Text: Nehemiáš 7,72–8,12
(Jan 10,9–10)
Tenhle příběh nás vrátil stovky let zpátky. Lid, jenž patřil Hospodinu a hlásil se k němu, se tehdy stal kořistí jedné velmoci. Chápali to – aspoň někteří z nich – jako trest, který si lid sám přivodil: „Máme, co jsme nechtěli, ale sami jsme si to vykoledovali.“
Čas běžel, velmoc zchátrala a všichni, kdo se proti své vůli ocitli v nenáviděné cizině, se teď mohou vrátit. Těší se a netuší, že ti, co tenkrát zůstali doma, o jejich návrat dvakrát nestojí. A nebude to zdaleka jediné zklamání; ani jejich město už není, co bývalo. Bude to chtít hodně práce, má-li obnova tohoto lidu za něco stát.
Dali se do toho, opravili, co se dalo (zvlášť oprava opevnění přišla jejich protivníkům velmi nevhod), pak si udělali cosi jako sčítání lidu a potom už konečně žili klidněji, každý ve svém městě. Práce je z velké části hotová, teď už to snad bude docela fajn.
Jenže – upozorní příběh – práce zdaleka hotová není. Dostavěli hradby, opravili domy, ale to přece ještě není všechno. Všechen lid se shromáždil jednomyslně na jednom prostranství. Ani nevíme, kde se v nich ta jednomyslnost najednou vzala. Postavili dřevěnou kazatelnu, na ní znalec zákona Ezdráš předčítal z bible, třináct mužů mu přitom koukalo přes rameno a takhle to bylo od svítání až do oběda. Když Ezdráš otevřel knihu, všichni vstali, a když dobrořečil Bohu, zvolali hlasitě amen.
Kolemjdoucí – kdyby nějací byli – by možná žasli, copak je to tu za srocení, co je to za obřad, to tu stavbu tak oslavují? Nebyla to však oslava, bylo to jinak: Teď už mají města, mají domy – ale chtělo by to ještě nějak zjistit, kdo vlastně jsou, kam jdou, odkud, proč a kudy. Kde jsou doopravdy doma (adresu mají, pošťák ji zná, ale tu nemyslím: mám na mysli kořeny, které je drží a živí, a tak dál).
Říkejme tomu hledání protentokrát pracovně třeba náboženství, co by ne. Vyšli na náměstí, aby jednomyslně zkoumali, co jsou zač. A to máte jako na trhu: Náboženská nabídka je vskutku bohatá, víry a pověry všeho druhu, různých projevů a zaměření: k nahlédnutí je pestrý vzorník sveřepé nenávisti k jinověrcům od zapšklých modliteb až někam po terorismus, vedle toho výběr vybledlých a vyvanulých tradic už bez obsahu, obšírný katalog rozechvělého splynutí s božskými silami a s energií dle vlastní volby, kontakt se záhrobím, recyklace duší, seznamy žádoucích obdarování a schopností a tak dál – jen těch krásných slibů co tu všude najdete a přísných zákazů a nařízení. Dneska jako tehdy, jen snad v jiném hávu (ale na hávu nesejde).
Náboženství nezná kompas, hledači mají na výběr, kam se dát: ochutnají tu, ochutnají tam, někdy to odstonají na duši a mohou hledat dál. Ale my už přece kořeny máme, povídají si (možná) někteří z těch na prostranství před Vodní branou; my už kořeny máme a chceme se v nich trochu vyznat – a právě proto jim čte Ezdráš zrovna z bible, tam je toho o těch kořenech řečeno hodně.
A tak poslouchali, vstávali, na kolena padali, amen volali a bylo jim čím dál tím smutněji. Snad že si při té četbě uvědomovali, jak daleko už zabloudili, a přišlo jim to líto (jak krásný mohl ten život být, a tak jsme to zkopali). A možná byli jen jati sebelítostí, že žijí ve zlé době a mají tak špatné bližní (škoda že kolem mě Pán Bůh nenasázel nějaké lepší lidi…). Anebo jestli jim přišlo nějak líto, co všechno už Pán Bůh slíbil, a vidíte, je nás tak málo a co už jsme museli prožít (a kam to půjde dál, raději ani nemluvit)…
Nevím, co je tak rozesmutnilo. Ale jak tak nad biblí truchlili, Ezdrášovi a těm druhým nejspíš došlo: vždyť oni tomu nerozumějí! A tak to levité vzali po menších oddílech a vysvětlovali a kázali a kázali – a možná že kázali moc dobře, ale lidi naříkali a truchlili dál.
Až nakonec Ezdráš a ti druzí řekli: Tak už s tím smutněním přestaňte, dnešek je svatý Boží den a vy jděte a jezte a pijte něco dobrého a pošlete nějaký dárek těm, kdo nic nemají. Ať je vaší záštitou radost z Hospodina. A tak se z toho vyklubala náramná slavnost – a to proto, dodává biblický vypravěč, že lid porozuměl slovům, která mu byla zvěstována.
