a záchranu, i když se zrovna nedaří. A nejen když se nedaří, ale i když já sám neobstojím.
Neplavil jsem se po mořích, a přece sedím v lodi,
nade mnou nebe, ve mně hřích, dva věrní lodivodi.
Namísto stěžně vztyčen kříž,
tak pořád doufám,
že mě něžně nad vodou podržíš.
Tohle není z Bible, to jsou Magorovy verše. A v Bibli (v knize Žalmů) se k tomu praví: Bylyť jsou mne obklíčily bolesti hrobu, osídla smrti zachvátila mne. V úzkosti své vzýval jsem Hospodina, a k Bohu svému volal jsem, i vyslyšel z chrámu svého hlas můj. … Ty zajisté rozsvěcuješ svíci mou; Hospodin Bůh můj osvěcuje temnosti mé. Onť jest štít všech, kteříž v něho doufají.
II.
V tebe, Hospodine, doufám, z milosti tvé živ jsem, a nemůžu se jen tak dívat, jak povstávají lidé chycení a spoutaní zlem a jak druhým dělají ze života peklo. Vždyť Kristova oběť je tu pro všechny a jeho milost nechť je tedy přána všem.
Vždycky se najdou lidé, kteří vymyslí způsob, jak ve frontě na štěstí předbíhat ty druhé – když se znárodňuje, když se privatizuje, když se dělá cokoli, vždycky vpředu a nahoře. Dělo se to v každé době a to štěstí se kvůli tomu předefinovávalo a přeformátovávalo a milost Kristova musela z kola ven. Začátkem minulého století fantazíroval jeden dodnes někde trochu uctívaný revolucionář, že stát je organizované násilí, a on i jeho následovníci to násilí pak opravdu organizovali. A prý že když se kácí les, lítají třísky – což měla být omluva zločinů, kterým se říkalo chyby nebo přehmaty, a nepřipouštěly se otázky, co se to vlastně kácí za les a proč a co za spoušť tu bude potom.
Pamatuju si na jedno večerní setkání (už nevím u koho) na začátku osmdesátých let. Mluvili jsme o zločinech a zastrašování, jež měla na svědomí a v popisu práce StB, a mluvili jsme tedy taky o Janu Litomiském, toho času v kriminále. Zavřeli ho, protože nebyl srozuměn s křivdami a pronásledováním druhých. Farář, jenž tehdy nesměl farářovat, Miloš Rejchrt navrhl společný zpěv písně (která žel nepronikla do nového Evangelického zpěvníku) Kdož by chtěl erbován býti: „Ten má věrnost, v boji stálost ustavičnou míti, jinak ku té poctivosti nemůže přijíti,“ zpívá se tam. Chápu to jako „zákon Kristův“ – jako dar milosti, kterým jsme sami obdarováni a koukáme, aby byl dopřán i druhým, takže nechceme mlčky snášet, aby jedni od druhých trpěli příkoří, natož aby byli rovnou systematicky nespravedlivě stíháni. Což parta ubližujících, toho času u vesla a u moci, nesla velmi nelibě, a tak kácela a lítaly třísky a šel z toho strach. Vedly se tehdy po církvích takové řeči, jako že to už je politika a že nás Kristus povolal k něčemu jinému. Jenomže politika je prostor mezi lidmi a čím ho naplníme, to tam bude a apoštolové a věrní svědkové všech časů mají dbát, aby v něm byl Kristus.
V další sloce té písně se konstatuje, že „věrní v poselství svědkové dobrý boj provedli, když zmrskáni, z města hnáni pro Krista bývali.“ Avšak ani žalmy ani zmíněná píseň ani to tehdejší setkání nekončí pouhým stýskáním, že se na světě děje nějaké zlo. Děje, ale není všemu konec. O tom ještě jeden citát, jehož autorem je Jan Litomiský, když seděl na Borech: „Ona to tady skutečně není žádná legrace. Tak se modlím slova žalmu 104: ‚Uvodíš tmu i bývá noc, v níž vybíhají všichni živočichové lesní. Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali z rukou Boha silného pokrmu svého…‘ A připomínám si, že i ta temnota je od Hospodina a on také určuje její meze. A to bych si přál, abyste porozuměli a přijali i vy všichni doma.“
III.
Když lítají třísky, bolí to a zraňuje. Ve VONSu a v Chartě byli pospolu lidé všelijací, kupříkladu výrazně pravicoví i výrazně levicoví, ale dokázali být a řešit věci spolu. Jak tak lítaly třísky, všímali si ve vzácném srozumění pozorně toho kácení, kvůli kterému bylo třísek tolik. A zastávali se nespravedlivě stíhaných a zastávali se celého toho káceného lesa.
Pak se časy posunuly a doba změnila a najít společnou řeč je někdy svízelné. Ve frontě na štěstí se předbíhá na pravici i na levici, ale jsou v životě vážné chvíle a vzácné chvíle, kdy člověku dochází, že ne každé štěstí za tu frontu stojí. To, o čem mluvil Ježíš, se do kolonky „štěstí“ ani nevejde. „Vezmi svůj kříž a následuj mě.“ To není prvoplánové štěstí: Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? K tomu ta zmíněná stará píseň praví: „V tobě náš život záleží, neb každý, kdož v tebe věří, živ bude, byť umřel.“ Čímž se nemíní každý, kdo si na vývěsní štít napíše křesťan: řeč je tu o každém, kdo zapře sám sebe, vezme svůj kříž a vskutku následuje dárce milosti a pravdy, Mesiáše, syna Boha živého.
Nastal čas pro požehnání (a vzhledem k příležitosti, při které se toto setkání koná, nejprve osobně pro tebe, Honzo).
Ježíš mluvil o těch, kdo jsou podle některých překladů šťastní nebo je jim blaze, ale dal bych přednost starému slovu blahoslavení. Ježíš zmínil mimo jiné lidi tiché, plačící, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, ale vybral bych dnes blahoslavené čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou.
To nechť je ti přáno, Jane: čisté srdce, abys vždycky viděl Boží milost, která vstupuje do našeho života a dotýká se tě velmi zblízka a velmi osobně.
A ještě požehnání pro nás všechny:
Pravda, kterou žádná temnota nezahalí, ta ať vám svítí na cestu, kdybyste bloudili; ať vás provází, kamkoli půjdete.
Boží naděje ať je vám budoucností, tam kde jiní nevidí nic než tmu, beznaděj a konec; ať vás chrání před strachem z lidí i z příštích dnů a let.
A Boží láska, bez které se životní zahrada mění v poušť, Boží láska ať oživuje vše dobré, co skomírá; ať vám dodává chuť do života, radost z toho, že tu můžeme být, a ať vás naplní pokojem.
Vyskytná 2. 9. 2023