Čtení: Žalm 33 Text: Filipským 3,20
Ž 33: Zaplesejte, spravedliví, Hospodinu, přímým lidem sluší se ho chválit. Hospodinu vzdejte chválu při citeře, zpívejte mu žalmy s harfou o deseti strunách. Zpívejte mu novou píseň, hrejte dobře za hlaholu polnic. Neboť slovo Hospodinovo je přímé, v každém svém díle je věrný. Miluje spravedlnost a právo, Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. Jako hrází drží pohromadě mořské vody, vodstva propastí uložil v zásobnicích. Boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni! Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí. Záměry národů Hospodin maří, lidem úmysly hatí. Záměry Hospodinovy platí věčně, úmysly jeho srdce po všechna pokolení. Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, on je naše pomoc, náš štít. Z něho se raduje naše srdce, my doufáme v jeho svaté jméno. Tvoje milosrdenství buď, Hospodine, s námi; na tebe s důvěrou čekáme!
Fp 3,20: My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, stojí uprostřed Žalmu 33. Oslavuje Hospodina, který se dal poznat Izraeli a skrze své skutky dává poznat svůj plán, který má pro celý svět. A tak zpívejte novou píseň, hrejte dobře na nástroje: hudbou můžete vyjádřit svůj veliký dík. Oslavování Hospodina není bezvýznamná činnost. Písněmi se stavíme proti všemu zlému, co se ve světě děje. A člověk může při chvalách a oslavě Boží zakusit, že nejsme tak bezbranní. Píseň chvály je písní novou. Klidně může jít o starou písničku, ale když nově zazní, může proměnit náš pohled a stává se účinnou zbraní vůči zlu. „Zpívám, Pane, (a tak) meč v ruce mám,“ zpívá se ve známém spirituálu. Chvála přemáhá beznaděj, stává se protestsongem vůči pořádkům, které se ve světě bezostyšně šíří.
Síla nové písně je v obsahu. Tradičně řečeno: Žalmista chválí Boha za jeho skutky. A Boha poznáváme ne přes naše spekulace, ale skrze to, co on dělá. Jak působí. My lidé si ho často představujeme po svém, a tak stojí za to si připomenou, jak o Hospodinu mluví žalmista.
Předně: Jeho slovo je přímé, pravdivé. Nejprve je řeč o Božím slovu. Jím člověka oslovuje a jeho slovo je pravdivé. Toto slovo dává smysl životu, tvoří nové věci, je mocné. Má sílu držet mořské vody jako hráz. A protože moře je symbolem zla a chaosu, je mocnou zbraní a ochranou proti zlým silám, které chtějí lžemi vše rozvrátit a nastolit chaos. Pravdivé slovo, dobré slovo, tvořící slovo, slovo dávající odvahu a chuť žít, slovo, které je jako světlo na cestu … První věc, která otevírá ústa ke chvále. Bez úcty k pravdě, která je nad námi, se nedá žít, bez úcty k pravdě a bez pokorného hledání pravdy zaplavuje společnost voda chaosu a tma lží. Bez úcty k pravdě se děje překrucování, světlo se nazývá tmou a tma světlem. Především za toto Hospodinovo slovo pravdy je žalmista vděčný, oslavuje Hospodina, bez něho si nedokáže představit svůj život a život společenství. Toho si cení nejvíc, to je základní podmínka pro dobrý život. A to přeje každému národu: Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem.
Z toho vyplývá důraz na Boží vyvýšenost. V tomto žalmu je tento důraz velmi silný. Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. Vnímáme tu protest proti lidské zpupnosti, pýše, svévolí. Tušíme, že stejně tenkrát jako dnes se národy pyšně srocovaly, utlačovaly druhé, ničily a zabíraly. Právo bylo popíráno, protože bez úcty k pravdě není úcta k právům. Tam, kde je člověk mírou věcí, kde pravda neexistuje, nastupuje zlo. Proto je útěchou vyznání, že Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny, ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi. Každý člověk je a zůstává odpovědným za své činy, za svá slova. Jsou to nebezpečné časy, když na to lidé zapomenou, když se člověk postaví na Boží trůn. Klidně (a často) pod zbožnou maskou nebo zbožnou ideologií člověk shazuje Boha z trůnu. A přesně tady přichází typický následek lidské zpupnosti: není-li úcta k Boží pravdě a Božím zákonům, přichází násilí, hrubá síla. Kult moci a násilí. A žalmista ví, že je to omyl, dovolí si v oslavné písni napsat protestní verš: Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Nechce si nechat vnutit respekt k těm, kdo chrastí hrozivými zbraněmi a velikým vojskem a chtějí, aby se jim ostatní podvolili.
