Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“
Co to bylo za člověka, ten učedník Tomáš?
Říká se: nevěřící Tomáš. Člověk, který říká: dokud neuvidím, nesáhnu si, neuvěřím. Tak častý problém dnešních lidí, zdá se! Tomáš má ještě k tomu přízvisko: Didymos, tedy dvojče. Dvojník. Je nám tolik podobný, snad každý z nás se v tom pochybování alespoň tu tam vidíme, podobáme se jako vejce vejci. Dokud neuvidím, nesáhnu si, neuvěřím.
Jenže problém je mnohem hlubší, než to na první pohled vypadá. Tomášovy pochybnosti jsou mnohem závažnější, než jakýsi pohodlný a primitivní materialismus typu: neexistuje nic, na co si nemohu sáhnout. Zkušeností většiny z nás přece je, že jsou věci, na které si také nemohu sáhnout, a přece vím, že existují. Ovšem je třeba v ně věřit, jen tak si je „ověřím“, zakusím je. Je tomu tak třeba s pravdou, je tomu tak s láskou… Takže tušíme, že v případě Tomáše jde o palčivější problém, než se zdá.
Abychom Tomášovi (a tak i sami sobě) více porozuměli, podívejme se na jeho příběh. Příběh s Ježíšem. I pro nás je dobré podívat se na svůj život takto. Vždyť – co je můj život? Co jej definuje? Ať zvolíme téma jakékoli, poznáme, že nedokáže plně obsáhnout tajemství našeho životního příběhu. Je to má profese? Těžko. Má rodina, mí blízcí – to asi víc, ale ani to neobsahuje celek mého životního příběhu, který má v sobě důležitý prvek, prvek tajemství… Ale podívat se na svůj životní příběh v souvislosti s příběhem evangelia, to by mohlo přinést víc.
Tomáš se stal kdysi dříve Ježíšovým učedníkem. Poprvé o něm slyšíme v souvislosti s Lazarem, Marií a Martou. Tito tři sourozenci byli blízkými přáteli Ježíše a jeho skupiny. Do života Lazara zasáhla těžká nemoc a tak jdou Ježíš s učedníky za ním. Tomáš už předjímá Lazarův konec, trochu pateticky říká: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním.“
Tomáš už přeci něco poznal z Ježíšovy přítomné moci, ale teď jeho slova vyjadřují totální skepsi a zmar. Myslím, že Tomášova slova vyjadřují něco jiného, než pouhé konstatování smrtelnosti. Je smrtí fascinován. Jako by říkal: Stejně není proč žít, je to zoufalé, ten úděl člověka, každý člověk stejně nakonec buď skončí, nebo to tady skoncuje sám.
A Ježíš Tomášovi jeho slova nevyčítá. Vždyť copak se dá vyčítat, když někdo něco autenticky prožívá? O chvíli později se Tomáš vedle Ježíše stane svědkem veliké radosti a naděje, pozná, že smrt nemá poslední slovo a naděje vstává z mrtvých. Věci jsou ještě jinak, než se často jeví našemu pohledu, který je tak velice omezený. Přece existuje život přesahující a všenaplňující, život věčný…
Podruhé se s Tomášem setkáváme při jednom rozhovoru s Ježíšem. Ježíš připravuje učedníky na svůj odchod. Vyzbrojuje je slovy: „Vaše srdce ať se nechvěje a neděsí. A znáte mou cestu.“ Tomáš zareaguje: „Nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu?“ Tomášova otázka opět vyjadřuje hlubokou skepsi, vykořeněnost. Nevíme. Nemůžeme vědět a nikdy se nedozvíme pravdu. Je spousta cest, a já nevím, kam vedou. A srdce se z toho chvěje a děsí se, že stejně každý nakonec zůstane sám, tak sám.
Ježíš odpoví: Já jsem ta cesta, pravda i život. – To není teoretická poučka o tom, kde lze najít pravdu, které se lze chytit. To není návod, jak žít. To je setkání se s pravdou samotnou a se smyslem života.. Setkání s pravdou, na kterou se dá spolehnout. Setkání s cestou, po které se dá jít. A tak Ježíšova slova působí jako hojivá náplast na rozbolavělou ránu Tomáše a jeho dvojčat.
A třetí setkání, to je už to velikonoční. Začalo zmínkou, že Tomáš nebyl s učedníky, když k nim přišel Pán. Můžeme se jen dohadovat, proč nebyl ve společenství s ostatními, proč chyběl a proč přišel o setkání s Kristem. Důležité je, že přijde později. A říká učedníkům: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Myslím, že tohle vypovídá o Tomášovi dvojčeti to podstatné. Vidí rány kolem sebe. Má rány v sobě. Možná by rád věřil, ale nemůže. Tak častý problém moderního člověka: Rád bych uvěřil, ale nemůžu. Všeho toho bolavého je prostě na světě strašně moc.
Ježíš přistupuje na Tomášovu podmínku. Přichází opět. Ač byly dveře zavřeny. A zdraví slovy „pokoj vám“. Protože Tomáš i všichni ostatní a jeho dvojčata po celém světě tolik pokoj potřebujeme. A říká: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř“. „Tomáš mu odpověděl: Můj Pán a Bůh.“
Co se stalo v tomto momentě?
Zraněný Tomáš poznal, že všechno, co ho kdy trápilo, všechny jeho problémy, strachy, mučivé otázky, všechno to jeho Pán vzal na sebe. Jeho sepse skepsí je uzdravena.
Tvoje rány jsou ranami Ježíše Krista, tvého bratra a Pána. On je nese a unese. Nese nejen tebe, ale kdykoli se setkáš s ranami ve světě, můžeš vědět, kvůli tomuhle všemu přišel Ježíš Kristus. Chce to nést a odnést, zahojit. Pán není někdo daleko v minulosti, je blízko, žije, kráčí s tebou. Chce spásu tvou, spásu celého světa.
Z Tomáše vyhrkne spontánně: „Můj Pán a můj Bůh.“ Je to vyznání víry a modlitba zároveň. Nevěřící Tomáš nyní vyznává a jeho vyznání je osobnější, horoucnější než kdysi to Petrovo.
Prožít velikonoce, to znamená obrátit se takto osobně k Ježíši. Obnovit k němu důvěrný, osobní vztah otevřenosti. Být křesťanem znamená mít osobní vztah víry a svoji víru vyznávat. Nejsme na to sami, on nás k tomu povzbuzuje, dodává odvahu. Vidíme, jak zápasí o každého, přemáhá zavřené dveře i pochybnosti. Nepochybuj a věř!
S Tomášem se v evangeliu setkáme ještě o chvíli později, na břehu jezera. Je tu zmíněn hned jako druhý vedle nejznámějšího učedníka, vedle Petra. Ten, který předtím spíš postával na okraji, byl skeptický, zřejmě často chyběl, ten je nyní v centru víry. Ten, který byl fascinován smrtí, je nyní fascinován Kristovou láskou a jeho životem. Palčivé pochybnosti se proměnily v důvěru.
A tohle je vzkříšení. Zkušenost, že náš Pán žije, že všechno, pochybnosti a bolesti světa bere na sebe. Že mu nic nezabrání, ani ty pochybnosti, které mohou naopak posloužit hlubší víře, a naše rány nás mohou přinést k Ježíši. On naše bolesti a nemoci vzal a nesl. A tak i z nás může v odpověď zaznít i naše modlitba a vyznání: můj Pán a můj Bůh. Amen.
1. neděle po velikonocích 11. 4. 2021