Čtení: Jeremjáš 39,1–10 Text: Lukáš 13,1–3
Milí přátelé,
dnešní neděli naposled otevíráme knihu Jeremjášova proroctví. Došli jsme až na královský dvůr judského krále Sidkijáše, kde se Jeremjáš ocitl ve zvláštní pozici – význačný politický vězeň v domácím vězení, nepohodlný prorok, jehož dost dobře nelze umlčet, ale taky ho nesmíte nechat volně pobíhat po ulici. Protože jsme uprostřed války. Protože za hradbami leží babylónská armáda, a už to trvá řadu měsíců, lidé ve městě hladovějí, ztrácejí odvahu, a do toho nějaký šílenec povykuje „nemá to cenu, vzdejte to!“ Jeruzalémští velmožové už několikrát ukládali Jeremjášovi o život, už se jim podařilo odklidit ho do jámy s bahnem, aby se tam utopil – ale to jim zase udělal čáru přes rozpočet jakýsi Ebedmelek, černoch, králův dvořan, který králi zašeptal správné slovíčko ve správnou chvíli. Král se sice svých velitelů bál, ale ještě víc se bál nechat umřít Božího proroka. A tak souhlasil, aby Jeremjáše tajně vytáhli z díry a zavřeli do fešáckého kriminálu pod dohledem jeho tělesné stráže (Jr 38,13.28). Dokonce si ho tajně zavolal, aby s ním prokonzultoval současnou politickou situaci. Jenže Jeremjáš jak mezek opakuje pořád totéž: tahle válka není jako každá jiná, tahle válka je Božím trestem, protože Izraelci se odvrátili od Hospodina, a proto nutně prohrají. A proto, králi, chceš-li si zachránit život, vzdej se Kaldejským dobrovolně.
Poslechl král Sidkijáš svého tajného rádce?
Neposlechl. Jeruzalémští zabedněnci vyčkávali uvnitř hradeb tak dlouho, až Nebúkadnesar přitáhl s veškerou svou silou, a pak už bylo jen otázkou času, kdy město padne. Hradby města jsou prolomeny. Nová vrchnost přichází a zasedá v branách (na místě důležitého veřejného jednání). Přicházejí velmožové babylónského krále, lidé zvučných jmen – která jsou na náš vkus mimořádně cizokrajná (Jr 39,3). A judští velmoži? Ti, co si troufali bezmocného Jeremjáše, před kaldejskou přesilou hanebně utekli. A při tom útěku jakoby poztráceli i vlastní jména – zatímco v předchozích kapitolách to byl samý Šefatjáš, Pašchúr a tak dále, teď jsou z nich bezejmenní dezertéři, kteří nechali ve štychu vlastní vojáky a jeruzalémské občany. Však taky daleko neutekli (Jr 39,4–5a). S hanbou a ostudou, jako štvanou zvěř, je Kaldejští pochytali a bez milosti popravili. Jen králi Sidkijášovi nechal náš vypravěč jméno, a jenom jeho jediného nechal Nebúkadnesar naživu. Sidkijáš smí žít – či spíše živořit – dá-li se vůbec hovořit o životě, když člověku před očima popraví jeho syny, a pak mu oči vypíchnou, aby to bylo to poslední, co si má pamatovat (Jr 39,5b-7). A stejně tak nám vypravěč výslovně připomíná Ebedmeleka, který se zastal Jeremjáše – i Ebedmelek je jmenován, i on smí zůstat naživu (Jr 39,15–18), stejně jako samotný Jeremjáš (Jr 39,11–12) a další Izraelci, kteří Jeremjáše poslechli (Gedaljáš a řada dalších, Jr 40,6-8).
A co ostatní? Kaldejští s nimi naloží tak, jak je po vyhrané válce zvykem. Nejvyšší elita se popraví, nižší elita se deportuje do Babylónu, aby nemohla podněcovat vzpoury. Ze stejného důvodu se preventivně poboří hradby i budovy (a taky chrám, což čteme podrobně v závěru 2Kr 25,13–17). A na domácím území zůstávají jenom chudáci a bezzemci, které v Babylónu nikdo nepotřebuje. Naopak, tady v Judsku se pro ně uvolnila půda, kterou smějí obdělávat – a novým pánům platit daně.