Žalmista obrací raději svou pozornost k Bohu: jeho jediného považuje za zdroj života. Tady hledá svoji sílu: oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství,aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu. Vedle pravdivosti (věrnosti) zmiňuje žalm druhou charakteristiku Boží činů: milosrdenství. Hospodin se projevuje skutky, které celá bible často charakterizuje dvojicí pravdivost a milosrdenství. Vyvýšenost pravdy, ale i blízkost lásky. Pravda a láska. A tak na mnoha místech čteme, jak Hospodin je blízko sirotkovi a vdově, jak vytahuje z kalu ubožáka, jak sehnuté napřimuje, jak stojí při těch, kteří mají sevřené srdce (zkormouceného ducha). V našem žalmu je řečeno, že vysvobozuje ze smrti ty, kteří čekají na jeho milosrdenství a mají ho v úctě. Hospodin vysvobozuje – na rozdíl od pyšných vládců, kteří si podmaňují a zotročují. Hospodin je dárcem života, nikdo z lidí, i kdyby sliboval hory doly.
A tak tedy Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem. Žalmista dobře ví, že Boží vyvolení není nějaké privilegium, které by patřilo jen jemu a jeho národu a musel si je žárlivě střežit pouze pro sebe. Žalmista ví a vyznává, že je dobré mít takového Boha, který zachovává milosrdenství a věrnost. Je to dobré pro všechny. Milosrdenství a věrnost, láska a pravda – to je dar pro životu celému lidstvu.
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem.
Národ. Slovo dnes často užívané, vyzdvihované, zneužívané… Národ patří k naší identitě. Národy existují jako přirozená společenství, která spojuje jazyk, zápas o určité hodnoty, příběhy – výšiny i selhávání – širší rodina.. Tam nějak patřím. Jsou v ní vzácní lidé, ale i poněkud podivné bytosti a i ty do této širší rodiny národa patří. V historii každého národa jsou výšiny a pády. Výšiny je dobré si připomínat a uvědomovat si závazek, který z toho vyplývá. Je ale potřebné připomínat si i stinné stránky našeho příběhu a skrze pokání se poučit.
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem. Je tím řečeno: Národ není nejvyšší hodnotou. Národy tu nejsou proto, aby pěstovaly sobectví. Blaze národu, který nepovažuje svůj národ za absolutní hodnotu. Nyní jsme svědky velkého nárůstu nacionalismu, skepse až odporu ke spolupráci s ostatními. Jaká je tedy role národa? Ptáme se, kde je rozdíl mezi nebezpečným nacionalismem a zdravým vlastenectvím? Běda národu, který chce stavět na své výlučnosti (a běda národům kolem něj). Zpívalo se „Německo nade všecko“. Nebo „Jediný mohutný Sovětský svaz…“ Poučili jsme se z toho? Opět slyšíme: náš národ, naše země na prvním místě. Ani se nezamyslíme nad tím, jaké důsledky má často užívané heslo sledovat především národní zájmy. Slyšíme, jak chce někdo učinit svůj národ opět velkým. Až po tvrzení: co by byl svět bez našeho národa. To vše je moderní nebezpečné modlářství.
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem.
Je to program? Do značné míry. Domnívám se však, že není hlavním úkolem dostat lidi do církve a učinit z nich věřící. Bůh sám, který stvořil srdce lidí, volá a na člověku záleží, zda a jak se k tomu postaví. Pro nás z toho vyplývá především být hodnověrnými svědky o Boží pravdě a lásce. A začíná to tam, kde se už nenechávám fascinovat lží a nenávistí. Že nás to někdy trápí, to je jasné, ale k logice zla patří to, že zaplaví srdce smutkem a bezvýchodností. Smíme přece čekat, nepřestávat trpělivě čekat na Boží milosrdenství, jím se sytit, ne hrozivými zprávami, které se valí a jen ochromují. Nenechat si to zpochybnit. A žít.
O hodnotách je řeč. S biblickým Hospodinem je spojeno milosrdenství a věrnost. Láska a pravda. Pokud na těchto hodnotách národ staví, je to dobré. Pokud je opouští, národ selhává a přispívá ke smutnému stavu světa.
Máme na co navazovat. A tak můžeme navazovat např. na Jana Husa a jeho pojetí pravdy jako životního postoje. Hledej pravdu, slyš pravdu, miluj pravdu, uč se pravdě, říkej, braň až do smrti… Úžasný stavební kámen pro stavbu národa… A Chelčický, Komenský, Jednota bratrská… až po TGM, který odmítl pokusy českých nacionalistů postavit českou identitu na podvržených listinách, tedy na lžích (a čelil nenávisti, obvinění, že není vlastenec). TGM při zakládání státu pronesl: Ježíš, ne César, to je základ naší státnosti. Ježíš – tedy láska, láska ne jako pouhý cit, ale jako úcta k člověku, k životu. A ne titánství, pýcha, hrubá síla. Karel Čapek svým prorockým hlasem upozorňoval na nebezpečí nárůstu nacionalismů a nenávisti. Můžeme jmenovat další skutečné vlastence, kteří nepropadli šovinismu – Miladu Horákovou, Přemysla Pittra, který po 2. světové válce nepřestal ani ve švýcarském exilu doufat v duchovní obrodu našeho národa… Až po Václava Havla, který vtiskl sametové revoluci heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Bez tohoto hesla by republika po změně režimu neměla nic jiného než materialismus a svévoli, čili sobectví.