Z čehož by se dalo vyvodit, že kdo slyší Boží slovo, má z toho mít radost. Myšlenka je to pěkná, ale není úplně pravdivá. Když kupříkladu králi Davidovi přišel jeden z proroků připomenout krev, co mu ulpěla na rukou po zosnované vraždě, a když mu sdělil, jaký bude trest, radost z toho David neměl ani pramalou. A byl to vzkaz Boží. To se přece rozumí: Boží slovo někdy povzbudí, někdy s člověkem zatřese, někdy ho šokuje, někdy ho včas přibrzdí, a někdy naopak vyžene do nějaké bohulibé akce.
To pak člověk jde a v poslušnosti Božího slova ničí a boří a staví a sází (vezmu-li si za příklad jednoho z proroků) – jenže se z toho nedá vyvodit žádné pravidlo, co, kdy a jak. Tak musíme přemýšlet sami, co, kdy a jak, a vzpomeneme-li si na zmíněné kořeny, hledáme nápovědu v bibli (nápovědu – nikoli jízdní řád). Samozřejmě, že hledáme v bibli – jako oni tehdy na tom náměstí – kde jinde bychom taky hledali: ale není Boží slovo úplně všechno, co tam čteme. Boží slovo se z toho teprve stane, až nás povzbudí nebo šokuje nebo přibrzdí nebo vyžene do nějaké bohulibé akce nebo to všechno dohromady – až nás zkrátka probere k životu a nasměruje dopředu a dohlídne, abychom zůstali otevření do budoucna, pořádně otevření tomu, co od Boha teprve přichází.
Pak se teprve dá mluvit o nějaké renesanci víry; když někdo s Božím vzkazem vámi zacloumá, a ono vám to nedá a jdete na ten vzkaz odpovědět. Třeba jdete něco změnit k lepšímu nebo něco zlého zbourat, podat žíznivému vodu a tak dál, však vás napadne spousta příkladů.
Jak se ale na tom tržišti senzačních náboženství neztratit? Jak tam tak tu bibli četli, ukázalo se, že ji bude potřeba vykládat, studovat a pracovat s ní. To se ví, že nebude nikdy nouze o lidi, kteří budou přicházet s patentem na rozum a jedině správným výkladem (a budou to někdy výklady velmi přiboudlé). Církevní dějiny takových postav nabídly celé přehršle, v moci úřední i zcela na okraji.
Guláš, který z toho církve v minulých staletích klohnily, byl někdy poživatelný s chutí, někdy se sebezapřením a někdy byl životu nebezpečný. Za nás a za našich potomků to nebude jiné: však jsme – jak praví jeden apoštol – hliněné nádoby uplácané z prachu, a hledáte-li poklad, nejsme to my, ale Boží slovo: to slovo, co tu bylo od začátku, pak taky v době onoho ezdrášovského srocení na náměstí a v časech našich jakbysmet a až do samého konce.
Ten poklad – když už cituji apoštola – obnáší to, že nám Bůh dal spatřit světlo své slávy ve tváři Kristově: ve tváři toho, jenž jest tichý a pokorný srdcem, nalomené třtiny nedolomí, do mrakodrapů letadlem se nestrefuje, sílu před světem nedemonstruje a své zájmy po světě nehájí – protože od toho jsme tu koneckonců my, abychom po světě hájili jeho zájmy. Jaké že zájmy?
Vždyť Ježíš přišel jen kvůli tomu, aby se stal dveřmi, kterými se chodí na pastvu a taky k záchraně (to už cituji jiného autora, jednoho z evangelistů), a aby jeho ovečky měly život a měly ho v hojnosti. A že umřel, to bylo taky kvůli tomu.
A to už jsme u té nejhlubší životní radosti, kterou tenkrát na náměstí levité lidu ukazovali. Tak jsme tu, Pane, hliněné nádoby všelijak rozšklebené, životem pochroumané, oprýskané a prasklé, a přišli jsme nafasovat poklad. Přišli jsme kvůli těm Kristovým dveřím, co se jimi chodí na pastvu a pro záchranu. Tak se nezlob, že jsme zrovna takovíhle, a díky, že jsme vůbec směli přijít.
Ne že by nebylo proč brečet, to jistě je a ještě bude. Ne že by se nám nemohlo nic stát, to tedy může. Ale první věc je, že nejste sami svoji a záštitu máte v Hospodinu, povídal Ezdráš. Kvůli tomu je dnešek den chvály. Pak hned dojde na to, co máte dělat: jestli vás Boží slovo přibrzdí, šokuje, probudí k životu a tak.
I rozešel se všechen lid a jedli a pili a posílali dárky a udělali si náramnou slavnost, protože porozuměli svým vlastním kořenům. A jak to bylo dál, to už ovšem bude na nás.