Proč vlastně Hospodin připustil,
aby byl Jeruzalém dobyt? Proč připustil takové dlouhé utrpení a nakonec katastrofu, včetně zkázy chrámu? Nemohl snad jediným pohybem ruky smést Nebúkadnesara s celým jeho vojskem jako mouchy? Právě takhle si to představovali přívrženci válečné strany, kteří nechápali, proč Jeremjáš pořád sýčkuje a provokuje. Protože Jeremjáš viděl hlouběji, viděl skrz. Viděl skrz jejich vlastenecké řeči a viděl skrze stěny jejich paláců. Viděl chudé a zbídačelé lidi, kteří nikde neměli zastání. Viděl zavřené brány, na které tluče Boží láska a milosrdenství – a bude-li Hospodin příliš dlouho tlouct marně, rozzlobí se a vezme si beranidlo, klidně třeba z Babylóna. (Přičemž Jeremjáš si o samotném Babylónu nedělá žádné iluze – srv. výroky proti pronárodům v kap. 46–51.)
Jeremjáš jako prorok – tedy vidoucí – viděl to, co neviděli velmožové, ani kněží, ani sám král. Nejde o to, že by viděl budoucnost (konec konců, určitě nebyl sám, kdo si mohl výsledek utkání spočítat). Nejde o to, co jiného viděl, ale jak viděl. Viděl totiž Božíma očima. Viděl tak, jako vidí Bůh, když shlíží na utlačované a mrzačené lidi. Hospodin vidí, Hospodin lituje svůj lid, a Hospodin se zlobí – proto propůjčil Jeremjášovi svá slova: „Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev… Mnohé pronárody budou přecházet kolem tohoto města a jeden druhého se bude ptát: Proč Hospodin takhle naložil s tímto velkým městem? Dostanou odpověď: Protože opustili smlouvu Hospodina, svého Boha, klaněli se jiným bohům a sloužili jim.“ (Jr 22,3–5.8–9).
A co my? Je pro nás
tahle stará historie v něčem zajímavá? Krkolomná jména babylónských velmožů ze 6. století před Kristem asi nebudou tím, co bychom se učili ve škole. Jestliže je Jeremjášovo proroctví zařazeno do Písma – jestliže celá historie konce judské říše je pro nás v něčem zajímavá, pak je to právě tehdy, když si uvědomíme jeho příčinu. Hanebné chování k bezdomovcům, příchozím, vdovám a sirotkům. Neboť na jejich straně je vždycky Bůh – ta nejvyšší mocnost našeho světa, která dělá čáru přes rozpočet všem možným koalicím a politickým úmluvám. Obraťte se, volá Jeremjáš, a míní tím i nás – obraťte se a chovejte se slušně k bezdomovcům a příchozím, vdovám a sirotkům. Ta výzva nepatří evropské unii nebo nějakému jinému politickému tělesu, ale každému jednotlivci zvlášť, protože jedině zezdola se může stát či společnost opravdu vnitřně reformovat. Obraťte se, volá k izraelským velmožům, kteří sedí na svých pokladnicích a třímají Boží standartu. Obraťte se a nelpěte na svém bohatství, protože Hospodin je mocný a živý, a není to obrázek na Vaší standartě, není vaším sluhou, není vaším kanónem, který vystřelí tam, kam ho namíříte. Jeremjášův a Mojžíšův Bůh je Bohem ponižovaných a utrápených lidí, a je to Bůh, který pomalu ale jistě ztrácí trpělivost. Už už se blíží doba, kdy si vybere nový lid, protože starý lid ho ošklivě zklamal.
