Čtení: 1. Mojžíšova 26,12–25
Text: Žalm 118,5
V úzkosti vzýval jsem Hospodina a vyslyšev, uprostranil mi Hospodin.
V tomto verši se mluví o vzývání Hospodina a objevuje se tu sloveso vyslyšeti. To nás vede k otázce modlitby. Modlitba je skryté svěřování našich věcí Bohu, otvírání našeho srdce vůči němu, vyslovování našich otázek, proseb, potřeb a starostí nahlas nebo v duchu před jeho tváří. V bibli nalézáme řadu modliteb a mnoho úvah o nich, čteme o vyslyšených, ale i nevyslyšených modlitbách nejrůznějších lidí v různých situacích, a nás to vede k přemýšlení, jak na tom člověk je. Z rozmanitosti biblických svědectví o modlitbě si dnes chceme všimnout jedné stránky modliteb, jak o tom mluví žalmista. On zde říká: „V úzkosti vzýval jsem Hospodina a vyslyšev, uprostranil mi Hospodin.“ Zde je to pozoruhodné slovo uprostranil.
Úzkost znamená, že je člověku úzko, že je v tísni, v nějaké soutěsce, je ve své duši sevřen a docela to cítí v prsou. Člověku je těsno a má strach. Ale při modlitbě jde o to, že se člověk v té úzkosti netopí ani se do ní dále nenoří, ale obrátí se k Hospodinu, přeje si vzhlédnout k nebesům nahoru, a ne stále hledět do tůně úzkostí v sobě a někde dole. V modlitbě se člověk otevře Božímu Slovu, soustředí se k němu a hledá průduch, průchod, průnik, můžeme říci dimenzi duchovního zření k Bohu.
A čteme, že on mne vyslyšel a uprostranil mi Hospodin. Vyslyšení Boží záleží v tom, že mně uprostraní. To neobvyklé slovo říká, že Bůh mně rozšířil prostor. Tak stojí úzkost v protikladu k uprostranění. Podobně to zní v Žalmu 4,2, kde čteme: „Když volám, vyslyš mne Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti prostranství způsoboval, smiluj se nade mnou a vyslyš modlitbu mou.“ Bůh způsobuje prostranství, a to v duši lidské, uvnitř, v jeho vnitřním životě. Duše lidská nadále netrpí úzkostí, protože se dočkala uprostranění, a člověk má v duši menší nebo větší prostor.
Jiné velmi pěkné vyjádření je v Žalmu 18,20, kde žalmista v situaci ohrožení lidmi o Hospodinu říká „vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil.“ Boží láska k jednotlivci se projeví tím, že Bůh člověka vyvede na prostranno, do prostranství, otevře mu nový obzor, rozšíří jeho výhled.
V jiné souvislosti si k myšlence prostranství a prostoru vzpomeňme na Izákovy zápasy, jak jsme o nich četli v první knize Mojžíšově. Filistinští zasypali všechny studny, které vykopali služebníci jeho otce Abrahama, a naplnili je prachem. Izák pak odešel jinam a kopal nové studny. Ale sousední pastýři se s ním hádali, že ta voda je jejich. Tak studnu nazval Váda, vadili se s ním. Vykopali jinou studnu a zase byl spor, tak ji Izák nazval Sočení. A tak vykopali zase ještě jinou studnu a o tu se už nikdo nepřel. Izák ji nazval Rechobot, to znamená Prostorná, a řekl, Hospodin nám poskytl prostor. To je jiná oblast, otázka vody a jejího dostatku, ale šlo přitom o prostor, prostranství, prostornost. Když to chybí, je zle.