A dále, v širších souvislostech – je tu myšlenka Evropské unie, myšlenka spolupráce. Ta také v zásadě vyrůstá z dobrého zdroje – a je smutné, když ji zpochybňují i někteří křesťané.
Blaze národu, jenž se sám sobě nestal Bohem. Jedinou, absolutní a výlučnou hodnotou. Jsou ještě generace, které zažily, co to přineslo, když se zbožštil stát. Farář Říčan ve Veselí ve svém kázání rok po válce říká: „Jak bylo možné, že celé národy propadly nacistickému davovému šílenství a zapřely v sobě všechny lepší lidské city? Jak mohly místo pravdy postavit lež, místo spravedlnosti bezpráví, místo práva násilí, místo lásky k bližnímu tvrdost a krutost, která se zbavila milosrdenství a soucitu? Živnou půdou mohly tyto zvrácené činy nalézt pouze ve fašisticko-nacistickém názoru, jehož zastánci u nás šířili heslo: Nic než národ. Je to heslo na poslech docela nevinné a leckomu i líbivé, ale v něm je kořen všeho toho, čím smutně proslula tato válka. Nacismus byl moderním pohanstvím, vzpourou proti Bohu, při níž místo Božích řádů a Božího zákona byl mírou všeho prospěch národa – tedy sobectví ve velkém.“
K národu patřívají i temné stránky. A je potřebné to nezastírat. Projít si třeba bolestivou sebereflexí a pokáním, jak tím prošlo Německo. A pokání, víme, to není nikdy dokončený proces. Žádný národ není předem špatný ani lepší než druhý. A tento národ, který rozpoutal 2. světovou válku, si dal do nové ústavy úvodem tyto slova:
Hodnota člověka je nedotknutelná. Respektovat ji a chránit ji je povinnost vší státní moci. Německý národ se tedy přiznává k neporušitelnosti a nezcizitelnosti lidských práv jako základu každé lidské společnosti, pokoje a spravedlnosti ve světě. – Nerezonují zde biblické pojmy jako úcta k životu, k jednotlivému člověku, jehož Bůh miluje?
V Novém zákoně čteme, že „občanství máme v nebesích“. Z hlediska Nového zákona je tu povězeno ještě důrazněji, že přirozený pojem stát a národ není poslední skutečností. Slovy D. Bonhoeffera: jedná se o skutečnosti předposlední. Stát, národ, celý svět a politika vůbec. Z toho vyplývá, že klerikalismus (vláda kněží, církve) je omyl. Zrovna tak křesťanský – náboženský stát, kdy se z křesťanství stává ideologie a stát s církví chtějí mít nad lidmi kontrolu, aby chránili a udržovali tzv. konzervativní hodnoty. Tyto pokusy vnímám jako malověru, která se projevuje touhou chtít mít věci pod kontrolou: jako by Boží království nemělo dost velkou sílu samo o sobě.
Naše vlast, náš domov je jinde. Pro naši identitu smí být nejdůležitější právě toto vyznání. Na zemi jsme tak trochu cizinci. Svůj pohled upíráme k neochvějnému trůnu, kde moc převzal Beránek, ten obětovaný. Kde v bílém rouchu lid ze všech ras, národů a jazyků zpívá novou píseň. A kde jednou Bůh setře každou slzu z očí (a že těch slz, způsobených nenávistí mezi národy je…).
To neznamená, že nás tento svět nezajímá, že se stáhneme do osobní zbožnosti nebo do svých sborů a vzdáme se odpovědnosti za svět. To bychom se stali zmařenou solí.
Právě s tímto zakotvením v poslední skutečnosti (nebe, domov) jsme povoláni k odpovědnosti za tento svět. K práci trpělivé, bez křečovitosti, bez aktivismu, který se propadne do zoufalství, když se hned nedaří. A také bez pokušení dát se cestou moci. Jde o to neztrácet z očí vědomí nebeského občanství. Nepřestat očekávat na toho, jehož podstatou je milosrdenství a pravdivost. A na zemi být jejich svědky.
Klokočov 17. 8. 2025, Hradiště 24. 8. 2025