Obraťme se proto – ne proto, že bychom věřili na nějaké záhrobní vzkazy mrtvých proroků, ale proto, že stejným jazykem mluví živý Ježíš. Čiňte pokání, protože všechno, co sledujete jinde, se může stát i vám samotným. Pilát se nezastaví před ničím, ten krutý římský pes, co klidně smíchal krev zmasakrovaných s krví jejich obětí. Ale nejde samozřejmě jen o Piláta, ale o všechny jemu podobné. Lidem jako Pilát je náboženství ukradené, a jméno vašeho Boha na vašich fangličkách je jim jenom k smíchu. Obraťte se srdcem k Hospodinu, nejen navenek, a potom bude Hospodin bojovat i za vás.
Tak zněla výzva Jeremjášova, ale bohatí jeruzalémští se rozhodli jinak.
Zvolili bohatství, sobectví, smrt. Avšak tahle volba je i před námi. Když budeme i nadále kašlat na chudé této země, když budeme provokovat Hospodina, – kdo za nás potom bude bojovat? Nezískáme-li chudé této země na svou stranu, kdo se za nás postaví, až boháči z cizích zemí poštvou své chudé proti nám? Přijímání uprchlíků z cizích zemí – to není žádný idealismus, naopak, právě tohle je rozumná politika, realistická, taková, která vidí věci tak jak jsou. Nemůžeme si přece namlouvat, že za nějakou novou zdí si udržíme náš vysoký životní standard. Nemůžeme přece opravdu chtít, vybudovat si jakýsi chráněný ostrov bezohlednosti, jakousi slonovinovou věž, ze které budeme shlížet na ty dole. Dají-li se miliony chudých na pochod, budou jim k smíchu naše flintičky a ostnaté dráty, ale i naše letadla a rakety – vždyť mají vlastní! Jak praví Jeremjáš – Nepodvádějte sami sebe slovy: ,Kaldejci od nás určitě odejdou!‘ Ti neodejdou! I kdybyste pobili celé kaldejské vojsko, které proti vám bojuje, takže by zůstali jen muži skolení, každý z nich by ve svém stanu povstal a toto město by vypálili.“ (Jr 37,9)
Dají-li se miliony chudých na pochod, je naše jediná šance v tom, že u nás naleznou tolik přijetí, tolik lásky a dobra, že ho vezmou dobrovolně za své; že se k nám připojí; že naše řady posílí; že budou zpětně inspirovat své krajany, kteří se ještě na pochod nevydali, aby svou životní situaci zkusili vyřešit docela jinak, než jak je navádějí jejich mocipáni.
„Vyjděte jim vstříc,“ volal Jeremjáš své krajany, „vyjděte ze svých hradeb a služte Kaldejcům a budete žít.“ A k tomu bych dodal – vyjděme za hradby – ale ne jako bezradné ovce. Služme jim – ale ne jako tupí otroci. Vyjděme jim vstříc s dary, tak jako Jákob vyšel vstříc Ezauovi. Služme jim tím nejlepším, co máme, tak jako Josef posloužil faraónovi jako vykladač snů a zdatný ekonom. Přijímejme je jako důstojní a sebevědomí partneři. Přestaňme se schovávat za hradby svého sobectví, přestaňme mávat jménem svého Boha na fangličkách, ale rozdělme se o všechno, co máme.
Nepodvádějme sami sebe a nic si nenamlouvejme – nemůžeme je porazit silou, můžeme se jedině pokusit získat je na svou stranu. Připadá vám to šílené? Mně to připadá jako sázka na jistotu, neboť budeme-li tak konat upřímně a ne pokrytecky, pak na svou stranu získáme spojence nejmocnějšího – toho, který vždycky stojí na straně chudých, a současně na straně těch, kdo usilují o pokoj, – toho, který stál na straně Abrahama, Izáka, Jákoba a Ježíše – totiž samotného Boha. Hospodin zástupů, Bůh požehnaný věčně. Hospodin, který si přeje, aby Izrael byl požehnáním pro všechny národy, a právě tak i křesťanská církev aby byla požehnáním pro celý svět.
Amen.
Kostel ČCE v Praze Braníku, 28. června 2015