A ještě jiná situace úzkosti a uprostranění: diakon Štěpán v 7. kapitole Skutků verše 9–10 mluví o tom, co prodělal Josef v Egyptě. „Jákobovi synové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta. Ale Bůh byl s ním. A vysvobodil ho ze všech úzkostí jeho a dal jemu milost a moudrost před tváří faraona, krále Egyptského, který ho ustanovil úředníkem nad Egyptem a nade vším domem svým.“ Josef se dostal do vězení poté, co ho lživě osočila Putifarova žena a on ho dal zavřít. Ale ve vězení vysvětlil sny spoluvězňům, pekařovi a číšníkovi, a když měl farao své těžké sny, vzpomněli si jeho rádci na Josefa, přivedli ho z vězení a on faraonovi sny vysvětlil. Tak byl vysvobozen Bohem ze svých úzkostí, a nadto byl povýšen a dostalo se mu obrovského uprostranění, když se stal správcem Egypta a měl najednou na starost celý ten prostor a všechny lidi egyptského království. To bylo uprostranění! Josef má najednou před sebou mnoho lidí, má pro ně mít otevřené srdce a je za ně odpověden.
K našemu námětu úzkosti a prostranství bych chtěl uvést báseň Vladimíra Holana, kterého si moc a moc vážím. Je to jeden z našich největších básníků, žil v Praze na Kampě, zemřel v roce 1980. Ta báseň je ze sbírky Na sotnách z roku 1967, má název Můžete a zní takto: „Je místo ve mně, víc: je prostor pro nářek váš a pro rouhání a také pro radost… Ne, nic vám nezabrání vstoupiti tam při svitu slunečním a teprv ne, když hourá bouře… Zde plakat můžete i proklínati a, nejblíž tajemství, i smáti se, ba smáti – a nic vám nezabrání zase odejít. Jsem tady, vy jen přecházíte…“ Rozumějme tomu: ve mně je místo pro druhé lidi, dokonce prostor, a to pro váš nářek i pro rouhání i pro radost. Druhý člověk tam může vstoupit, ať svítí slunce nebo je bouře. V tom mém vnitřním prostoru můžete plakat i proklínat a také se smát a zase můžete odejít. Je to úžasný přístup a cosi velmi významného. Srovnejme s tím to, když je někdo sobec, stále si na něco naříká, vypráví o svých potížích, a že by na tom druhý mohl být hůře, ho ani nenapadne. Jiný zase vypráví o svých dětech a vnoučatech, ale naprosto jej nezajímají děti a vnoučata jiného. Srovnejme s tím soběstřednost člověka, jeho uzavřenost, uraženost, ješitnost a závistivost, jaká je to lidská hrůza. Vladimír Holan ukazuje něco opačného. Je to vnitřní prostranství v člověku pro jiné lidi a pro to, čím žijí. A vrchol je v té poslední větě: jsem tady, vy jen přecházíte. Člověk má v sobě místo, prostor pro jiné, oni přicházejí a zase odcházejí, ale já jsem tady.
Takže bych to uzavřel ve třech bodech: Zaprvé jde o uprostranění v lidské duši, aby už nebyla sužována úzkostí, uprostranění, v němž člověk nalezne odstup, klid, přehled i nadhled, dovede rozvrhnout jednotlivé problémy a rozvrstvit otázky, dát věci do správných souvislostí. To druhé je uprostranění mezi lidmi v nové odpovědnosti, v té josefovské šíři, kdy člověk na sebe bere odpovědnost za úkoly nové a nečekané. To se týká veřejného působení, ochoty vzít funkci a vykonávat ji pořádně se zřetelem k celku lidské společnosti. To třetí je uprostranění uvnitř člověka pro jiné lidi, prostor v člověku pro lidský nářek, rouhání i radost bližních, prostranství pro pláč, proklínání a smích druhých lidí. Ti mohou vstoupit a zase odejít a člověk je nepoutá a nemanipuluje s nimi, třeba jen přecházejí, ale on zůstává.
Vyslyšení Boží může tedy mít tuto podobu: člověk je z úzkosti vyveden do prostranství. Až nám bude zase někdy zle, nevynechávejme modlitbu. Smíme očekávat, že nám Bůh uprostraní. Amen.
Kázání ve sboru Českobratrské církve evangelické v Liberci v neděli Exaudi, Vyslyš, 8. května 2005. (Napsáno dodatečně podle osnovy.)