rozloučení s Janem Trusinou
Text: Žalm 118,8.9.14 a Filipským 4,4–7
Ž 118,8.9.14
Lépe jest doufati v Hospodina, než naději skládati v člověku.
Lépe jest doufati v Hospodina, nežli naději skládati v knížatech.
Síla má a písnička má jest Hospodin, on je můj vysvoboditel.
Fp 4,4–7
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
„Zamlada jsem říkával: Já jsem ten od Káji,“ vzpomínal před lety Jan Trusina, jak možná pro někoho zůstával ve stínu trochu známějšího bratra. „Pak vyrostly děti a já jsem pro vrstevníky svého syna byl ten od Tomáše. A co jsem v důchodu, stal se ze mě předchůdce faráře Mosteckého a je ze mě ten od Aleše.“ Vyprávěl to s úsměvem a s nadhledem. On zas až tak ve stínu nebýval, ale určitě se nedral na výsluní a neměl potřebu se předvádět. Jestli stál o něco, co by o něm mělo být lidem známo, tak snad o mírnost. To vyčetl z Bible a odkoukal to od některých pro něj inspirativních postav, celoživotně tu mírnost provozoval a vtělil ji do tak řečené „příslovečné trusinovské laskavosti“.
Apoštolova slova „Mírnost vaše ať je známa všem lidem“ nejsou jen takový volně ložený pokyn, ale navazují na skutečnost, ze které i vyplývají, totiž že Pán je blízko. Je vám opravdu blízko, tak se přes míru netrapte starostmi a z té jeho blízkosti se radujte. Napsal Pavel a Jendulka si to přečetl a nám všem to kázal a celý život se zaobíral tím, jak to předat mladším a ještě mladším generacím.
Možná i tohle zaujetí pro děti způsobilo, že ač jeho tělo poznamenával věk, jeho duch do výslužby nespěchal. Naučil se pozorně naslouchat, co říkají druzí – třeba děti v kostele nebo hledači smyslu života, kteří se s ním setkali v Třebíči, singles v Herlíkovicích nebo senioři v Myslibořících a kdokoli další – a dokázal i v posledních letech někdy kolegy faráře překvapit formulacemi, které bychom od člověka jeho věku a zbožnosti a nátury třeba nečekali (zpravidla se za svou otevřenost hned poněkud nadbytečně omlouval).
Kdo se s ním setkal, narazil na mírného člověka s normálními člověčími přednostmi i chybami, ale dřív či později bylo znát, že to, co Jenda dělal a říkal, byly různé variace na vyznání „Síla má a písnička má jest Hospodin.“ Což by z jiných úst mohlo znít i jako mnoho neříkající reklamní misijní slogan, ale v Jendově případě to bylo vyjádření hluboké osobní víry, že je Hospodin skutečně jeho vysvoboditel (takže je škoda energie spoléhat na někoho jiného než na něj). A nejen jeho vysvoboditel je Hospodin, ale je to taky vysvoboditel nás všech a on nám to přál, a tak jsme se velmi mnozí ocitli na jakýchsi Jendulkových seznamech: po ránu na spoustu z nás systematicky myslel a ty seznamy rozšiřoval o další a další potřebné, co mu paměť stačila. A občas to někomu v ústraní tiše prozradil, že se za něj takhle přimlouvá. Jen tak: to abyste věděli, že na vás v dobrém někdo myslí a má vás rád. (A možná aby vás trochu pedagogicky postrčil směrem k Hospodinu vykupiteli, protože to vám fakt přál, abyste věděli o jeho blízkosti). Nevím, kdo si teď jména z Jendulkových seznamů vezme na starost: asi bychom se o ně měli podělit, protože myslet v dobrém na druhé, to je úkol, který by nám asi rád předal.
„Království Boží víc a víc k nám všem se blíží.“ To si říkávali pod vlivem svého Mistra Ježíšovi žáci s velkou nadějí, která pak ale na Velký pátek ztroskotala. Bylo by jim asi milé (a nejenom jim), kdyby o někom, kdo umřel, šlo říct, že jen spí nebo že přešel přes řeku nebo do vedlejší místnosti nebo tak něco, takže tu pořád někde je a vlastně se tolik nestalo. Jenomže stalo. Smrt není jenom spánek, smrt je prostě konec. Ale pak na to ti žáci přišli: smrt sice je konec, a ne že ne, a přece Ježíše neodrovnala, takže jeho hrob je prázdný. Čímž chtěli vyjádřit, že pro to sice nemáme žádné důkazy (v prázdném hrobu žádné nenasbíráte), ale věříme, že je Ježíš živý u nebeského Otce.
„Když on vstal z mrtvých, pak už nic nám neublíží,“ pokračuje dál to naše učednické vyznání. Setkání se smrtí člověka zarazí, někdy i vystraší a vždycky připomene křehkost, ale taky jedinečnost našeho bytí. Život je vzácný dar se spoustou vad na kráse a člověk s ním musí nějak naložit. Písnička citovaná na parte radí: „Jen jemu důvěru dejme,“ protože by byla škoda vkládat naději do sebe a do knížat a do kterékoli lidské slibotechny, síla má a písnička má přece jest Hospodin, můj vysvoboditel. Takže jestli v něco v životě doufat, tak v rámci jeho slibů, jež nám dal: nezaskočí ho totiž naše slabost, tu zná a poradí si s ní.
Tahle písnička, kterou čteme na parte, vyjadřuje, že i způsobem, jak prožíváme svůj život, se můžeme radovat, protože Pán je nám opravdu blízko. Někdy to jde dobře, jsou léta zářivá, hojný stůl a kalich oplývá, pak je střídají časy, kdy tě smích opustí, ale i v tom nějak žijeme s tou radostí z Pánovy blízkosti, i Jan Trusina tak žil. Díky za setkávání s ním. A k tomu konci a loučení už jen to, že člověk vloží svou ruku do dlaní výrazně silnějších, než je naše doufání.
Třebíč 10. 4. 2021